Americká herečka Susan Sarandon se narodila 4. 10. 1946 v New Yorku do rozvětvené rodiny. Rodiče měly irsko-velšské kořeny a vychovávali celkem devět potomků. Susan vystudovala filozofii, matematiku a dramatické umění na Katolické univerzitě ve Washingtonu. Zde se také seznámila s hercem Chrisem Sarandonem, za kterého se provdala v roce 1967. Manželství se rozpadlo po devíti letech a Susan se z toho zhroutila. První herecké zkušenosti sbírala v divadelním souboru Garrick Players. Ve filmu začala v roce 1970, ve filmu Joe. Pak hrála i v u nás uváděných titulech Mortadela, Na titulní straně a Velký Waldo Pepper. Zlom v kariéře a v životě přinesla role ve filmu Děvčátko, francouzského režiséra Louise Malla, se kterým pak tři roky žila. Role ve filmu Atlantic City ji přinesl nominaci na Oscara, stejně jako filmy Thelma a Louise a Lék pro Lorenza. Dlouhá léta žila s hercem a režisérem Timem Robbinsem. Za hlavní roli v jeho filmu Dead Man Walking získala Oscara v roce 1995.

Susan Sarandon není žádná do sebe zakoukaná hollywoodská hvězda, ale uvědomělý, společensky aktivní člověk. Aktivně usilovala o zrušení trestu smrti a podporuje nadaci pro zamezení hladu ve světě.

Právě proto, že si na nic nehraje a na žádost o autogram vždy sama odpoví, nás napadlo ji u příležitosti jejich 75. narozenin poslat dopisem otázky pro zamýšlený medailonek. Nezklamala nás, ručně psané odpovědi přišly z New Yorku po půl roce, což se již dneska u filmových hvězd prakticky nevidí.

Jitka Zelenohorská se narodila 11. 11. 1946 v Praze. Jitka začala ve 4 letech zpívat v Kühnově dětském sboru, na doporučení sousedky a zpěvačky, kde setrvala celých dvanáct let. V 15 letech byla vybrána do filmu Červnové dny. Protože byla velmi pohledná a průbojná a typově se hodila k 60. létům, brzo chodily nabídky od dalších režisérů. Nejvíce ji proslavil debutový snímek Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, za který získal Oscara. Tento režisér ji obsadil i do dalších dvou svých filmů Zločin v šantánu a Skřivánci na niti. Z dalších filmů jmenujme Vánice, Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů, Ukradená vzducholoď, Kdo chce zabít Jessii?, Sokolovo, Parta Hic, Hop a je tu lidoop. Hrála i v Národním divadle, či v Divadle Rokoko, televize ji obsazovala do seriálů již od roku 1968. Mohli jsme ji vidět např. v Hříšní lidé města pražského, Pan Tau, Třicet případů majora Zemana, Arabela, Létající Čestmír, My všichni školou povinní atd. Byly to sice menší roličky, ale všechno to byly hezké náměty a hezká práce s dobrými režiséry. Pět let žila s Waldemarem Matuškou, pak se provdala za produkčního Jana Miliče. Její kariéra se zpomalila, a když se provdala za německého podnikatele Petera Behrense, musela se vystěhovat do Německa. Poslední film natočila v roce 1985, Hledám dům holubí, a i tak její filmografie čítá devět desítek filmů. Dnes žije střídavě v Berlíně a v Praze, kde jsme ji také zastihli a požádali o rozhovor k jejím 75. narozeninám, ke kterým ji srdečně přejeme všechno nejlepší, především hodně zdraví.

Na zlínský filmový festival jezdíme již vice jak deset let a za tu dobu se stal naší oblíbenou filmovou akcí (spolu s LFŠ v Uherském Hradišti), a stala se z toho srdeční záležitost. Nejen kvůli hezkému programu a počasí, ale i kvůli milým, ochotným a vstřícným lidem, kteří festival organizují. Patří mezi ně i umělecká ředitelka Markéta Pášmová, a protože Covid 19 pěkně zamotal hlavu organizátorům kulturních akcí v posledních dvou letech a nikdy jsme nedělali rozhovor s ředitelem festivalu, spojili jsme to dohromady a výsledek máte před sebou.

Jméno a ani tvář tohoto belgického režiséra jsme do předposledního dne Zlínského filmového festivalu neznali. Potkali jsme ho náhodou u hotelu Moskva a jeho nadšení a zápal, se kterým nás zval do kina na svůj film SpaceBoy, nás přiměly k tomu, že jsme si vyměnili lístky a šli se na jeho film podívat. Moc se nám líbil a zaujal, a tak jsme Oliviera požádali o kontakt na rozhovor. Díky jeho společníkovi Eusebio Laureaovi byl hotov za dva dny. A pak že život není náhoda.

Pan Milan Světlík pochází z Náchoda, a již 16 let žije v Americe.

Tady dostal nápad zkusit se vydat z New Yorku do Isle of Scilly ve Velké Británii přes Atlantický oceán na lodi, kterou nepohání ani motor ani plachty. Zkrátka by vzdálenost 5 300 km převesloval. Sám. Dle našeho soudu velice odvážný čin, nejen proto, že je to fyzicky velmi náročné, ale i pro ten pocit, že bude jen malá kapka v té obrovské mase vody na všechno úplně sám. V minulosti bylo jen 16 samostatných překročení Atlantiku ze Západu na Východ, ale žádný z nich nezačal v New Yorku a pan Milan byl první v historii, kdo se o to pokusil. Byla to nejnáročnější trasa proti větru i proudu. Plánoval, že při dobrém počasí by mohl uveslovat až 60 km denně. Nevadí, že se pokus nakonec kvůli bouři nezdařil, ale není vždy důležité vyhrát, ale aspoň to zkusit. Pan Světlík má proto náš velký obdiv, a tak jsme do Náchoda napsali a zastihli ho ještě před odletem do Ameriky. Jen tak mimochodem, prvními, kdo převeslovali Atlantik a přežili, byli v roce 1896 George Harbo a Frank Samuelson na veslici jménem Fox.