Eva Csölleová, Vítek Formánek

Eva Csölleová, Vítek Formánek

Tvůrčí duo ve složení fotografka - korektorka Eva Csölleová a spisovatel - redaktor Vítek Formánek. Zkušenosti mají s prácí pro časopisy jako Cinema nebo Interview. Vydali desítku knih u nás i v zahraničí. Zaměřují se na interview se zajímavými lidmi či osobnostmi kulturní scény z celého světa.

Dánský herec a režisér Ulrich Thomsen byl letošním hostem Febiofestu a představil zde svoji režisérskou prvotinu Embryo (český titul V zárodku). Nejdříve působil na divadle a před filmovou kameru se poprvé postavil v roce 1994. Zatím mu největší úspěch přinesla role v epizodě Jamese Bonda Jeden svět nestačí. Protože chce zůstat nezávislý, svůj film si platil z vlastní kapsy. Při setkání byl velice přemýšlivý a upřímný.

Britský producent Duncan Kenworthy se proslavil především divácky velmi úspěšnými filmy Láska nebeská, Čtyři svatby a jeden pohřeb a Notting Hill. Obdržel 5x ocenění BAFTA a 3x ocenění EMMY a rovněž byl nominován na Oscara. Byl vzácným hostem na Febiofestu a svoji první návštěvu Prahy si užíval. I přes svůj úspěch však zůstal skromným realistou a rozhovor s ním byl příjemný a zajímavý.

Fatmir Koci je jeden ze současných nejúspěšnějších tvůrců albánské kinematografie. Přestože pro nás setkání a povídání s ním na Zlínském filmovém festivalu byla jedna velká neznámá, o hodně nás obohatilo.

Tento holandský herec se narodil v roce 1944 do rodiny předního impresionisty. Vystudoval herectví na amsterdamské Akademii dramatického umění. U filmu debutoval sice již v roce 1963, ale první větší roli mu svěřil jeho kamarád, režisér Paul Verhoeven v roce 1972 ve svém filmu „Oranžský voják“. Od té doby točí Jeroen minimálně jeden film každý rok, často však stíhá i tři nebo čtyři. Prorazil v Hollywoodu a hrál v takových hitech jako „James Bond - Dech života“, nebo „Uprchlík“ s Harrisonem Fordem. Také často hrál v historických filmech, např.: „Stalin„ či „Farinelli“. Je úspěšných režisérem a také malířem. Jeho díla se dostala i na známky a vystavuje v mnoha galeriích, jednu má i v Londýně.

 

První „pohyblivý obrázek“ se promítal v Estonsku před 120 lety. V roce 1930 byla herečka Miliza Korjus nominována na Oscara a vedla si i v Hollywoodu úspěšně. Od roku 1940 až do Stalinovy smrti o třináct let později, byl filmový průmysl v rukou komunistické strany a sloužil především k propagandistickým účelům. Pak přišlo liberálnější období, kdy stát poskytoval peníze, ale hlavní úřad pro cenzuru Glavlit dbal na to, aby se nic nezávadného nepustilo mezi diváky. V roce 1969 režisér Grigori Kromanov natočil film Poslední relikvie, což byl absolutní „blockbuster“ tehdejšího Sovětského svazu, když jej vidělo skoro 45 milionů diváků. Po rozpadu Sovětského svazu se stalo to, co ve většině postkomunistických zemí. Státní dotace vyschly, náklady na výrobu šly nahoru a výroba filmů se propadla. Estonsko se dostalo na samé dno v roce 1996, kdy se nenatočil doma jediný film, vyjma dvou dokumentů. Od té doby místní filmaři hledají koproducenty v zahraničí, takže nejenom stoupla výroba filmů, ale přišly i mezinárodní úspěchy. Popovídali jsme si s ředitelem festivalů Black Nights Film Festival a Just Film z Tallinu, s mladým Mikkem Granströmem.