Jak jste se dostal do uměleckého světa?

Chtěl jsem se věnovat vykopávkám, ale neuměl jsem latinu, což byla jedna z podmínek. Tak jsem nejdříve pracoval jako zahradník v nemocnici, kde byl zaměstnán můj otec. Byl to ve své podstatě blázinec a tak není divu, že jsem našel zalíbení v horrorech a stal se ze mě poněkud morbidní člověk. Pak jsem pracoval jako výkonný jevištní manažer. Poté jsem studoval drama na škole v Yorkshire, kde jsem potkal tři stejně naladěné kamarády a založili jsme League of the Gentlemen. A jak se říká, zbytek je historie.

Dal jste se na umění, protože vás zajímal showbusiness nebo proto, že jste to viděl jako dobrou možnost jak bojovat za práva homosexuálů?

Zajímavá otázka. Boj za práva homosexuálů byl jako vedlejší produkt, showbusiness byl prvotní záměr, ale pak jsem zjistil, že jako známá osoba mám nějaký potenciál, silnější hlas a může přispět svoji trochou do mlýna, třeba pořadem Queers. Takže jsem herectví nebral jako nějakou křížovou výpravu, abych přinutil svět, dívat se jinak na komunitu gayů.

Jste scénárista, herec a režisér v jedné osobě, jak se rozhodujete, která profese bude v daném projektu převažovat?

Nejradši píšu a pak to, co napíši, rád předávám publiku jako herec. Takže jsem režíroval, ale není to tak, že bych se v budoucnu chtěl věnovat jenom tomuto povolání. Rád prostě dělám mnoho činností, abych umělecky nezakrněl a nezpohodlněl.

Každý má svůj rozsah a já si ho rád rozšiřuji. Není to tak dávno, co mi poslali scénář, který byl „přesně pro mě“. Naštvalo mě to, protože to znamená, že už mě dali do nějaké škatulky, už mě někam zařadili a to já výslovně nechci. Je hezké se věnovat třeba půl roku jenom psaní. Ale když už toho mám plný zuby, už ze sociálního hlediska vítám hraní v divadle, protože se tu setkám s novými lidmi a je to příjemná změna.

Napsal jsem čtyři série a přenesl slavného detektiva do 21. století

Británie byla vždy konzervativní. Jak se dívá na gay kulturu, která proniká do všech forem života a jak se dívá třeba na umělce, kteří se objevují na plátně nebo za kamerou, nebo jako producenti se snaží sehnat peníze?

Británie se pomalu vrací do středověku, i když měla vždy pověst poněkud líné, ale tolerantní společnosti. Například vítězství v zákoně o registrovaném partnerství je velice křehké a rasismus stále bublá pod povrchem. Tohle je to, čeho se obávám, protože mnoho změn, které naše společnost přijala za své, bylo nedávnými zákony úplně znegováno. Stačí se podívat na Brexit a pochopíte, co mám na mysli. Svět se hodně a dramaticky změnil za posledních 10-15 let a myslím si, že stačí jedno politické rozhodnutí a budeme zase zpátky tak, kde jsme byly.

Proto jste napsal sérii Queers?

Ano, oslovila mě BBC Skotsko a rozhodl jsem se v osmi epizodách pokrýt život gayů od roku 1917 až do současnosti. Byl to pořad určený k 50. výročí částečné dekriminalizace mužské homosexuality. Chtěl jsem poukázat na to, co jsme díky přijatým zákonům získali a co jsme ztratili. V 60. letech se pořádaly skvělé gay party, které byly velice vzrušující a zábavné, protože nebyly legální. Jakmile se zlegalizovaly, to kouzlo revolty pominulo.

Jak se díváte na současnou situaci, kdy hlavně v Hollywoodu ženy od filmu obviňují herce jako Kevina Spaceyho nebo Dustina Hoffmana ze sexuálního harašení, ke kterému mělo dojít před 30 lety? Není to spíš cílený hon na čarodějnice?

Sakra, to je tedy velmi ožehavé a těžké téma. Myslím, že člověk se musí dívat na takové případy z obou stran, ale já nevím a pochybuji, že někdo ví podrobné detaily toho, co se tehdy OPRAVDU stalo. Vím, že takové věci se stávají a stávaly i v minulosti, ale opravdu vážné věci se promíchaly se spoustou klepů, dohadů a drbů a stává se z toho pomalu celosvětová hysterie. Myslím, že to je na škodu věci, protože by se věci měly dát do pořádku ve vší vážnosti a ne z toho dělat nafouknutou senzaci. Pozvání na rande v roce 1980 není to samé co opakované sexuální obtěžování v dnešní době. Podobné věci se stávají jak ve filmovém, tak v hudebním průmyslu a někdy může jít jen o fantazii zhrzeného jedince.

Vy jste dost známý tím, že se nebojíte otevřené ventilovat své názory, ať se týkají čehokoliv, že?

Ano, štve mě spousta věcí. Když jsem natáčel film o Guy Fawkesovi, který chtěl v 17. století vyhodit Britský parlament do vzduchu, došlo zrovna k teroristickému útoku u Westminsteru. V tu chvíli dostalo celé natáčení jiný rozměr, protože, to, co se stalo, byla naše přítomnost. Myslím si, že se světa se zmocnili šílenci a jsem velice pesimistický ohledně naší budoucnosti. Na televizní zprávy se raději nedívám, když jsem viděl, jak fanatici ničili 2000 let staré památky v Palmíře, bylo mi z toho opravdu úzko.

Nedávno jsem byl kritizován za to, že jsem se odvážil zpochybnit správnost vybrání černošského herce pro jeden díl série Doctor Who. Tento díl ukazoval bitvu Viktoriánské armády a v ní žádní černoši nebyli. Myslím, že jako režisér mám právo si vybrat herce, kterého považuji za toho nejlepšího pro danou roli. Omezení v jakékoliv formě snižují kvalitu a věrohodnost díla.

Série o Sherlocku Holmesovi se stala diváckým hitem, přestože už byl zfilmován několikrát. Když jste přišel do BBC s nápadem o zfilmování, nepřivítali vás slovy:

„Panebože, zase Sherlock Holmes, to už tu bylo“?

Budete se divit, ale vůbec, ne. Šlo to tak hladce, až jsem se divil. Napsal jsem čtyři série a přenesl slavného detektiva do 21. století. Hrál jsem jeho bratra Mycrofta a série byla tak populární, že mi dokonce diváci posílali nápady, co by tam mohlo být. Ale já je striktně odmítám, protože by se mohlo stát, že bych za pár let napsal něco podobného a oni by se se mnou soudili. Čtvrtá série měla menší sledovanost, protože si lidé stěžovali, že je příliš inteligentní a ztrácejí se v rafinovaných zápletkách. Ale to je typicky britská reakce, když něco vyšplhá vzhůru, zase to spadne dolů, s tím se nedá nic dělat a upřímně mi to je jedno, já na nějaké televizní ratingy kašlu. Jestli budeme v sérii pokračovat sám nevím, protože z hlavních protagonistů Martina Freemana a Benedikta Cumberbatche se stali hvězdy a mají více závazků. Já za sebe mohu říci, že to byla příjemná práce, několik měsíců psaní, pak čtyři měsíce filmování, to je pro mě ideální stav.

Na čem pracujete nyní?

Nerad bych něco zbytečně prozrazoval, ale se Steve Moffatem, se kterým rád a často spolupracuji, pracujeme na Draculovi na objednávku BBC. Je to zvláštní, že i v tak těžkých dobách mají lidé zájem o horrory. Ale není to zase nic nového, v Americe byly velmi populární v době Velké hospodářské krize. Člověk je zvláštní tvor.

Děkujeme za uskutečnění rozhovoru Febiofestu.