Kariéru herečky jsem si nevybrala, prostě si mě film našel

Kdybyste se znovu narodila, chtěla byste být opět herečkou?

To nevím, protože jsem si kariéru herečky nevybrala, prostě si mě film našel a já se jí stala. K filmu jsem přičichla náhodou, díky mé sestře Francoise, která toužila být herečkou. V roce 1960 měla hrát v nízko rozpočtovém filmu Les Portes Claquent a režisér sháněl někoho, kdo by mohl hrát její sestru. Takže Francoise zcela logicky navrhla mne a bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem byla na prázdninách a bylo to jako dobrodružství. Původně jsem chtěla studovat bytovou architekturu, ale když mě Roger Vadim pozval na filmování Le Vice et la vertu, po natáčení mi řekl, že jsem dobrá, že bych se měla víc soustředit na hraní a tak jsem ho poslechla. Jemu vděčím za hodně. Až do doby, než jsem potkala Jacquese Demy, jsem si nebyla jistá, jestli opravdu chci u filmu zůstat, chyběla mi sebedůvěra.

Nechtěla bych být začínající herečkou v dnešní době, protože se vyžaduje od hereček, aby vypadaly pořád jako modelky a všechny jsou skoro stejné, jak panenky Barbie. V době mých začátků bylo více individualit. Když jsem byla mladá já, oblékla jsem se na speciální příležitost, ale jinak jsem byla sama sebou. Dneska vás někdo vyfotí v tričku a nenalíčenou, dá to na internet, obletí to celý svět a jste vyřízená. Já jsem nijak zoufale nehlídla kalorie a nedržela drsné diety. Ráda si dám dobré jídlo a víno.

Nechtěla bych být začínající herečkou v dnešní době, protože se vyžaduje od hereček, aby vypadaly pořád jako modelky

Natáčíte již skoro 60 let. Změnili se lidé, technologie, rychlost a styl natáčení a filmy jako takové. Baví vás točit dneska stejně jako v 60. a 70. letech, nebo se nostalgicky ohlížíte dozadu a říkáte si, kdeže loňské sněhy jsou?

Užívám si to hodně i dneska, popravdě si myslím, že dneska si připadám víc jako součást filmu, protože mám kolem sebe štáb a je to kolektivní práce a víc se o filmu bavíme. Také už o filmu daleko víc vím než tehdy. Mám přátele mezi herci, režiséry, scénáristy a techniky, takže vím, co to obnáší a jsem víc trpělivá. Film je vždy obrázkem života a Francie prožívala krásných třicet let, kdy země byla zdravá, lidé pracovali a vznikaly nezapomenutelné filmy. Zajímá mě i technika, která umožňuje natáčet filmy různým režisérům za podstatně méně peněz, protože dneska je to hodně drahá záležitost. Protože jsem od přírody zvědavá osoba, zajímá mě, kudy se kinematografie ubírá. Lidé, kteří nemohli točit filmy před 30 lety to díky technologii, která snižuje náklady, mohou dělat dneska. Pořád mě baví sledovat nové filmy chodit do kina. Dokonce, i když natáčím, ráda se dívám na jiné filmy, patří to tak nějak k mému životu a je zajímavé objevovat nové tváře a nové příběhy. Film byl se mnou od mého mládí a hodně jsem se díky němu naučila, dospěla a pochopila. Jako mladá jsem dost věcí ignorovala, ale díky filmu jsem se stala víc tolerantní a věci chápala.

Lidé, kteří nemohli točit filmy před 30 lety to díky technologii, která snižuje náklady, mohou dělat dneska

Často jste byla kritická k Hollywoodu, kde jste natočila tři filmy, co vám na něm nejvíce vadí?

Myslím si, že tady se domnívají, že všechny filmy musí být zábavné, všechno se zde řídí módním trendem. Oceňuji, že je tady všechno lépe připravené, méně chaotické, také asi proto, že je v tom spousta peněz a nemohou si dovolit plýtvat časem. V Evropě a ještě více ve Francii je filmování takové menší dobrodružství. Ale vztahy mezi herci jsou zde takové normálnější, je čas si o všem popovídat a případně nazkoušet. V Americe jsou určité role pro určité herečky v určitém věku. Je vám víc a prostě jste odepsaná. Vezmete nějakou kontroverzí roli, třeba když hrajete zralou ženu mající poměr s mladým mužem, to Amerika ještě pořád nestrávila, a můžete mít po kariéře. V Evropě s tím není takový problém a i herečky mého věku stále dostávají nabídky.

V Evropě a ještě více ve Francii je filmování takové menší dobrodružství

Francois Truffaut měl na vaši kariéru dost zásadní vliv. Natočila jste s ním dva filmy Siréna na Mississippi a Poslední metro. Zatímco první byl propadák, druhý kolosální úspěch. Čím si vysvětlujete, že byl stejný režisér, stejná herečka a tak rozdílné výsledky?

Jsou to diváci, kteří rozhodují o úspěchu filmu. Tam hraje roli více faktorů, doba a hlavně příběh. Poslední metro asi více oslovilo diváky tím, že mělo více postav, zatímco v Siréně na Mississippi se jim asi moc nelíbilo to, že perverzní žena jako já se snaží svést mladého herce, jakým byl tehdy Jean Paul Belmondo, a byl to mnohem komplikovanější film. Truffaut byl úžasný režisér, takový o jakém herci mohou snít. Neříkal jim, co mají dělat, ale napsal dialogy a pak je s nimi nazkoušel, takže každý měl čas a možnost pochopit svoji roli, jak se do ní vcítit a jak jí uchopit. Nikdy nám neříkal, abychom udělali to či ono tak a tak. Poslední metro mělo zásadní vliv na moji kariéru, myslím, že to byl nejlepší film, v jakém jsem kdy hrála a jsem na něj velmi pyšná. Díky němu jsem začala dostávat významnější a propracovanější role, které mě do té doby poněkud míjely. Škoda, že Francois už nežije, moc ráda bych s ním zase točila, často jsme si povídali o filmech, byla to jeho vášeň a bylo to z něj cítit.

Truffaut: Neříkal hercům, co mají dělat, ale napsal dialogy a pak je s nimi nazkoušel, takže každý měl čas a možnost pochopit svoji roli, jak se do ní vcítit

Spousta vašich slavných kolegů jako Belmondo či Delon hráli i na divadle a s úspěchem. Vás to nikdy nelákalo?

Ne, nikdy. Přestože moje maminka začínala hrát v divadle již v mladém věku, já mám z pódia strach. Když jsem viděla, jak kolegové museli pro určitou roli trpět a co jim to dalo úsilí se z ní pak dostat a jak vypadali na konci představení, tak to mě opravdu netáhlo.

Na kterém film jste nejraději pracovala?

Když pominu již zmíněné Poslední metro, pak to byl určitě Paraplíčka ze Cherbourgu, který v roce 1964 režíroval Jacques Demy. Měla jsem za sebou tehdy asi šest filmů, ale tento významným způsobem posunul moji kariéru směrem vzhůru. Bylo to něco jako opera, pořád jsme pracovali s hudbou a to i při zkouškách a bylo to velice neobvyklé. Nic podobného jsem nezažila ani předtím a ani potom. Bylo to jednoduché a přitom krásné.

Měla jsem jako každý člověk těžká období v životě, ale také ta hezká. Nemyslím, že mi nic v životě neuteklo, stále mám sny

Vypadá, že jste byla úspěšná ve všem, na co jste sáhla, byznys, móda, film. Je tady něco, po čem jste v životě toužila a proklouzlo vám to mezi prsty?

Myslím, že jsem měla veliké štěstí, protože od začátku své filmové kariéry jsem pracovala se zajímavými režiséry. S módou už nemám moc společného, snad kromě toho, že jsem se dlouhá léta přátelila s Yves Saint Laurentem, který tvrdil, že jsem pro něj múza. Měla jsem jako každý člověk těžká období v životě, ale také ta hezká. Nemyslím, že mi nic v životě neuteklo, stále mám sny, ale ne o tom, co by se bylo bývalo mohlo stát, kdyby…., ale mám sny jako každý člověk, každý den něco.

Jak se vám hrálo s vaší dcerou Chiarou?

Nejdříve jsem měla takové obavy, jaké to bude hrát s někým, koho znám skrznaskrz a že to asi nebude moc přirozené, ale příjemně mě překvapilo, že to naopak dopadlo velice dobře. Připravovaly jsme se společně a na place to působilo přirozeně, takže se moje obavy nevyplnily.

Jak se stavíte k současné kampani Me Too?

Podepsala jsem petici v novinách Le Monde, protože jsem se tím chtěla vyhnout jakýmkoliv dalším otázkám v této souvislosti. Myslím si, že v dnešní době je internet velice nebezpečný, protože nemáte vládu nad tím, co opravdu řeknete, a spousta věcí se vytrhne z kontextu, takže poškozuje i nevinné lidi a nechtěla bych, aby v umění docházelo k honu na čarodějnice.

Ve Francii máme spoustu filmů, že je to až na škodu. Samozřejmě, že vznikají i dobré filmy, ale není tu místo pro všechny

V dnešní době hodně hereček se vrhne i na režírování. Vy jste nikdy nekoketovala s tím, že byste se postavila za kameru?

Jsem ráda, že nerežírují všechny herečky, protože máme takovou spoustu filmů ve Francii, že je to až na škodu. Samozřejmě, že vznikají i dobré filmy, ale není tu místo pro všechny. Já bych samozřejmě technicky mohla natáčet, protože mám zkušenosti a něco o filmu vím, ale pro mě hraní znamená víc.

V říjnu vám bude 75 let, což bývá často čas na bilancování. Chystáte se psát nějaké memoáry?

Určitě ne. Přestože jsem měla úspěšnou kariéru, od těchto knih lidé čekají, že napíšete něco víc o svém osobním životě, o soukromí, o lidech které jste potkala nebo milovala a to já rozhodně odmítám. Práce a soukromí byly po celou moji kariéru dvě oddělené věci, můj osobní život je můj a nikomu do něj nic není, ani mu tam nehodlám nechat nahlédnout.

Děkujeme za uskutečnění rozhovoru Febiofestu.

Foto: Febiofest, Wikipedia.com, Pinterest.com