I v dobách minulého režimu běhal v našich končinách filmař, který měl ambice stát se významným českým a možná i světovým nezávislým tvůrcem. Byl jím Jaroslav Doleček, rodák z Dlouhé Vsi u Rychnova, který ve svých humorných filmech prokázal neobyčejný talent a pravidelně exceloval na filmových přehlídkách. Jeho snímky už tehdy splňovaly přesná kritéria nezávislého filmu. Obsazoval schopné herce, oplýval dostatečnou uměleckou a kvalitativní zručností a díky své profesi prokazoval i produkční schopnosti. Přestože on si osobně omezení své tvorby režimem nepřipouští, například i v nemožnosti filmy prezentovat širokému okruhu diváků, tak si byl dobře vědom své vnitřní tvůrčí svobody a odmítl nabídky jak státního filmu, tak státní televize. Dokonce jeho fóry „posloužili“ i profesionálnímu režisérovi.

Jaroslav Doleček se narodil v roce 1928, pracoval celý život jako ekonom v zemědělském družstvu. Natočil kolem 160 filmů a obdržel nepočitatelně ocenění na filmových soutěžích u nás i v zahraničí. Specializoval se na hrané grotesky, které ho proslavily i v zahraničí. Důkazem je natáčení štábu BBC, který ho zařadil v epizodě seriálu Ztracený svět komunismu do elitní skupiny českého národa po bok například Václava Havla, Marty Kubišové, Vojtěcha Jasného nebo Věry Chytilové.

Jeden z nejlepších režisérů současnosti, Jan Hřebejk, se narodil 27. 6. 1967 v Praze. Na FAMU studoval obor scenáristika, dramaturgie. Již během studií zrežíroval dva krátkometrážní snímky „Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít“ a „LP 1948“. V tandemu se spolužákem Petrem Jarchovským a producentem Ondřejem Trojanem vytvořil mnoho úspěšných, divácky oblíbených a mezinárodně oceňovaných snímků. Hned ten první „Šakalí léta“ obdržel Českého lva. „Pelíšky“ z roku 1999 si získaly srdce diváků a další úspěch přišel o rok později s filmem „Musíme si pomáhat“, který získal Českého lva a nominaci na Oskara. Každý jeho další film je netrpělivě očekáván diváky a kritikou. Z jeho další tvorby jmenujme např. „Pupendo“, „Horem pádem“, „Medvídek“, „U mě dobrý“ či „Kawasakiho růže“.

Anglický herec Tom Courtenay, který může od roku 2001 používat titul Sir, se narodil 25. 2. 1937 v Hullu. Nejdříve navštěvoval Kingston High School, poté londýnskou University College. Tíhnul k herectví, zejména k divadlu, a proto se zapsal na Královskou akademii dramatického umění. Za svůj divadelní debut si nevybral nic menšího než legendární Old Vic Theatre, kde vystoupil v neméně známé Čechovově hře Racek. Poměrně záhy si jej všiml film a již v roce 1962 debutoval před kamerou. Hned jeho druhý film Osamělost přespolního běžce mu přihrál hlavní roli a velký úspěch. Pak točil jeden film za druhým a s každým přicházel větší úspěch. Ať to byl Billy lhář, Operace Crossbow, Král Krysa nebo Doktor Živago, za který si vysloužil oscarovou nominaci. V 70. letech se vrací převážně k divadlu a před kameru se navrací až v roce 1983 filmem Garderobiér, za který je opět nominován na Oskara. V roce 1990 hraje ve filmu Poslední motýl Karla Kachyni, který však díky převratné porevoluční době zapadne. Tom natáčí do dnešních dnů, ale hlavní těžiště jeho práce je v jeho dávné lásce - na divadle. I přes šlechtický titul je to ochotný a skromný člověk.

Manlio Castagna je italský režisér, scénárista a výkonný ředitel filmového festivalu Giffoni. Byl hostem Zlínského filmového festivalu 2014 a členem poroty. Chtěli jsme mu položit pár otázek, tak jsme požádali o čas na rozhovor. Nevěděli jsme, jak vypadá, přesto jsme se ve foyer neminuli. Italská kinematografie má velice dlouhou a bohatou historii a byla špičkou v Evropě.

Bylo to právě tohle dědictví, které Vás přimělo dát se na filmařinu?

Ano. Miluju starý italský filmy, specielně pak Federico Felliniho, Michelangela Antonioniho, Mario Monicelliho a Pietra Germina.

Pokud chce mladý filmař v Itálii začít filmovat, dostane nějakou pomoc od státu nebo od ministerstva ve formě nějakého grantu nebo je to všechno na privátních fondech?

No, není to v Itálii jednoduché natáčet filmy už vůbec ne pro začínající filmaře. Nicméně ministerstvo kultury snaží pomocí grantů podpořit filmaře.

Jaká je nezávislá scéna v Itálii? Nějaká platforma, kde se mohou filmaři sejít, pustit si svoje filmy, nějaký festival?

Tady není vůbec nic. Na mou duši.

Myslíte si, že umělecky nezávislé filmy jsou nutností, aby vyvážily ty komerční filmy, které se dělají čistě kvůli zisku a kterými jsme zaplavovány?

Myslíme, že je to normální a důležité pro každou zemi mít takový druh vyváženosti.

Co nebo kdo je podle Vás nezávislý filmař? Když získáte společnost nebo sponzora pro svůj film, můžete se stále nazývat nezávislý?

Nezávislý filmař je ten, kdo dělá svůj film bez tendenčnosti. Pokud si najdeš sponzora, který nemá vliv a nezasahuje do tvých myšlenek a uměleckých záměrů, tak stále zůstáváš nezávislý.

Giffoni je festival pro děti a mládež. Snažíte se to udržet na té samé rovině s domácí atmosférou a přátelstvím nebo se snažíte, aby to bylo větší a lepší každý rok a aby k vám jezdilo více zahraničních hvězd?

Ta druhá možnost. Ale vždy se zaměřujeme na děti a jejich potřeby, přání, zkušenosti a zážitky. Je mnoho různých festivalů.

Co byste poradil někomu, kdo chce založit svůj vlastní pro nezávislé filmy, který by měl vlastní tvář, nízký rozpočet, byl by jiný a unikátní. Kde začít?

Potřebuješ mít dobrý nápad. Musíš zaujmout a přilákat lidi s něčím, co vypadá zajímavě pro tvojí cílovou skupinu diváků. Potřebuješ se zaměřit na sociální sítě, kde můžeš vytvořit vlastní komunitu bez velkého finančního investování

Byl jste v Česku letos poprvé, s jakými pocity se vracíte domů?

Navštívil jsem mnoho festivalů a to včetně těch z třídy A. Ve Zlíně jsem našel dvě věci, které jinde těžko nacházím. Úžasnou pohostinnost organizátorů a velice přátelskou atmosféru, ve které porota pracuje. Lidská vřelost dokáže udělat i z nízko rozpočtového festivalu zážitek. Každý rok jezdím třeba do Cannes a tam je téměř nemožné najít lidské vztahy s organizátory. Tamní atmosféra se té zlínské nevyrovná.

Co máte nejraději - režírování, psaní scénářů nebo organizování festivalu a předsedáním v porotách a hodnocení jiných filmů?

Miluji nejvíce a nade všechno psaní scénářů. Organizování festivalu jako je Giffoni je úžasné, úplný ráj.

Obecně lidé chodí méně a méně do kina. Myslíte si, že je to z finančních důvodů a také z důvodů nabídky, zatímco se doma mohou dívat zadarmo, kdykoliv na cokoliv. Myslíte si, že kino jako médium je ohrožený druh?

Myslím si, že pokud si zdarma a ilegálně můžete stáhnout film, kterých se vám líbí, tak si to lidé vyberou raději, než jít do kina a utratit tam spoustu peněz. Bohužel, není to lehká situace a ano, myslím si, že kina jsou ohroženým druhem.

Pokud srovnáte podmínky na točení filmů v 50. a 60. letech a současnem, je těžší teď točit a distribuovat filmy, než to bylo dřív?

Stoprocentně je to více obtížnější v dnešní době.

Dnes děti tráví spoustu času na internetu. Je podle Vás těžké je dostat do kina a ukázat jim, že život je také o něčem jiném, než je věčné vysedávání u počítače?

Ano, je to velice těžké dostat děti do kin, protože internet je pro ně databáze, kde se skrývá celý jejich život. Takže našim posláním a posláním festivalů jako je třeba ten ve Zlíně - je ukázat dětem, že existuje i jiný život, než je ten internetový, že je tu i filmové plátno a že kultura je pro život velice důležitá.

Tahle oblíbená francouzská herečka se narodila 10. 8. 1940 v Paříži. Byla velice nadaná, pilná a pracovala na sobě tvrdě, takže není divu, že se stala ve svých 17 letech nejmladší členkou slavného souboru Comédie Francaisse. Před kamerou debutovala již v 16 letech ve filmu Mitsou. Její druhý film se jmenoval A Tale of Two Cities a hrála velkou roli vedle tehdejší hvězdy Dicka Bogarda. V dalších filmech byli jejími partnery J. P. Belmondo, Alain Delon, J. L. Trintignant, Paul Newman, Louis Armstrong aj. Hvězdu první velikosti z Marie udělala série filmů s Vinnetouem, kde hrála jeho sestru Nšo-či. Dále hrála často v evropských filmech také díky tomu, že umí plynule italsky, anglicky, německy a francouzsky. V roce 1974 se provdala za režiséra Pierre Vialleta a pak hrála převážně v jeho filmech. Důvod proč jsme ji požádali o rozhovor pro UNITEDFILM byl ten, že svoji kariéru začala v proudu „nové vlny“, která se do Francie přiřítila v polovině 50. let a změnila tvář kinematografie.

"Čím větší konkurence, tím lépe"