V 60. letech jste propadl rock´ń rollu, měl vlastní kapelu a stal se prvním DJ. Bylo to tehdy, kdy se ve Vás utvářela touha po nezávislosti, svobodě a vlastním vyjádření? Kde jste se naučil anglicky?

Byl jsem jeden ze tří prvních DJ´s, tu hudbu jsem miloval a tehdy jsem dostal nějak spoustu desek a taky jsme poslouchali Rádio Luxembourg. Můžu říct, že jsem byl do rock´ń rollu úplně zapálenej a taky jsem cítil, že tu hudbu sdílím s lidmi. Byl to přelom roku 67-68, kdy byla volnost, lidi mohli cestovat a já jsem jel stopem do Anglie, kde jsem dělal rozhovor se všemi kapelami, co tehdy něco znamenaly. Dělal jsem rozhovor s dvěma Beatles, s dvěma Rolling Stones, s Robertem Plantem z Led Zeppelin ještě předtím, než měli první koncert s Erikem Claptonem, potom taky s The Who. Já jsem tehdy měl u nás pořad v rádiu a psal pro Aktuality a Melodii. Ty moje rozhovory byly nejapný a nebylo to na podstatu, ale bylo v tom to velký nadšení. Kupodivu mě nikdy nezajímalo si s nikým z nich udělat fotku. Taky si pamatuji, že jsem žil týden se skupinou YES v jednom domě. Přijel jsem zpátky do Prahy a psal jsem o tom, že je to fantastický svět tam v Anglii.

Moje rock´n´rollová kapela se jmenovala FORCE 69 a hráli jsme v loutkovým divadle na Karláku. Já přišel na takovej blbej nápad, že budeme hrát od každý kapely jednu skladbu a o tý kapele něco řekneme. Byla to taková osvětová beseda. No, dodneška cítím, že to byla radost chodit na ty zkoušky a pořád se divím, že jsem se odvážil tehdy zpívat. No, pak jsme šli před nějakou komisi, která nás zničila, protože nám říkala, že bychom si měli nechat ostříhat vlasy a že nemáme žádnou osobnost. Tak jsme s tím sekli a já začal dělat ty diskotéky. Anglicky jsem se začal učit díky rodičům již jako dítě a co je zajímavý, že si myslím, že jsem uměl anglicky líp tehdy, když jsem jezdil do Londýna a snažil se napodobovat ten přízvuk, než teď po třiceti letech života v Americe.

Jaký je Vás největší zážitek z 60. let?

Byl leden roku 1968 a všechno se to začalo uvolňovat. Šlo to v takových etapách a zdálo se skoro neuvěřitelný, že někdo někoho kritizoval a nebyla z toho žádná cenzura ani zákaz. Jaroslava Hutku jsme si zvolili předsedou školy. Tehdy se daly dělat i takový věci, jako že jsem šel s pozváním napsaným hroznou angličtinou do Bartolomějský pro pas. Jenže pak přišla normalizace a bylo to zase všechno šedý.

V roce 1982 jste dostal nabídku Olympijského výboru natočit znělku pro OH v Los Angeles. Čím jste zaujal tehdy Olympijský výbor, že Vás oslovil touto nabídkou? Když jste tam odjížděl, uvažoval jste již programově o emigraci, nebo by k ní nedošlo, nebýt bojkotu OH?

Od roku 1969 do odjezdu do USA jsem stihl absolvovat školu, odkroutit si vojnu, absolvovat roční stipendium v Anglii a natočit tři filmy. Tehdy mi trval jeden osmiminutový film celý rok.

Ale moje americká anabáze začala, když jsem dostal Zlatého lva na Berlínském filmovém festivalu v roce 1980. Dělal jsem filmový seriál ve Švýcarsku a v Anglii, takže přišlo pozvání z USA, abych dělal znělku pro Olympijský výbor. Krátký film mě tam poslal na tři měsíce. Já jsem tam neodjížděl s tím, že bych emigroval, protože jinak bych si s sebou vzal věci, který mi byly milý, ale občas si mě tehdy zvali do Bartolomějský na pohovory a ptali se, koho jsem potkal a kde. Když jsem pak jezdil do Švýcarska a vracel se domů a v hospodě se mě ptali, jak to, že si takhle můžu jezdit a že jsem svině, že sloužím vládě, tak mě připadlo, že teď přichází moment rozhodnutí. V Americe jsem překročil datum výjezdní doložky a pořád jsem si říkal, že to nějak vysvětlím, ale pak se to táhlo víc a víc a najednou jsme se bál, co z toho bude a tak jsem už zpátky nejel. Občanství jsem dostal v květnu roku 1989.

Jan Tříska měl po emigraci štěstí a hned dostal práci v divadle a měl dobré kritiky. Jak vypadaly Vaše první kroky v USA a také Vám pomohla náhoda a přátelé nebo Vaše dopisování s Mauricem Sendakem?

Prvních šest let bylo úmornejch, ale pomohla mi náhoda. Měl jsem knížku o svým oblíbeným filmaři a ilustrátorovi, který se jmenoval Tomi Ungerer a který psal, že mu trvalo sedm let, než si v USA vydělal peníze na dům a Rolls Royce. A já si říkal, tak takhle to tady chodí, a když jsem první tři roky neměl co jíst, tak jsem si pořád říkal, že to nevadí, ještě mám na to čtyři roky. Na celým příběhu je zajímavý to, že jsme se s Tomim skamarádili a on mi pomohl…

V USA jste již jen psal a maloval nebo ještě točil animované filmy, ale to pak ustupovalo a neuspokojovalo a ilustrace dostala přednost?

Já jsem pořád dělal knížky s tím, že z toho vzniknou filmy. Jenže jsem si uvědomil, že když tady tehdy byl Krátký film, tak na ty filmy stejně nikdo nechodil a oni to dali před nějaký hlavní film, a buď se to lidem líbilo, nebo ne. Ale oni ty filmy dělali s určitou tvořivostí a byla v tom i určitá hrdost české kultury. A já jsem na Západě zjistil, že když máte producenta a teď vám do toho spousta lidí kecá, co máte a nemáte dělat, že musíte udělat tohle a takhle, aby na to přišla ta a ta skupina lidí, tak se to stává šíleně komplikovaný. A přišel jsem na to, že v těch knížkách mám daleko větší svobodu. Knížky jsou něco jako film, když si je prohlížíte a mně postupně nahradily ty filmy a já si to moc užíval. Na druhou stranu když třeba přijedu do Zlína jako teď a vidím to tu všechno okolo, tak si říkám, že ten film má svoji krásu a logiku. Osobně si moc vážím Miloše Formana, který dokázal proplout všemi úskalími a dělat si svoje. Hodně mi pomohl a já jsem až poletech zjistil, že každý máme svoji myšlenku, kterou se snažíme dělat a prosazovat a on natočil všechny filmy o svobodě člověka, o tom, že nemá nikdo nikoho kontrolovat, že největší právo člověka je říct svůj názor. Já jsem viděl všechny jeho filmy a všechny jsou a svobodě a proto byl hrozný šok, když natočil Lid versus Larry Flint, který byl o tom, že máte právo říkat svoje věci, ale v Americe to nebylo pochopený a tvrdili, že je to o pornografovi. Ta svoboda je i motto mýho života.

Jak je pro Vaši práci důležitá kritika v novinách jako je New York Times, nebo si jedete po svoji linii a co říkají pisálkové Vám je jedno?

No, není mi to úplně jedno, věnuji tomu pozornost, ale teď jsem zjistil, že třeba v New York Times je ta hrana jinde. Dřív byly troje noviny, který něco napsaly a bylo vám jasný, kdo to udělal. Dneska se to globalizovalo a nikdo neví, kdo co kontroluje a jak to funguje. Asi by bylo nejlepší reklamou, kdyby na červeným koberci v Cannes  někdo šel s mojí knížkou nad hlavou.

Musel jste svůj literární a ilustrační jazyk přizpůsobit tomu americkému nebo právě ve Vašem východoevropském stylu je to kouzlo, které Vás proslavilo?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že se to sešlo někde uprostřed a já jsem se musel přizpůsobit. Snažil jsem se postavit most mezi těma dvěma světy, protože jsem si na začátku myslel, že jsou k sobě blízko a já to jen propojím, protože ty děti jsou všude stejný, tak proč třeba nepřinést Broučky. Ale ono je to tak blízko u sebe a prostě se to nedá spojit. Myslím, že jsem něco propojil, když jsem dělal knížku s paní Onassisovou „Tři zlaté klíče“, což byla taková romantická verze Prahy. Moje knihy nejdříve vycházejí v USA, pak v jiných zemích a v Čechách je vydává nakladatelství Labyrint. Ale nevyšly tu všechny, takže když zde mluvím s lidmi, tak některá moje díla neznají.

Ne každý autor může říct, že se jeho díla překládají do jazyků jako je korejština, řečtina, japonština a získává pocty a ocenění? V čem je to kouzlo? Máte dobré agenty nebo Váš jazyk dokáže hrát na struny lidi mnoha národů bez rozdílu náboženství a kultur?

Je to v agentech. Když knížka vyjde v angličtině, tak je v tom základním jazyce. Já si nemyslím, že bych byl nějak objevený, ale třeba v Koreji nebo v Japonsku vyšly všechny moje knihy. V jedný zemi zabere knížka kvůli něčemu, jinde to zase vyjde kvůli jinému aspektu, já to nepíšu specificky pro jednu zemi a tak se stane, že to někde osloví víc a někde míň. Důležitý je překlad. Myslím si, že tady v Čechách vzniká spousta hezkých knížek, ale potřebujou dobře přeložit. V tomhle třeba čeština, maďarština nebo rumunština má nevýhodu oproti němčině nebo francouzštině. Jsme tím svým způsobem izolovaný, protože není tolik lidí, kteří by to uměli výborně přeložit. Když třeba čtete Hrabala v angličtině, tak vidíte, že se některé věci opravdu nedají přeložit. Je tam filozofie, pocit, proto se třeba ani Švejk nedá dobře přeložit. Mně to vychází, protože jsem u zdroje, myslím si, že kdyby padesát lidí z Prahy bylo tak u zdroje jako já, tak jim to vyjde taky po celým světě. Nemá to moc co dělat s nějakým talentem, jde prostě o ten zdroj.

Jste autorem filmových plakátů, třeba pro Formanova Amadea. Když se díváte na prázdný papír poté, co jste viděl film, co na plakát musíte zachytit, aby oslovil? Jsou pro to nějaká pravidla?

Základní pravidlo je to, že to musí lákat lidi. Dělal jsem spousty plakátů pro Ústřední půjčovnu filmů, všechny tehdy vycházely ve čtvrtek, vždycky se vylepily na všech rozích a lidi byli ochotní ho třeba za 1000 Kč koupit. Když byl ten film dobrej, tak na to lidi stejně šli, když byl blbej, tak tomu žádný plakát nepomohl. Takže si myslím, že pravidla jsou, ale některý lidi jsou k tomu narozený, jako třeba Mucha nebo Warhol.

Co je podle Vás těžší, napsat dobrou knihu nebo natočit dobrý film?

Hm, nejlepší by bylo napsat dobrou knihu, podle který by se natočil dobrý film. Ale myslím si, že obojí je strašně těžký.

Dostal jste někdy nabídku od producenta, že by chtěli Vaši knihu natočit?

Mnohokrát. Ale neměl jsem štěstí, vždycky se to rozplynulo v takových debatách. Valnou část života jsem chtěl všechno kontrolovat, myslel jsem si, že napíšu scénář, teď si už říkám, když to někdo umí, tak ať to udělá místo mě. Známý americký dramatik čínského původu, kterého nebudu jmenovat, napsal divadelní hru a scénář podle mé knížky Tibet, ale všechno to předělal a mě to šíleně urazilo, a kdyby bývali to tehdy natočili, tak bych se za to musel stydět. Takže bohužel, film podle mého scénáře nakonec nikdy nevznikl.

Máte jméno, kontakty, peníze. Lákalo by Vás s tím natočit animovaný film a myslíte, že by oslovil tak dobře a tolik lidí, jako Vaše knihy a ilustrace?

Dobrá otázka. Včera jsem jako porotce viděl celovečerní film Malá mořská víla a to je takové práce, tolik lidí a takovýho úsilí, že já bych to sice moc rád udělal, ale musel bych být přesvědčený, že ten nápad je ten pravej. Ale reálně si myslím, že už to neudělám, že na to nemám sílu.