Ke kaskadérství Vás asi přivedl právě sport, že? Bylo to někdy kolem filmu Limonádový Joe, který je považován za start kaskadérů u nás nebo mnohem později?

Naopak dřív... V roce 1961 si mě na soustředění reprezentantů v judo před Mistrovstvím Evropy vybrali němečtí filmaři pro natočení pádu ze schodů za zastřeleného esesáka. Chtěli judistu, protože ti umí padat. Scénu jsem natočil a Němci byli spokojení. Zanedlouho se mi ozvali z Filmového studia Barrandov, jestli bych se za nějakého herce nepopral, pak spadnul z kola nebo z nějaké výšky, naboural auto nebo hořel atd…, až mi začali říkat kaskadér. Postupně ode mne chtěli na různá natáčení další judisty, a tak jsem vytvořil celou partu schopných kaskadérů judistů. Nezávisle na naší skupině judistů se později rozběhla druhá parta v přípravě pro natáčení filmu Limonádový Joe, kterou vedl boxer Jaroslav Tomsa. Ta byla složená ze sportovců z různých odvětví – boxeři, judisti, zápasníci, fotbalista, atlet atd. Jako tyto dvě party jsme o sobě nevěděli a setkali jsme se až při natáčení filmu Konec agenta W4C, kde požadovali více kaskadérů, a tak naše dvě party dali dohromady.

Já osobně jsem byl velmi rád, že jsem se potkal s tak skvělým chlapem, jako je Jarda Tomsa, se kterým jsme se stali velmi dobrými kamarády. Sám jsem byl jako aktivní reprezentant v judo velmi vytížen a byl jsem osobně velmi rád, že se naše party spojily pod jednotné vedení Jardy Tomsy. Po sametové revoluci Jarda Tomsa, se kterým jsme stále velcí kamarádi, založil kaskadérskou skupinu Filmka, do které si přál, abych vstoupil, ale já jsem se dal již jinou cestou. Skončil jsem s kaskadérstvím a v roce 1991 jsem založil vlastní filmovou společnost J.B.J. Film, ve které jsem se věnoval už jen produkci filmů a psaní scénářů.             

Co Vás lákalo na profesi kaskadér? Adrenalin nebo magická přitažlivost světa filmu? Byly zde ještě jiné společnosti kaskadérů, které mezi sebou soutěžily?

Miluji film a bavilo mne dokázat to, co většina lidí nedokáže. Ve filmařské profesi mám velké množství přátel a kamarádů. Kromě Filmky zde pak dále působily i další kaskadérské společnosti jako např. společnost Ipon Jiřího Kuby a společnost Double team Luďka Jelena.

Do revoluce jste měl práci a kaskadérství bylo jen hobby, nebo to již bylo Vaše zaměstnání na plný úvazek?

Kaskadérství pro mne nikdy nebylo jako zaměstnání a bylo to hobby, ale na plný úvazek. 

Hrál jste v mnoha filmech, ale hlavní roli jen v jednom, a sice Cesta peklem, ke kterému jste napsal i scénář. Chtěl jste ukázat divákům, jak vypadá život kaskadéra a vzdát jim takovou poctu, nebo jste toužil po hlavní roli a tohle byla cesta, jak ji získat- napsal jste si ji?

Nikdy jsem nechtěl být hercem, i když jsem si byl plně vědom toho, že jako kaskadér musím řadu věcí v souvislosti se svým kaskadérským výkonem i zahrát. Herci a přátelé z filmové branže mě přiměli k napsání mých historek z práce kaskadéra, o kterých se domnívali, že by bylo škoda, aby se ztratily v zapomnění. Jeden z redaktorů rozhlasu si usmyslel, že mu musím napsat rozhlasovou hru z těch mých historek. Napsat rozhlasovou hru z prostředí filmových kaskadérů, tak aby byla zajímavá a něco popsala divákům, jsem považoval za naprostý nesmysl. Nakonec jsem jí napsal, abych ho přesvědčil, že je to blbost a tato hra Sráz byla dokonce oceněna jako hra roku a já byl odměněn. Následoval scénář k filmu Cesta peklem, ve kterém jsem v žádném případě nechtěl hlavní roli hrát. Ve výběru byla řada našich herců včetně Dočolomanského, Třísky atd., ale režisér si postavil hlavu, že to musím hrát já, jinak že to nebude věrohodné. Pro mne to bylo šílené, protože mé hlavní poslání producenta bylo sehnat peníze na jeho natočení a ty celou dobu natáčení chyběly, takže jsem byl ve stálém velkém stresu.

Účinkoval jsem v necelých 400 filmech a pár v nich bylo velkých rolí, hlavně tedy pro zahraniční společnosti. Ale pro mě ty velké role byly doslova z donucení, nikdy jsem po nich netoužil.

Dělat kaskadéra je nebezpečné A co práce producenta, jsou to nervy nebo všechno je do haléře spočítané, takže investice prostě m u s í  vyjít?

Práce filmového producenta v našich českých poměrech je nesmírně obtížná a po všech stránkách velmi riskantní. To je pravý adrenalin s obrovským nebezpečím absolutního krachu.

Je nějaký rozdíl mezi fungováním produkční firmy u nás a v zahraničí? Mohl byste stručně nastínit, jak to funguje, od stádia výběru filmu až po závěrečné počítání nul na bankovním účtu (v tom lepším případě)? Co všechno musíte zjistit, zajistit, udělat atd?

Hlavní měřítko všech rozdílů je počet obyvatel toho daného státu a z toho odvozený možný počet diváků. Čím větší stát tím lepší situace. Dobrý producent má odpovědnost za všechno, takže nelze z toho nic vypíchnout. Ale samozřejmě existuje i řada producentů, kteří svojí práci takto nechápou a starají se hlavně jen o sehnání finančních prostředků. U nás mají daleko větší šanci sehnat peníze od Státního fondu a od České televize na rádoby umělecký film, pokud možno i se sociálním podtextem, u kterého je předem jasné, že nebude mít šanci na zájem diváků, než na film s předpokladem diváckého zájmu. Je to podle mne velký paradox, ale je to tak. Zvlášť znásobený ještě tím, že divácky neúspěšným filmům se snaží pak dát nálepku uměleckého filmu. Podle mne je film dobrý nebo špatný, ale dělit filmy na umělecké a komerční by mělo mít jen význam okrajový, ale hlavní kritérium je dobrý nebo špatný film.

Produkoval jste film Kajínek, který měl původně režírovat někdo jiný. Nakonec se toho ujal Váš syn a byl z toho úspěšný film, divácky i komerčně. Pokud víme, Váš syn nemá FAMU, takže nebylo to pro Vás riskantní vložit peníze do podniku, který měl nezkušeného režiséra?

Máte pravdu, risk to byl velký, ale naštěstí vyšel. Nejenže napsal scénář k tomuto filmu, který se nám líbil a navíc nás přesvědčil svou představou jak to udělat. Zkušeností z filmové branže nejen u nás měl dostatek a vzdělání vysokoškolské, doplněné filmařským ze zahraničí. Z mé celoživotní zkušenosti vím,, že jen FAMU režiséra neudělá, stejně tak jako DAMU herce taky neudělá (smích).

Podle čeho si vybíráte náměty filmů - podle možné komerční úspěšnosti nebo podle originality a stylu zpracování, které Vás profesně posune o kousek kupředu?

Podle citu a zájmu o dané téma. Musí nás zaujmout a bavit a to po mnoho let. Určitě také musíme jasně vědět, proč to chceme natočit a co tím chceme divákům říct nebo ukázat či dát jim k zamyšlení. V případě filmu Ghoul to byl od režiséra velký osobní test zvládnout látku divácky málo vyhledávanou a navíc ještě v anglickém jazyce s cizími herci a v 3D.

Film Ghoul je úspěšný i v cizině. Doufáte, že se z Vás stane přední evropská firma, která bude angažovat i světová jména, nebo budete velkou štikou v malém českém rybníce a jen budete víc svobodní a nezávislí jak ekonomicky, tak umělecky, což je splněný sen každého filmového tvůrce?

To je vize budoucnosti, ke které se nebudu vyjadřovat. Jedno je fakt, a sice to, že filmy Kajínek i Ghoul nám v zahraničí otevřely dveře a objevila se řada nabídek jak pro režiséra, tak i pro spolupráci s naší filmovou společností. Naším hlavním cílem je však natočit film o Janu Žižkovi z doby jeho mládí než se stal slavným husitským vojevůdcem. A pak samozřejmě mám další věci, týkající se kaskadérství a mého života, které chci natočit.