Narodila jste se v Jugoslávii, školu navštěvovala v Novim Sadu a do Prahy přijela v roce 1991. Chtěla jste dělat film a nenašla doma potřebné zázemí, nebo Vás vyštvala válka a chtěla jste začít někde jinde nový život?

FAMU měla v Jugoslávii veliké jméno, takže jsem toužila studovat takhle kvalitní filmovou školu. Přijela jsem do Čech v době, kdy v mé zemi začínala válka a nedovedla si představit, jaký bude její průběh i výsledek. Nový život pak byl nasnadě.

Byl svět filmu to, o čem jste snila od dětství, nebo jste zjistila až později (v Čechách), že to je to, co byste chtěla dělat?

Novi Sad neměl v době mého dětství moc aktivní filmovou scénu. Měl ale jedno kino, kde promítali skutečně kvalitní filmy. A já tam byla tak často, až jsem začala toužit o filmu vědět co nejvíc, a pak najednou tohle bylo to jediné, co jsem chtěla dělat.

Studovala jste FAMU. Jak Vám to šlo v cizím jazyce a kdo Vás učil? Byla jste již vyhraněná, nebo jste chtěla projít vším a podle výsledků dělat to, v čem budete nejlepší?

Začátky byly zábavné, spíše jsem tušila, co asi by ti pedagogové mohli říkat, než že bych jim doopravdy rozuměla. Proces učení jazyka byl intenzivní, i když je čeština velmi náročná a dokonale ji neovládám doteď. Můj ročník vedl Jiří Svoboda, a v té době na FAMU učil i Jaromil Jireš, Věra Chytilová, Zdeněk Syrový…Vyhraněná jsem nebyla, moje představy o filmu byly teoretické, velmi jsem potřebovala si všechno zkoušet.

Dělala jste krátké hrané filmy, videoklipy, dokumenty a teď přišel debut v podobě celovečerního filmu. Zmíněné disciplíny vyžadují jiný druh natáčení. Byla to součást Vašeho profesního růstu, nebo jste se umělecky „hledala“, anebo to byl záměr získat co nejvíce zkušeností, na jehož konci byla Vaše cílová stanice - celovečerní hraný film?

To spíše byl přirozený průběh. Dělala jsem věci, ke kterým jsem měla příležitost, dělala jsem je ráda a z každé jsem se snažila získat co nejvíc zkušeností. Celovečerní film byl vždycky v plánu a cesta k němu u mě nebyla přímá, ten správný čas dozrál až teď.

Podle názvů dokumentárních filmů „Deset století architektury“, „Jak se žije kastelánům“, „Mistrovská díla v českých sbírkách“ by jeden řekl, že Vás zajímá hlavně člověk a to, jak žije. Teď jste natočila MY2, opět o běžném, každodenním životě. Máte nějaké universální krédo, co chcete svými filmy říct nebo v nich odhalit, nebo je to případ od případu různé?

Režisér si do svých prací obtiskuje svůj postoj ke světu, krédo je myslím těžko formulovatelné slovy. Každodenní život je neustálou inspirací, baví mě dívat se na věci pod určitým drobnohledem, vidět v „malých“ věcech veliké souvislosti. Taky je to ale dané žánrem věci, které jsem dělala dosud. Byly to věci malého rozpočtu, které jsem chtěla dělat tak kvalitně a ambiciózně, jak to jenom šlo. To často znamenalo se dívat na věci z blízka, ponořit se do detailů i mezilidských vztahů.

Co musí kromě štěstí debutující režisér mít, aby zaujmul producenta, který bude chtít jeho film financovat? Musí to být hlavně kvalitní scénář, který ubezpečí producenta, že by nemusel prodělat, nebo to spíš musí být osobnost režiséra, jeho energie, zápal a přístup, který producenta utvrdí v tom, že je to ten správný člověk, do kterého investovat a scénář se pak doladí?

Vždy je to souhra okolností. Oslovujete producenta s jistou energií, jistou látkou, v určitý moment vaší i jeho kariéry. Potom začne látka prokazovat svojí životaschopnost, lidé na ní reagují, připojují se nebo distancují. Je to proces. A je velmi dobré, když je přepisování scénáře součásti toho procesu. Během přepisování scénáře totiž scénárista, producent i režisér vzájemně sladí svojí představu o tom, jaký ten film má být.

Scénář pro Váš debut MY2 jste napsala se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Oslovila jste Vy ji, nebo ona Vás? Už jste spolu na něčem pracovaly? Jak dlouho se scénář piloval a film natáčel?

Radku jsem oslovila já. Předtím jsme spolu napsaly jiný scénář, jehož realizace byla pozastavena. V této situaci jsem chtěla udělat velmi komorní film, a když jsem s nápadem na My2 za ní přišla, daly jsme si víkend na společné testování látky. Psalo se nám dobře, a první verze scénáře byla na světě za pár měsíců.  Dva roky na to už byl film natočený.  Natáčeli jsme 28 dní.

Ještě před tím jsem režírovala Radčinu divadelní hru „Spací vady“ v Divadle Na Zábradlí. To byla pro nás dvě první realizace, a výsledek nás obě těšil.

Téma je zajímavé vzhledem k rozporuplným postojům ke gay kultuře. Bylo právě tohle pro Vás to, co Vás přimělo film natočit, říct svůj názor, přispět svojí trochou do mlýna, nebo Vám to jen připadlo pro debut zajímavé, vyčnívající, tudíž mající šanci nezapadnout?

Náš film není o gay komunitě. On je o všeobecně lidské podobě lásky a porozumění, která odmítá být zařazená do jakýchkoliv škatulek. Nemyslím si, že je dobré u filmu, a obzvláště u debutu, spekulovat o výsledném efektu ve smyslu „aby nezapadl“. Ani jsem se nechtěla ke gay problematice nijak zvlášť vyjádřit. Já měla svého konkrétního hrdinu, který je gay a žije jistý styl života ale především je zajímavý jako člověk.

Hlavní představitel Ondřej Nosálek je neznámá a neokoukaná tvář a hrál velmi přesvědčivě a uvolněně. Kolik herců jste vyzkoušela, než jste se rozhodla pro něj a byl to záměr, angažovat neznámou tvář, aby mu divák věřil?

Nejdříve jsme s castingovou režisérkou Kateřinou Oujezdskou poctivě „prošly“ všechny známe herce, a po zjištění, že se nám žádný z nich na Tonyho nelíbí, začaly hledat. Chvíli to vypadalo beznadějně, ale jakmile se objevil Ondřej, bylo jasno. Takže moc herců jsme nezkoušeli, o velkém množství uvažovali, a na Ondřeje Nosálka jsme měly prostě štěstí.

Ve svých budoucích projektech chcete jít svojí vlastní novátorskou cestou i za cenu smíšených výsledků a kritik nebo hodláte sázet na osvědčená témata, ale pojmout je třeba trochu jinak?

Vidíte to, tady je zase kalkulace o budoucí kariéře. Myslím si, že se kalkulovat nevyplácí, rozhodně to není moje cesta. Zdá se mi, že kalkulace je pak na těch filmech vidět a neprospívá jím to. Rozhodně jde o udržení tvůrčího napětí, zvědavosti, touhy věci dělat co nejkvalitněji. A jaká bude konkrétní podoba příštího projektu, to se uvidí. 

Jaký máte Vy postoj k nezávislému filmu a celé nezávislé kultuře? Berete to jako živou vodu ve stojatých vodách komerčního braku?

Pro mě je rozhodující čára, která rozděluje kvalitu od nekvality, zajímavý obsah od opakující se formy. I z takzvaně nezávislé kultury se stala značka, existují i poměrně prázdné filmy, vznikly dle „nezávislého“ obrazce. Je asi pravda, že je v Čechách komerční film na poměrně nízké úrovni, to pak člověk vnímá jakýkoliv pokus o nezávislost vlídněji.

Když máte za zády silného producenta a točíte svůj debut, cítíte se hodně nezávisle nebo hodně svázaně? A myslíte si, že úspěch a producent nezávislost zvětšuje nebo naopak potlačuje?

Jde o soulad, o společnou vizi o filmu s producentem. Pokud ji nemáte, pak ta spolupráce ztrácí smysl. Pokud obě strany pracují na tom, aby tu vizi definovaly, tak je silný producent jen výhodou. Dnes je situace producentů taková, že často právě oni bojují za nezávislost, hledají cesty.

Dneska je všechno o penězích, sledovanosti, product placementu. Myslíte si, že obliba internetu umožní, že se náklady na reklamní kampaň sníží a zavedená pravidla vezmou za své, takže obyčejný film budou moci shlédnout milióny lidí na celém světě, aniž by musel mít premiéru v Cannes?

Vidina ideální budoucnosti jsou osvícené filmové servery, kde bude snadná orientace v tom obrovském množství filmů, který vznikají, a potom důstojný a férový způsob, jak si ten film koupit k prohlížení v počítači. Jo, a ještě k tomu ty kvalitní kina.