Řekněte nám o své cestě na pozici, kterou zastáváte teď, ředitel filmových festivalů v Indii?

Vystudoval jsem Film and Television Institute of Tamil Nadu a snažil se o filmovou kariéru ve filmovém průmyslu v Chennai. Ale neuspěl jsem tak dobře, abych se tím mohl živit a tak jsem nastoupil do vládou kontrolované televizní společnosti Doordarshn v roce 1975 a pracoval v Srinagaru v Kašmíru až do listopadu 1982. O měsíc později jsem nastoupil do Films Division, což je jedna z největších společností pro výrobu dokumentárních filmů na světě. V roce 1993 jsem nastoupil na Directorate of Film Festivals organisers of International Film Festival of India (IFFI), které organizuje filmové festivaly po celé Indii. Takže celkem mám za sebou 33 let práce pro media podporované indickou vládou. Od prosince 2008 pracuji jako konzultant, kurátor, poradce a programový ředitel pro šest mezinárodních filmových festivalů, které se konají v Indii.

Četli jsme, že Bollywood vyrobí za rok tolik filmů, co Hollywood. Jaký je důvod k tak velké produkci, když sotva nějaký film je možné vidět mimo Indii? Nebylo by lepší, kdyby poměr mezi kvantitou a kvalitou byl příznivější?

Určitě ne. Musím vás trochu opravit v tom, co jste řekli. Mimo Indii je takové zdání, že Bollywood reprezentuje indickou produkci. Tak tomu ale není. Bollywood, který produkuje především regionální hinduistické filmy, produkuje méně než 10% celkové indické produkce. My v Indii produkujeme celkem kolem 1200 hraných filmů ročně, z toho jen 100 filmů je natočeno v jazyce Hindu. Je zde velká spousta regionálních produkcí a tam, kde žiji já, se natočí více jak 110 filmů, což je ještě více, než natočí samotný Bollywood. V jižních regionech se samo o sobě produkuje a natočí přes 500 filmů ročně. Regulérních producentů je méně jak 10% a zbytek jsou jen producenti, kteří jsou u filmu poprvé nebo podruhé. Ti, co jsou zde poprvé, jsou většinou realitní makléři nebo průmyslníci či vlastníci společností. Investují svoje peníze, užijí si publicity na začátku, pak buď vydělají, nebo prodělají peníze a už se nikdy nevrátí. Taková je situace v Indii těchto dnů.

Co se nezávislých producentů týče, většina z nich je podporována regionálními vládami jako Maharashtra, Karnataka aj. Vláda provozuje National Film Development Corporation, který také podporuje nezávislé filmaře a výrobu dětských filmů.

Jste zodpovědný za výběr indických filmů na zahraniční festivaly. Jsou tyto filmy nějaké jiné, co se kvality týče, nebo mají jiné náměty, kterým zahraniční publikum rozumí?

Já neprodukuji obyčejné komerční filmy. Produkuji nezávislé filmy a filmaře (neorealistické filmy), které v sobě mají pravou filmařskou gramatiku. Neprodukuji ani fantastické filmy či komedie. Mnou produkované filmy jsou určené pro festivaly, ne pro komerční účely. Většina filmů na festivalech jsou úplně jiné než ty, určené ke komerčním účelům. Prezentace je jiná z toho důvodu, aby přitáhla co nejvíce zahraničních diváků, kteří mají zájem vidět rozdílné kultury z celé Indie.

Pokud se nemýlíme, pracoval jste také na kulturní výměně programů. Co to bylo a jak to fungovalo a kdo to financoval?

Program byl vytvořen indickou vládou a já jsem v něm pracoval jako výkonný ředitel spolu s Directorate of Film Festivals (DFF). Naše vláda se dohodla s více než 40 státy světa na kulturní výměně programů. Na reciproční bázi posíláme například filmy do Turecka, Německa, České republiky, a jiných zemí a jejich filmy promítáme na našich festivalech. Každý rok máme minimálně osm festivalů pod vlajkou tohoto výměnného programu. S ostatními zeměmi spolupracujeme ve vzájemném porozumění. Ředitelství filmových festivalů je v kontaktu s místními zastupitelskými úřady jednotlivých zemí a vše pracuje na vzájemné dohodě, stejně tak jako výměnné delegace, které posíláme a zveme z a do ostatních zemí.

Jak je film financován v Indii, státem, filmovým institutem nebo nějakými ministerskými granty?

Nejdříve bych vám rád vysvětlil systém vládou podporovaných filmových škol.

Vláda naší země podporuje dvě hlavní školy. Jedna z nich je městě Puna a jmenuje se Film and Television Institute of India (FTII) a druhá je v Kalkatě a jmenuje se Satyajit Ray Film and Television Institute (SRFTI). Kromě toho mnoho regionálních vlád také podporuje filmové školy. Nesmím zapomínat na mnoho soukromých filmových škol, kterých tu máme opravdu hodně.

Co se financování a fondů týká... Nezávislí filmaři si vyberou projekt poté, co si přečtou scénář. Pak investují peníze. Většinou vztah mezi producentem a režisérem funguje dost dobře až do stádia produkce. Poté přichází rozdílnost názorů, střed osobností a vlastního ega a tak končí produkce filmu.

Jedním z hlavních orgánů, které podporují nezávislý film a jeho tvůrce je vládou podporovaná a řízená National Film Development Corporation (NDFC), která odsouhlasuje scénáře a částečně financuje filmové produkce, včetně zabezpečení technikou, na kterou poskytuje slevy či finanční podpory. Ale co je obtížné, je prosadit tyto filmy na trh. Bohužel, většina publika v mé zemi dává přednost fantastickým hollywoodským filmům, které se u nás promítají v pěti indických jazycích, a většina zisku jde právě těmhle filmům. Například Avatar byl promítán ve více než 1300 kinech v Indii. Nicméně je nutno říci, že naše vláda se aktivně snaží podporovat nezávislý film.

Je ve Vaší zemi nějaká platforma pro nezávislé filmy?

Jak už jsem říkal, problémem je trh. K veřejnosti se musí dostat pomocí pravidelné prezentace, jinak nemá šanci se najít si své publikum. Takže logicky tím vzrůstá rozpočet na nezávislé filmy a pak je problém dostat zpátky všechny náklady. Tyto malé, umělecké produkce mají velký problém, aby získaly zpátky své investice. Částečně je dostanou zpátky díky regionálním televizním kanálům nebo kanálům podporovaných vládou. Většina těchto filmů se pak promítá během festivalů doma nebo v cizině.

Většina nezávislých filmařů má své zaměstnání, kde kompenzují svoje filmové investice, jsou to většinou realitní makléři, hoteliéři, šéfové firem. Více jak 75% těchto filmů jsou finanční propadáky… Jen 10% tvůrců, kteří natáčení to dělají opravdu z lásky k filmu a pro potěšení.

Říká se, že Hollywood je v krizi, že mu chybí nápady a točí nové verze starých filmů nebo sequely. Jak to vypadá v tomto směru na indickém filmovém poli? Zvyšuje se kvalita filmů, nebo lidé chtějí jen vidět zábavu, aby zapomenuli na denní boj o chleba?

Máte pravdu, lidé chtějí svoje 2-3 hodiny zábavy. Nezajímá je hloubka charakterů nebo příběhů, chtějí zábavu. Pokud se jim film líbí, je jim jedno, jestli zápletka nemá vůbec logiku nebo není realistická. Chtějí utéct z každodenních problémů. Není to jen Hollywood, je to všude na celém světě. Když byste analyzovali kterýkoliv film z Ameriky nebo Indie či ostatních zemí, zjistíte, že tyto filmy mají ve své podstatě jen sedm příběhů, sedm prvků, které se obměňují. Je to: 1) Poražení monstra 2) Od chudoby až k bohatství 3) Boj 4) Cesta a návrat 5) Komedie 6) Tragédie 7) Znovuzrození. Nejsou tu žádné nové příběhy, ale jen se vrací pořád dokola a vyjadřují je jinak, z jiného úhlu. Filmový průmysl stále hledá nové dobré příběhy.

V Česku nejste poprvé, jak se Vám líbí atmosféra ve Zlíně ve srovnání s jinými festivaly, kde jste byl?

Lidé jsou vstřícní a vše je velmi dobře organizované. Samozřejmě, že mají 55 leté zkušenosti, které pro ně mluví. Je skvělé vidět, jak se dětem líbí filmy a je ještě lepší vidět rodiče, jak jdou se svými dětmi do kina a pak na různé atrakce. Zlínský ředitel má kolem sebe skvělý tým profesionálů, které výborně pracují. Filmy začínají tak, jak mají, a je dobré vidět řečníky a politiky, kteří svými projevy příliš dlouho nenudí publikum. Já osobně mám nejradši filmový festival v Karlových Varech, tam je ta atmosféra prostě fantastická. Publikum je velice vnímavé a chápavé, výběr filmů na úrovni, ten festival fakt miluji.

Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Zlín film festivalu.