Dokumentární film Punk in London jsem viděl někdy v roce 1988 na pirátské videokazetě a spadla mi z toho brada. Tak tohle je punk!!!! Tehdy jsem ještě nevěděl, že většina z kapel z toho filmu se už mezitím rozpadla a punk uvadal. Byl to první film o britských punkerech, který jsem kdy viděl a dodnes zůstal jeden z mých nejoblíbenějších. Posledních 10 let jsem si pohrával s myšlenkou udělat rozhovor s režisérem Wolfgangem Büldem, který také režíroval další filmy související s punkem. Nenašel jsem na něj kontakt a málem jsem to vzdal, ale s FB kontaktem mi pomohla moje múza Eva a odpověď od pana Bülda přišla do druhého dne a rozhovor byl otázkou týdne. Takže další splněný sen.

Když člověk dosáhne věku 65 let, je to neklamné znamení, že se přihlásil důchod, a že bude muset zpomalit, protože postupně dochází energie a dech a přichází obavy o vlastní existenci a blížící se konec. V případě zlínského filmového festivalu, který je navíc nejstarším svého druhu na světě, však s přibývajícím věkem šediny nepřibývají, energie nedochází a ani se neblíží obavy o jeho existenci. Naopak má se čile k světu. Jaké je tajemství jeho elixíru mládí? Dalo by se to shrnout do takového desatera. Především umí vždy překvapit, a to nejen tím, že přináší filmy, které jinde neuvidíte, ale také třeba tím, jak vytváří prostor pro mladé nebo svým programem, ve kterém se propojí zkušenost se zájmem a nadšením spojuje generace. Jezdí sem a setkávají se zde filmaři z celého světa, kteří stejně jako ostatní návštěvníci ocení, že připravený program baví i učí a díky doprovodným charitativním akcím pomáhá potřebným, ale také formuje budoucí generaci filmařů, takže zkrátka, je to festival, který je otevřený všem. A velmi podstatné je to, že zde vytvoří téměř domácí prostředí se srdcem na dlani.

Když jsme někdy v roce 1986 viděli na pirátských kazetách seriál V s jedním voice-overem, vyrazilo nám to dech, jak brilantně to bylo nafilmované a jakou hloubku ten příběh měl. Za těch 40 let to vůbec nezestárlo, pořád se nám to líbí stejně. Nikdy jsme si nemysleli, že bychom udělali rozhovor s jeho tvůrcem, ale když on je tak vstřícný a přátelský, tak by byla škoda toho nevyužít.

Tohle byla hotová akce kulový blesk. Eva mi dala DVD s filmem Punk in Africa, který mě zaujal a pojal jsem touhu udělat s některými lidmi z něj rozhovor. Když jsem „googlil“, narazil jsem na koproducenta Davida Chisletta. Ten se mi ochotně ozval do druhého dne a dal mi několik kontaktů. Mezi nimi byl i ten na režiséra filmu, Američana Keith Jonese. K mému velkému překvapení žije 30 let v Praze. Byl velice vstřícný a líbil se nám punkový styl, jakým točí. Také se nám líbil jeho vztah k České republice a lidem kolem filmu a hudby, prostě zajímavý člověk jako stvořený pro rozhovor pro Unitedfilm.

Když jsme shlédli film Tajemství smrti a následně si přečetli o životě a tvorbě pana Poltikoviče, bylo nám jasné, že tento pozoruhodný tvůrce je ideální člověk pro rozhovor. Spojili jsme se a přišla nám pozitivní odezva, pak už bylo vše jen otázkou času, až si jej pro nás udělá po dokončení dalšího filmu. Viliam Poltikovič (1958) je český dokumentarista a spisovatel. Vystudoval Katedru dokumentární tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Natočil více jak 170 dokumentů s duchovní a cestovatelskou tematikou a napsal knihy: Duše východu: duchovní cestopis, Touha po absolutnu. Svatí muži Indie, Brána smrti, Příběh tantry.