My jsme letos dorazili na Filmovku přesně v okamžiku zahájení úvodní tiskovky, takže hned na začátku nás potěšilo oznámení pana starosty Stanislava Bláhy, že město slíbilo festivalu finanční podporu na dalších deset let dopředu, což v dnešní zvláštní době je velice vstřícné gesto, které organizátorům musí dodat spoustu pozitivní energie a ujištění, že jejich dlouholetá práce nachází kladnou odezvu i ve vyšších kruzích. Ono se to možná běžnému návštěvníkovi, který „přijede k hotovému“ a jen si koupí akreditaci nezdá, ale zajistit hosty, filmy, přednášky, lekce filmu, workshopy, vernisáže, doprovodný program a pak to spolu provázat, aby to bezchybně fungovalo, musí být šílená práce a jedinou odměnou jsou spokojení diváci.

Letošní ročník představil šířeji tvorbu Michelangela Antonioniho a Romana Polanského a věnoval velkou pozornost kostýmní výtvarnici, scénáristce a režisérce Ester Krumbachové. Prostor dostaly i díla Leni Riefenstahlové s odborným komentářem či americký nezávislý film 90. let.

Nás na Filmovce nejvíce zajímají filmy a následné besedy s jejich tvůrci, případně Lekce filmu, kde si můžeme s tvůrci povídat. Letos jsme měli, přiznáme se, trochu problémy s výběrem filmů, protože zde nebyl žádný „wow - to musíme vidět“ a některá témata nás „neberou“. Takže jsme se vydali do kina celkem 15x, z toho některé filmy se nám hodně líbily (Pět švestek, Klauni, Hlídka v Ardenách), některé byly zajímavé a bylo fajn si o nich moci popovídat hned po skončení s tvůrci (Nevděčné bytosti, Láska, Wirbl, Nepela). Našly se i takové, které se nám vůbec nelíbily (Pramen) nebo jsme z nich i předčasně odešly (…a pátý jezdec je Strach, Přehrada). Oceňujeme besedy moderované fundovanými lidmi jako je Jaroslav Sedláček nebo Jan Jílek, kteří mají filmy a jejich historii opravdu “namakanou“. Hodně se nám líbila ta, která se tematicky dotýkala českých životopisných filmů a toho, jak a proč je točit, koho ano a koho ne a kolik je tam pravdy a kolik fabulace. Jiří Havelka, Slávek Horák, Josef Trojan a Marek Epstein zasvěceně vyprávěli o tom, že je velmi těžké často u známých lidí najít klíč, který by z jejich života udělal zajímavý film a také z jakého období či úhlu pohledu se na film zaměřit. Škoda, že čas na besedu vypršel a muselo se končit.

Lákadlem jsou vždy i osobnosti, které na festival dorazí, setkají se s diváky, mají nějaký workshop nebo dostanou cenu. Hlavní zahraničním hostem byl významný francouzský animátor Michel Ocelot, který zde nejen uvedl své čtyři filmy, ale netradiční akcí byla i jeho autorská animační dílna pro děti. Dostal také Výroční cenu AČFK v podobě zmrzliny, ale asi mu to bylo málo, protože jsme ho ve městě potkali, jak si pochutnává na té skutečné. Stejnou cenu získal i klubista Dušan Kondel, který již třicet let stojí za Filmovým klubem v Karlových Varech. Sám říká, že filmy mají „rezonovat, chytit za srdce a citově ovlivnit“. S tím souhlasíme, protože pro nás jsou filmy hlavně o emocích, které vyvolají.

My osobně jsme se nejvíce těšili na setkání s Jiřím Lábusem, který se na festivalu zdržel poměrně dlouho, dostal Výroční cenu AČFK, uvedl zde několik svých oblíbených filmů a živě debatoval s diváky po každém z nich. Tak narvaný stan, jako měl on na svoji Lekci filmu jsme v Uherském Hradišti ještě nezažili. Vždy vtipný, vstřícný, upřímný a ochotný si přízeň diváků opravdu užíval. Přiznal, že:

„Je to poprvé, co jsem na nějaké škole dostal cenu. Moje roky na gymplu to byla hrůza, samé čtyřky, naštěstí to trvalo jen tři roky. Ale tahle filmová škola je mi hrozně sympatická, protože oni tady vychovávají nové generace filmových diváků, a to je dobře. Já sám jsem velký filmový fanda a do kina chodím odpočívat, často jsem tam nejstarší divák. A jaké filmy mám rád? Takové ty realistické, skutečné, ze života. Nemám rád sci-fi a Hvězdné války jsem v životě neviděl.“

Podobně vtipný a příjemný byl i Jan Svěrák, který nejprve hodinu vyprávěl pro Český rozhlas, převážně o filmu Pět švestek, ale také o tom, jak se ve svých 61 letech ohlíží na svoji dosavadní tvorbu: „Na film Tmavomodrý svět bych již dneska neměl ani tu drzost a ani sílu,“ a jaké to je pracovat se svými syny. Odpoledne sklidil dlouhotrvající potlesk v zaplněném sále, kde diváci právě shlédli jeho nejnovější film Pět švestek.

Jaké bylo natáčení tohoto filmu?

„Příjemné. Štáb byl malý, kameramana a mikrofonistu mi dělali moji synové Ondřej a František, manželka Eva mi dělala kostymérku. Chtěl jsem, aby nám i vařila, ale to odmítla. Bylo prima tam cítit tu rodinou atmosféru a být v klidu, na rozdíl od celé té mašinérie, která za režisérem stojí při natáčení velkého filmu. Žádný z herců předtím nikdy na lodi nebyl a já jsem jim jen řekl, že jedeme natáčet k moři, což je potěšilo. Ani jeden z nich předtím nepřišel s drogami či kouřením marihuany do styku, ale mladí členové štábu jim to dobře vysvětlili a oni, jako dobří herci, to i dobře pochopili.“

Je to jen laskavá a vtipná komedie nebo má i nějakou hlubší myšlenku?

„Je to komedie, která by měla lidem ukázat, že si mají život užít, dokud to jde.“

Uvažoval jste o nějaké roli pro tatínka?

„Tatínek mi tam nějak nepasoval, nedokázal jsem si ho představit ani jako kapitána lodě ani jak kouří marihuanu. Tak jsem se mu šel omluvit a on mi na to povídá, že je to přece film o starých lidech, tak co by tam dělal.“

Při slavnostním zakončení festivalu získala Výroční cenu AČFK i Aňa Geislerová, která poděkovala za vtipný a originální medailonek, který předání ceny předcházel slovy:

„Ráda bych poděkovala za tuto cenu, protože jsem milovník cen a říkám si, že je lepší vyhrát než nevyhrát, cen není nikdy dost, ale pak jsou takové chvíle, kdy člověka prostě přemůže jeho přirozená skromnost, a to je ten moment právě teď. Já si hrozně cením této ceny od klubařů, protože jsme všichni milovníci filmu, rádi se na ně díváme a film má obrovskou moc, která jej přesahuje, a tak nám může dát nejen zapomenout na problémy, které třeba právě prožíváme, ale také upozornit na to, že někde jsou na tom hůř než my. Já věřím v český film, jsem jeho součástí a doufám, že ještě dlouho budu, a peníze do něj vložené nejsou výdaje, je to investice. Jsem dojatá a moc vám všem děkuji.“

My děkujeme paní Lence Horákové, PR festivalu za vstřícnost a ochotu, a uděláme za letošní Filmovkou tečku hezkými a výstižnými slovy ředitelky paní Radany Korené:

„V dnešní uspěchané a často rozdělené době je Filmovka místem, kde můžete na pár dní najít ostrůvek lidskosti, respektu, bezpečí, inspirace i radosti z kvalitní kultury - a takových míst je dnes potřeba více než kdy dřív.“

Proto si napište termín příští Filmovky: 23. - 29. 7. 2027

Foto, s díky: autoři a LFŠ (Dalibor Gluck, Klara Zborovska, Radek Petrasek)