Narodil jste se ve Zlíně, kde má filmová tvorba, ateliéry a festival dlouhou tradici. Bylo tedy jasné, že půjdete studovat filmovou režii na „domácím hřišti“ a jiná alternativa ani neexistovala?

Tak to úplně nebylo, já jsem vlastně nikdy nebyl takový ten fanda do čehokoli spojeného s filmem. Mě zajímá především vyprávění příběhů a film je pro mě prostředek, jedna z možností, jak příběhy vyprávět. Takže to, že jsem ze Zlína, kde má film tradici, je spíš náhoda. A co se týče studia – dlouho se říkalo, že studovat filmovou tvorbu jinde, než na FAMU je handicap. Podle mě to ale není pravda, zlínská škola je dobrá a čím dál lepší. Jediné, co možná musí člověk „dohnat“, jsou pražské kontakty, ale ani to už myslím neplatí, protože u filmu dělá mnoho zlínských absolventů. Režiséři ze zlínské nebo písecké školy podle mě přináší do české kinematografie nový vítr.

Máte v rodině někoho s kladným vztahem k filmu nebo jste jediný a od malička jste chtěl natáčet výlety a rodinné oslavy, a tak vás infikoval filmový bacil?

Moje teta pracovala ve zlínských filmových ateliérech, takže nějakou vazbu bych našel, ale rodinné oslavy jsem teda nikdy netočil, spíš jsem si od malička vymýšlel, kreslil komiksy a tak podobně.

Absolvoval jste v roce 2007 a až letos jste na LFŠ předvedl svůj celovečerní debut Wirbel. Čím je způsobena ta dlouhá pauza? Zjistil jste, že jste se vydal špatným směrem, a tak se raději věnoval hudbě a natáčení klipů, a režii dal k ledu na neurčito?

Já jsem po škole cítil silnou potřebu zkusit si v životě ještě něco jiného. Odešel jsem do Brna, hodně jsem se věnoval muzice, skládal jsem pro dokumenty nebo počítačové hry, založil jsem kapelu, ale taky jsem se hodně toulal po světě jako pouliční muzikant. Takže filmařinu jsem opravdu na dlouho odložil a Wirbel je nejenom můj debut, ale vlastně takový comeback. Na druhou stranu původní myšlenku natočit Wirbel jsem měl už na škole a celou tu dobu jsem jej nosil v hlavě. Mám rád Sudety, mám tam přátele a průběžně jsem tam sbíral materiál pro scénář Wirbelu, takže v tomhle smyslu jsem od filmu nikdy neodešel. Navíc si myslím, nebo aspoň v mém případě to tak bylo, že po škole jsem byl na celovečerní debut prostě příliš mladý. Myslím, že je dobře, když má režisér něco odžito, než se pustí do takového „královského“ formátu, jakým je celovečer.

Neřekl bych, že jsem si to téma zvolil, ono si mě našlo samo

Když za sebou kromě klipů a krátkometrážních filmů nemáte na svém kontě nic výrazného, kde jste našel odvahu udělat ten velký krok a natočit celovečerní film? A jak jste sbíral finanční podporu?

Celovečerní film je myslím sen a nejvyšší meta snad pro každého, kdo vystuduje film. Pro mě bylo zásadním milníkem setkání s producentem Honzou Macolou, kterému se námět zalíbil a projektu se ujal. A musím zmínit taky mého souputníka, kameramana Alana Sourala. Známe se od školy, ale on se na rozdíl ode mě z filmové branže nikdy nevzdálil a sbíral praktické zkušenosti, zatímco já jsem se toulal po světě a hloubal nad scénářem. Alan se mnou na projektu spolupracoval od začátku vývoje a má na jeho vzniku velký podíl.

Největší překážkou byly ale samozřejmě finance. Několikrát to vypadalo, že film vůbec nevznikne, grant od Státního fondu jsme dostali až na čtvrtý pokus! Pak se to ale naštěstí prolomilo, podařilo získat slovenskou koprodukci a podporu z regionů.

Proč jste si zvolil pro debut poměrně náročné téma s mysteriózními prvky a jaká je geneze toho příběhu? Kde vás téma napadlo a kolik verzí scénáře jste napsal?

Neřekl bych, že jsem si to téma zvolil, ono si mě našlo samo. Mám rád mysteriózní žánr a mám rád krajinu, hrozně jsem chtěl takovýhle film vidět, a protože ho nikdo nenatočil, musel jsem ho natočit sám :) Prvotní inspirací byly asi knížky Václava Cílka nebo Pavla Hájka, díky nim jsem objevil, že se na krajinu lze dívat i jinak, nemateriálně. Zajímal jsem se třeba o české menhiry a barokní komponované krajiny. A velkou inspirací byla taky atmosféra současných Sudet, toho tajuplného území s opuštěnými kostely a ruinami vesnic. Verzí scénáře bylo mnoho, finální verze má číslo 7.75. Téma vztahu člověka a krajiny je širokánské a když se tím člověk dlouho zabývá, přirozeně nahromadí mnoho materiálu, ze kterého je ve výsledném filmu tak jedno procento, protože ten film prostě nemůže mít deset hodin. Mnohokrát jsem taky musel škrtat z rozpočtových důvodů, ale když se na to podívám zpětně, většina těch škrtů myslím byla ku prospěchu i z hlediska scenáristického.

Děláte si sám hudbu, píšete scénář a režírujete. Je to z úsporných důvodů nebo máte rád nezávislost a kontrolu nad svým dílem?

Jak jsem zmínil, cítím se hlavně jako vypravěč, takže napsat si scénář k vlastnímu filmu je pro mě asi nutnost. Říká se, že režisér by neměl točit podle vlastního scénáře, něco na tom je, protože člověku může chybět odstup. Mně v tomhle hodně pomohli mí dramaturgové i producenti, a především taky těch sedm let, které jsem na scénáři pracoval – času na odstup bylo dost.

A muzika – tím, že se filmové muzice věnuju profesionálně, vlastně víc než režii, tak to pro mě byla přirozená cesta. Wirbel hodně stojí na atmosféře a muzika je zásadní zbraní pro budování atmosféry, takže jsem díky tomu měl možnost si atmosféru ladit přesně podle sebe. I tady je samozřejmě riziko s chybějícím odstupem, ale měl jsem výborného střihače ze Slovenska, Martina Mala, který mi k muzice dával feedback. Skládal jsem současně se střihem, takže co jsem složil, to jsme hned odzkoušeli ve střižně a bylo jasno.

Hrozně jsem chtěl takovýhle film vidět, a protože ho nikdo nenatočil, musel jsem ho natočit sám

Zahraniční divák patrně nemá ponětí o Sudetech a odsunu Němců, kteréhožto tématu se váš film dotýká. Nebojíte se, že to bude trochu na překážku možnému úspěchu na zahraničních festivalech?

Toho se vůbec nebojím. Wirbel se nezabývá specificky českoněmeckou historií a křivdami, o tom už bylo natočeno mnoho jiných a skvělých filmů. Mě na tom zajímá ten základní princip, že lidé, kteří někde žili po mnoho generací, naráz odejdou (nebo musejí odejít) a přijdou tam jiní lidé. Jak si mají ti nově příchozí v takové situaci budovat vztah ke krajině, jak tam mají mít domov, když na každém kroku narážejí na připomínku toho, že tu „doma“ byl někdo jiný? Míst s podobným osudem, kde došlo ve dvacátém století k totální výměně obyvatelstva, je po Evropě spousta.

Hlavním tématem Wirbelu je „nemocná krajina“, a to se také zdaleka netýká jen Sudet. Největší škodu na paměti krajiny vlastně nenapáchal odsun, ale komunistická kolektivizace zemědělství v padesátých letech. Tehdy se rozorávaly meze a polní cesty, likvidovaly se některé kříže a zřejmě i pravěké menhiry – koho tenkrát zajímaly šutry uprostřed pole?

Mysteriózní žánr je hodně křehká věc

Kladl jste stejný důraz na obsah a myšlenku filmu stejně jako na vizuální stránku, nebo to druhé je důležitější pro emocionální vnímání příběhu a herci to “tiše a pokorně“ herecky doplňovali?

Takhle bych to neřekl, podle mě obsah a forma mají být v rovnováze, i když jsem přesvědčen, že forma má sloužit obsahu. Je pravda, že vizuální stránka pro mě byla hodně důležitá, chtěl jsem vyprávět obrazem, ne slovem, takže herci toho ve Wirbelu opravdu moc nenamluví, což je zvláště v české kinematografii asi trochu anomálie. Ale nositelem příběhu je vždycky lidský hrdina, se kterým se můžou diváci ztotožnit. Často slyším, že krajina je ve Wirbelu hlavní postavou, v určitém smyslu to tak je, ale bez lidských hrdinů není příběh. Herci v čele s Davidem Švehlíkem a Judit Pecháček tohle všechno myslím dobře chápali, hodně jsme o tom také diskutovali a já myslím, že to navzdory té málomluvnosti zahráli perfektně.

Osobně jsem za vámi po filmu šel a ptal se vás, zda jsem film správně pochopil a že mi tam chybí jasnější konec. Co když v tom nejsem sám? Schválně jste nechal konec na fantazii diváka, ať si tápe a přemýšlí dál?

Mysteriózní žánr je hodně křehká věc. Když věci doposledka vysvětlíte, tak to tajemství přestane být tajemstvím, to kouzlo vyprchá. U detektivky je žádoucí na konci vysvětlit všechno, ale mysteriózní žánr pracuje s iracionálními prvky a když to všechno nějak pojmenujete, stane se z toho vlastně sci-fi nebo v horším případě nevěrohodná „pohádka pro dospělé“.

Na druhou stranu nemám rád mystery filmy, které vyzní jen jako filozofická alegorie nebo v horším případě nesrozumitelný blábol, anebo tak, že si režisér jen pohrával s diváky, a to tajemství ve skutečnosti žádné řešení nemá. Chtěl bych diváky ujistit, že závěr Wirbelu vysvětlení má, možná jich má i více, ale všechny míří jedním směrem. Konec možná působí jako pootevřený, ale když se nad tím zamyslíte, všechny dramatické oblouky se celkem jasně uzavřou, jen se to nahlas nepojmenuje.

Velice pečlivě jsme se střihačem zvažovali, co všechno ve filmu říct, jak ty indicie nadávkovat, abychom to tajemno nezbořili a současně abychom dali divákovi šanci nad tím přemýšlet a k něčemu se dopídit. Když se diváků ptám, jak si konec vykládají oni, každý to řekne trochu jinými slovy, ale zatím se mi nestalo, že bych si řekl „tak ty jsi úplně mimo“. Takže bych to neměnil.

Byla náročnější příprava, vlastní natáčení nebo stříhání a zbylo hodně „metrů filmu“ na podlaze?

Vývoj filmu a shánění peněž trval sedm let, natáčení 25 dní a postprodukce dva roky. Rád to přirovnávám ke kosmické lodi – hrozně dlouho se to připravuje, pak se to naráz vystřelí, chvilku to letí, to je to natáčení, a pak to spadne a zase hrozně dlouho se to analyzuje a zkoumá. V něčem mám nejradši střižnu, tam už člověk ví, na čem je, co se stihlo natočit a jak, a je docela čas nad tím přemýšlet, zkoušet varianty. Na place je to pro mě spíš zběsilost, umění se dělá ve střižně. Pár scén jsme vystřihli, ale odpadu bylo relativně málo, protože vzhledem k tomu relativně krátkému natáčení zkrátka moc nebylo co zahazovat.

Wirbel zahajoval letošní Letní filmovou školu. Seděl jste při tom v publiku a sledoval jeho reakce a chystá se i do kin?

Ano, byl jsem tam. Sice jsem už celý film viděl asi stokrát, ale být v sále s diváky a vnímat jejich reakce, to je úplně jiná zkušenost. A hodně mě bavila debata po filmu. Jsem zvyklý jako muzikant z koncertů, že lidi tleskají po každé písničce, anebo netleskají a vy víte, že se jim to nelíbí. Film uvidí v kinech mnohem víc diváků než koncert, ale já na naprosté většině těch projekcí pochopitelně nebudu, takže pro mě je přímá zpětná vazba od diváků hrozně cenná. A publikum na Filmovce je skvělé, otevřené, pozorné, komunikující, takže to pro mě byla čistá radost.

Wirbel vstoupí do českých kin 8. října tohoto roku (2026).

Když máte debut za sebou, co vás čeká v nejbližších měsících? Příprava dalšího filmu nebo zase muzika?

Ze všeho nejdřív bych si rád odpočinul, ale na to jaksi není čas, s Wirbelem je pořád práce, komunikujeme se zahraničními festivaly, chystáme plakát a další předpremiéry. Už jsem se smířil s tím, že to neskončí naráz, ale bude to mít ještě dlouhý dojezd. V mezičase už ale samozřejmě přemýšlím nad dalšími projekty, jeden námět už mám hotový a s producenty teď přemýšlíme, jak by se dal zafinancovat.

A muzika, tu asi neopustím nikdy, to by mi chybělo. Zrovna dokončuju hudbu pro jeden dokumentární film. Oproti režírování je to skoro za odměnu, minimum stresu, prostor pro experimentování a kreativitu. Muzika je radost.

Děkujeme za rozhovor.

Fotky, s díky: @Mimesis Film