Tenhle medailonek by nevznikl, kdyby nebylo ono...kdyby. Kdybychom nepřipravovali článek o Jacku Nicholsonovi, nenarazili bychom na jméno Monty Hellman, který stál u vzniku nezávislého filmu v USA. Tím bychom si nevzpomněli, že jsme se s ním potkali v Karlových Varech v roce 2011 (kdy nám jeho jméno nic neříkalo), což podnítilo naši chuť s ním udělat rozhovor. Při hledání na Google bychom nezjistili, že zemřel ve věku 91 let pouhé čtyři dny předtím, než nás to napadlo. Takže, místo zamýšleného vlastního rozhovoru, který by možná nevznikl, tak přicházíme díky jeho smrti aspoň s malou poctou, kterou jsme dali dohromady díky zahraničním pramenům, a kterou si zaslouží. R.I.P.

Paul Kohner se narodil 29. 5. 1902 v Teplicích, Juliu a Heleně Kohnerovým, kteří patřili k místní židovské komunitě. Julius měl přezdívku „Kino Kohner“, protože provozoval městské kino a vydával filmové noviny. Paul měl bratry Fredericka, který se později stal spisovatelem a scenáristou a Waltera, který se stal hollywoodským agentem a jehož manželka Hanna se v roce 1953 stala prvním obyčejným občanem, který v televizním pořadu pro celebrity This is Your Life otevřeně hovořil o svých zážitcích z nacistických vyhlazovacích táborů. Paul byl zásadový, pracovitý a cílevědomý člověk, který se nebál riskovat a uměl dělat rychlá rozhodnutí. Díky tomu se tento 18letý teplický chlapec bez zkušeností vypracoval až na uznávaného a respektovaného producenta a později agenta v Hollywoodu, který měl ve své agentuře hvězdy jako byli Maurice Chevalier, Liv Ullmann, Ingmar Bergman, Marlene Dietrich, Billy Wilder, spisovatelé Bill Travers, Ernst Hemingway aj.

Příchod zvukového filmu a rozpad zaběhnutého systému filmových studií

Dostal jsem e-mailem, v podobě videa, zajímavou úvahu bývalého ruského disidenta Vladimira Bukovského, kde srovnával bývalý SSSR se současnou Evropskou unií. Líbilo se mi, co říkal, a proto jsem se snažil najít více. Zjistil jsem, že bohužel před dvěma lety zemřel v Anglii, kam roku 1976 emigroval. V onom videu z roku 2010 povídá o systému, který zažil na vlastní kůži a který je teď kolem nás. Cituji...

Nejsme žádní sportovní nadšenci, ale i tehdy v roce 1988 se nám vepsalo jméno Eddie Edwards do paměti, když se stal na OH V Calgary nejpopulárnějším sportovcem. Pak jsme dlouho netušili, co dělá, až film Orel Eddie nás vrátil opět k němu. Film se nám velmi líbil, a tak jsme hledali, kam mu napsat. Zkoušeli jsme jeho management, bez odpovědi, další kontakt zůstal také bez odpovědi, až jsme zkusili nadaci, které pomáhá. A bingo, Eddie odpověděl.

Jméno tohoto francouzského herce, který se narodil 9. 4. 1933, zná snad každý, kdekoliv na světě, a nemusí být ani filmový fajnšmekr. Ještě mu nebylo ani třicet let, když se stal skoro přes noc hvězdou a svým vzezřením, charismatem, vystupováním, smyslem pro humor, pro spravedlnost a čest a dokonale profesionálním přístupem ke každému filmu, se z něj postupně stala legenda. Je považován za symbol Francie stejně jako Eiffelovka, a za nejlepšího poválečného domácího herce.

Za minulého režimu, když se ještě moc netočily akční filmy a ty americké se k nám nedostaly, byly jeho kriminálky a veselohry, kde všechny riskantní kousky dělal sám, absolutním vrcholem pro naše diváky. Představoval opravdové mužské hrdiny a paradoxně v jiných rolích jej diváci ani nevyžadovali a ani nepřijali. I přes svoji světovou slávu zůstal slušným a charakterním člověkem, který nikdy nezapomínal na to, co mu vštípili do hlavy rodiče, a k fanouškům se neotáčel zády. Stal se opravdovou ikonou. Ani přes jeho odchod v pokročilém věku 88 let na něj fanoušci nezapomínají.

Za zdroj informací nám posloužila jeho biografie z pera Philippe Duranta.