Máte magisterské studium v oboru sociokulturní antropologie a film jste studovala na Prague Film School. Můžete nám k tomu říct něco víc?

Odmala jsem tíhla nejvíce k umění, zejména k filmu a k divadlu. Původně jsem studovala herectví, ale v pubertě jsem si uvědomila, že na povolání herečky se vůbec povahově nehodím, takže jsem z Konzervatoře v šestnácti odešla. Krátce poté jsem však získala velmi zajímavou pracovní příležitost v tehdejší televizi Premiéra, kde jsem měla za úkol režírovat krátké reportáže. Byla to pro mě úžasná zkušenost, během které jsem zjistila, že za kamerou mě to baví podstatně víc než před kamerou. Ke studiu sociokulturní antropologie mě později inspiroval můj muž Tariq, který tento obor studoval na NYU v Americe. Domnívám se, že sociokulturní antropologie je dobrý odrazový můstek k dokumentaristice. Nejenže mají tyto obory mnoho společného, ale pro dokumentaristy představuje studium sociokulturní antropologie i zdroj zajímavých témat, seznámení se s metodologií a etickými výzvami výzkumu. Každopádně mě osobně vždy nejvíce lákalo vyprávět o lidech skrze film.

Učila jste se na Prague Film School, kterou založil Váš manžel. Bylo to tady, kdy jste ho poznala, nebo už jste byli svoji, a když jste projevila zájem o film, tak jste logicky šla do jeho školy?

S Tariqem jsme spolu od mých šestnácti let, takže za ty roky společného života jsme určitě jeden druhého v mnohém ovlivnili. Zatímco on mě přivedl ke studiu sociokulturní antropologie, můj zájem o film asi částečně motivoval zase jeho k založení Prague Film School. Samozřejmě, že jsem si pak studium na PFS musela vyzkoušet, a právě zde vznikly mé dva první krátké filmy.

V roce 2012 jste založila svoji vlastní produkční firmu Bohemian Productions. Zjistila jste, že pro filmy, které chcete točit, těžko seženete finanční krytí nebo jste chtěla totální kontrolu a nezávislost, abyste mohla dokumenty natočit přesně tak, jak chcete Vy, a ne jak by Vám někdo řekl, aby se lépe prodávalo?

Když jsem se v roce 2012 pustila do realizace svého prvního dokumentárního filmu Děti flamenka, nedělala jsem si velké iluze o tom, že přesvědčím nějakou produkční společnost o svém námětu či schopnostech režírovat celovečerní film. Byla jsem zrovna čerstvě po několikaleté rodičovské dovolené se třemi syny, kteří se nám narodili blízko po sobě, takže moje umělecké sebevědomí se blížilo nule. Rozhodla jsem se tedy k založení vlastní produkční společnosti, v rámci které, jsem film začala vyvíjet.

Vždy se pouštím jen do témat, které mě skutečně zajímají

Podle čeho si vybíráte témata na zfilmování? Sama na nějaké narazíte nebo někdo Vás na to upozorní či Vám námět pošle, a Vy se pak rozhodnete, nebo se jen díváte kolem sebe a aktivně hledáte?

Cesta k námětu je pokaždé trochu jiná. Vždy se však pouštím pouze do témat, které mě skutečně zajímají. V případě filmu Děti flamenka mě velmi inspiroval několikaměsíční pobyt v Andalusii, kde jsem byla svědkem předávání hudební tradice flamenka z generace na generaci, v případě Dětí online jsem cítila potřebu věnovat se velmi aktuálnímu tématu, které do té doby nebylo v dokumentárním filmu nijak zpracováno, u posledního filmu Manželství mě pak na případ Zdenky a Tabiše upozornila spisovatelka Iva Pekárková. Někdy se však stane, že nějaký námět opustím už během vývoje, protože zjistím, že třeba nemohu získat potřebný přístup k protagonistům, nebo během rešerší dojdu k závěru, že námět nemá dostatečný potenciál pro dokumentární film.

Mají Vaše dokumenty, jako Manželství nebo Děti online, primárně jen vypovídací funkci nebo je v nich vždy nějaká hodnota navíc, např. vzkaz, varování, poslání, a je jen na divákovi, co si z toho vybere?

Dokumentární film není nikdy přesným zachycením reality, ale nutně se jedná o určitou interpretací daného filmaře. Vždy se snažím o to, aby byl film co nejpravdivější, ale jako každý dokumentarista hledám také způsoby, jak vybudovat příběh, který bude fungovat jako celek. Každý z mých dokumentů určitě velkou měrou odráží můj úhel pohledu, ale velmi mi vždy záleží i na tom, aby měl divák dostatečný prostor pro vlastní interpretaci. O to zajímavější jsou pro mě pak třeba debaty s diváky po projekcích, protože mi poskytují důležitou zpětnou vazbu o tom, jak různě mohou diváci některé momenty ve filmu číst.

Děti online je silné aktuální téma. Jak dlouho pracujete na výzkumu, sbírání dat a celkové přípravě, než se vrhnete k samotnému natáčení? Pracuje na tom vždy jen Váš tým, čítající čtyři lidi, takže je to hodně DIY přístup?

Pokud je to možné, tak vždy věnuji hodně času výzkumu i poznávání protagonistů ještě před natáčením, nicméně každý projekt je specifický a vyžaduje trochu odlišný přístup. V případě filmu Děti online jsem například absolvovala celou řadu rozhovorů s odborníky a dlouhodobě jsem mapovala vybrané téma, než jsem začala hledat konkrétní protagonisty do filmu. Naopak v případě filmu Manželství bylo třeba začít ihned točit, abychom nepřišli o stěžejní momenty velmi unikátního příběhu, který se nám děl přímo před očima. Co se velikosti týmu týče, myslím, že čím méně lidí je při natáčení dokumentu přítomno, tím lépe. Protagonisté se většinou s malým štábem lépe sžijí a je tak i větší šance, že budou přirození. Zcela zásadní fáze vzniku dokumentu se pak odehrává ve střižně. Je to dlouhý a náročný proces hledání a třídění jednotlivých střípků, ze kterých postupně skládáme celý film.

Natáčení bylo specifické tím, že nikdo z nás netušil, jak to vlastně celé dopadne

Jak došlo k realizaci dokumentu Manželství o Češce na vozíku a Pákistánci? Tady asi přišla k dobru Vaše studia na UK, neboť šlo o vztah dvou lidí ze zcela odlišných kultur, že? Bylo to natáčení této časové sondy jiné než běžný dokument?

Po dokončení filmu Děti online jsem hledala další námět, který by reflektoval, jak zásadně internet proměňuje náš život. Když mi tehdy spisovatelka Iva Pekárková vyprávěla o případu Zdenky a Tabiše, kteří se seznámili při hraní počítačové hry a posléze byli, díky nedůvěře českých úřadů, nuceni udržovat své manželství několik let téměř výhradně po internetu, probudilo to ve mně zvědavost i rozhořčení. Během osobního setkání se Zdenkou v Aši, která byla velmi spontánní, mi bylo jasné, že příběh Zdenky a Tabiše musím za každou cenu natočit. Natáčení bylo specifické tím, že nikdo z nás netušil, jak to vlastně celé dopadne. Bylo tedy složité předpovídat další vývoj a plánovat délku natáčení. Samozřejmě to ale pro náš dokument skýtalo i velký potenciál, neboť jsme měli šanci zachytit autentické situace v reálném čase. Natáčení bylo někdy dost dobrodružné a plné emocí, protože jsme veškeré dění intenzivně prožívali s našimi protagonisty.

U mě se také jednalo o první zkušenost spolupráce s druhým režisérem, kterým byl pákistánský dokumentarista Asad Faruqi. S cílem autenticky zachytit neobvyklé manželství Zdenky a Tabiše, kteří byli nuceni udržovat svůj vztah několik let na dálku, jsme si vyzkoušeli i paralelní natáčení, při kterém Asad točil s Tabišem v Pákistánu ve stejnou dobu, jako jsem já točila se Zdenkou v Aši.

Zcela zásadní fáze vzniku dokumentu se pak odehrává ve střižně

Točíte i audiovizuální díla na zakázku, hudební videa či spoty pro firmy. Je to Váš denní chleba, který generuje kapitál na Vaše dokumenty, a tím si udržujete tvůrčí i finanční nezávislost?

Realizace kratších videí na zakázku představuje pro mou produkční společnost jeden ze zdrojů příjmů, nicméně se vždy snažím vybírat si pouze projekty, které jsou mi nějak blízké. Už několik let např. spolupracuji s festivalem Pražské jaro, pro který točím krátké portréty významných osobností ze světa hudby, což mě ohromně baví. Během produkce delších filmů, jejichž realizace se někdy protáhne i na několik let, je pro mě z psychického hlediska hodně důležité mít příležitost pracovat i na kratších formátech, které je možné dokončit v řádu dní. Je to nabíjející.

Jak to v praxi funguje, když točíte dokument? Nejdříve se snažíte získat finance a pak teprve jdete točit, nebo filmujte za své a paralelně sháníte krytí, nebo jste zcela nezávislí a pak se Vám náklady vrací prodejem natočeného materiálu?

Samozřejmě, nejlepší možná varianta je, když se podaří zajistit maximum financí ještě před samotným natáčením. Většinou je to však velmi složité, protože se pohybujeme ve značně konkurenčním prostředí a potenciální koproducenti či fondy automaticky očekávají nějakou atraktivní upoutávku k projektu nebo ukázky scén z filmu (na který teprve hledáte peníze), aby se mohli rozhodnout, zda mají zájem do projektu vstoupit. Svým způsobem je to pochopitelné, nikdo nechce kupovat zajíce v pytli, nicméně zvláště pro začínající dokumentaristy, kteří nemají vlastní techniku, to může během vývoje představovat velkou výzvu. Nejde však jen o prezentaci projektu, která se od dokumentaristy očekává, ale někdy se může dít něco velmi podstatného v životě našich protagonistů, takže není možné čekat na získání potřebných financí, ale je třeba začít točit, aby se ten moment nepropásl.

Osobně mám štěstí, že se mé filmy daří prodávat i do zahraničí (např. japonské televizi NHK, televizi Al Jazeera či Canal +), za což jsem moc ráda. Nicméně, dokumenty se obecně neprodávají za vysoké částky, takže samy o sobě nestačí na produkci dalšího filmu.

Snažíte se udržet provoz společnosti a realizaci zakázek v rámci Vašeho malého týmu, nebo doufáte v expanzi a postupné navyšování zakázek i personálu, možná zahraniční spolupráci a stát se velkým hráčem na českém filmovém trhu?

Nemám ambice stát se velkým hráčem na filmovém trhu, ale vedle dokumentární tvorby bych se v budoucnu ráda začala věnovat i hranému filmu. Zatím však ještě hledám ten správný námět…

Dáváte ve svých dokumentech možnost se aktivně zapojit i studentům Prague Film School nebo svoje aktivity s manželovými držíte přísně odděleně?

Ačkoliv s manželem svou práci často probírám, naše pracovní světy fungují odděleně. V budoucnu jsem však určitě otevřená možnosti spolupracovat na nějakém projektu se studenty z Prague Film School. Je to nesmírně kreativní a multikulturní prostředí, kde se pohybuje mnoho talentovaných mladých filmařů. Kdo ví, třeba ten nejlepší námět na hraný film najdu jednou právě tam.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: Marian Vaňáč, Zlín Film Festival, archiv Kateřiny Hager