Celý život jste tvořil a stále pokračujete. Pracoval jste, abyste žil, nebo jste žil, abyste pracoval?

To nevím. Když pracuju, mám dojem, že dobře žiju. Práce mě baví. Manuální ještě víc než duševní. Mám ji jako nejlepší lék na starosti, smutky a rozhořčení. S Jaroslavem Uhlířem jsme to dětem poradili písničkou Dělání. Ke psaní se někdy musím přinutit, zato práce na jevišti je tak blahodárná, že se bojím doby, kdy ji ztratím. Coronavirus byl pro mě zkouškou, jaké to bude. Mizerné.

„Značka“ Zdeněk Svěrák je určitým symbolem nebo zárukou kvalitní, jemné a inteligentní zábavy. Neměl jste někdy anarchistickou chuť napsat nějaký „úlet“, abyste se trochu „osvobodil“ z té bezpříkladně kladné nálepky a trochu své fanoušky znejistěl, nebo to prostě již nejde?

Na to, jakou mám značku, nemyslím. Své příznivce nejspíš tak jako tak zklamu, protože to, co člověk napíše k stáru, nemůže mít svěžest mládí ani úroveň středního věku, kdybych se rozkrájel. S tím rizikem nepřestávám pracovat.

Pan Lasica i Vorlíček nám shodně potvrdili, že když odešli na věčnost jejich partneři Satinský a Macourek, jako by ztratili jednu nohu a zůstala v nich nezacelená díra a už to nebylo ono. Měl jste po odchodu pana Smoljaka stejný pocit, nebo tím, že se věnujete samostatně i jiným tvůrčím věcem, se Vám to rozdýchávalo snadněji?

I s touto ztrátou mi pomohla práce. Když nás Láďa opustil, všichni v divadle byli zajedno v tom, že budeme pokračovat. Tím, že hrajeme komedie, na kterých je podepsán jako autor a režisér, je pořád s námi. V herecké šatně visí jeho fotografie a my se ho po představení často ptáme, jestli by nás pochválil, nebo znectil. Ovšem další cimrmanovskou hru si bez něho napsat netroufám. Tam mi chybí nejvíc.

Má Vaše přátelství s panem Uhlířem stejnou hodnotu a intenzitu, jako mělo to s panem Smoljakem, nebo se to nedá srovnávat?

Spolupráce se spoluautory Uhlířem a Smoljakem byly jiné v tom, že s Ladislavem jsme tvořili společně, kdežto s Jaroslavem každý zvlášť-on hudbu, já text. S oběma se vydařila přátelství trvající půl století a každé bylo jiné a překračovalo pracovní spojení.

Každá z těch postav, co jsem hrál, o mně něco prozrazuje

Ve filmu Nejistá sezóna vstupuje „sympatický“ Ludvík Toman, mocný dramaturg Filmového studia Barrandov. To se do filmu natlačil sám ze své ješitnosti nebo jste mu to nabídli, aby ten film nezakázal? Četli jsme o něm v mnoha knihách, že to byl pěkný mizera.

Ludvíka Tomana oslovil režisér Ladislav Smoljak. Já nevěřil, že nabídku přijme, ale on to po navýšení honoráře opravdu udělal. Mizera to byl.

Nedá se říct, že byste měl na svém kontě nějaký tvůrčí propadák nebo nezdar. Je něco, co se Vám v životě vyhnulo a moc jste o to stál?

Chtěl jsem se naučit pořádně anglicky. U přijímací zkoušky k dálkovému studiu na UK jsem však neuspěl.

Máte pocit, že jste v životě více dal nebo dostal?

To druhé.

Jste jedním ze „stvořitelů“ Járy Cimrmana. Až již nebudete schopen hrát ho na divadle, myslíte, že o něj zájem poklesne a tím, že nevznikají již nové hry, že se postupně „okouká“ nebo, že bude okouzlovat i s novými herci a získávat si stále nové a nové diváky, a bude si dál žít svůj život v každém z nás?

Jak to můžu vědět? Všech patnáct kusů, které jsme s Ladislavem Smoljakem napsali, zatím odolává času. Je vyprodáno a v hledišti sedí další generace diváků. Je ve věku našich vnoučat. Ale i humor stárne. Ne tak rychle jako my, ale stárne. Nevím, jak a kdy Divadlo Járy Cimrmana skončí, a ani to vědět nechci.

Když nepočítáme Po strništi bos a Obecná škola, který z filmových hrdinů Vašich scénářů se Vám nejvíce podobal (Na samotě u lesa, Vratné lahve, Vesničko má středisková, Kolja atd)? Nevíme, jaký jste vlastně „v civilu“ člověk.

Každá z těch postav, co jsem hrál, o mně něco prozrazuje. Už proto, že neumím zahrát charakter, který mi je cizí. V některých jsem toho na sebe prozradil víc, než je zdrávo.

Že přesto nevíte, jaký jsem v civilu člověk, je dobře. Nějaká tajemství by si člověk měl nechat pro sebe. Nenávidím bulvár, že toto právo nectí.

Uvědomuju si, že jsem se začal cítit šťastný, když jsme založili Divadlo Járy Cimrmana

Překvapilo Vás samotného, jak se některý film podle Vašeho scénáře stal populární a po čase ikonický, přestože jste při psaní třeba měl pocit, že to bude jen slušná komedie se zajímavým námětem (Marečku, podejte mi pero nebo Jáchyme, hoď ho do stroje) a potěší Vás, když na to budou lidi chodit následující rok do kina?

Prvním překvapením byl náš první filmový pokus Jáchyme, hoď ho do stroje. Byli jsme udivení, že před pokladnou kina Blaník stály dlouhé fronty. O druhý údiv se postaral film Trhák. Ušili jsme ho horkou jehlou pro režiséra Zdeňka Podskalského, protože nás o to požádal a my jsme mu byli vděční za supervizi snímku Kulový blesk. Dalo by se říci, že jsme se za ten svůj scénář trochu styděli. Ale tahle parodie na muzikál si získala tolik příznivců, že jsme museli konstatovat: je to tak uhozené, až to začíná být půvabné.    

Z těch všech filmů, pro které jste napsal scénář nebo v nich hrál, je nějaký, který máte tak nějak víc rád a je Vám z nějakého důvodu bližší než ostatní? (My milujeme Jako jed)

Milujte si ho dál, ale na tomhle projektu nemám autorskou zásluhu. Působil jsem tu jen jako herec. A protože jsem herec neškolený, učil jsem se při natáčení hrát. Režisér Olmer a kameraman Kopřiva mi při tom školení dost pomohli.

Při zpětném ohlédnutí, které Vaše životní období bylo nejšťastnější a uteklo příliš rychle?

Uvědomuju si, že jsem se začal cítit šťastný, když jsme založili Divadlo Járy Cimrmana. To mi bylo jedenatřicet. Studentská léta jsem prožíval ve strachu z kompozic a zkoušek. Míval jsem hrůzné sny, že přišel inspektor a zjistil, že z chemie nevím naprosto nic. Jako středoškolský učitel jsem se cítil líp, ale topil jsem se v opravách stohů diktátů a slohových prací.

Na co se Vás ještě nikdo nikdy nezeptal a Vy byste to přesto chtěl někomu říct (a teď máte možnost)?

Za tu možnost děkuji, ale nevím, jak s ní naložit. Mám dojem, že co jsem chtěl komu říct, jsem už řekl.

 Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: IMDb