Jean Paul se narodil do umělecké rodiny, dva roky po bratru Alainovi. Jeho otec Paul byl významný sochař, který syny rád bral do svého ateliéru a vyprávěl jim o práci, mluvil s nimi jako s rovnými. Belmondo později prohlásil, že se toho u otce naučil více než po různých školách. Byl vychováván v lásce a radosti. Během války se o syny starala maminka Madeleine, protože otec padl do německého zajetí, ze kterého se mu později podařilo uprchnout. V lednu 1945 přibyla ke dvěma klukům do rodiny ještě sestra Muriel. Paul Belmondo měl stále více zakázek a často k němu do ateliéru chodili i lidé od divadla jako Pierre Brasseur nebo Sacha Guitry. Maminka vodila děti do cirkusu, kde Jean Paulovi učarovali klauni a artisté. Také chodili do kina, které měli v Paříži jen pár metrů od domova. Ve škole ho to moc nebavilo a místo učení se věnoval raději sportu a vylomeninám. Byl velmi dobrý ve fotbale a v boxu, kde se chtěl vyrovnat svému idolu Marcelu Cerdanovi. V boxerské škole se kromě techniky naučil i vytrvalosti, houževnatosti a bojovnosti. Dostal však tuberkulózu a odjel na léčení do hor. Zde přemýšlel o své budoucnosti a rozhodl se stát hercem. Otec nebyl proti, ale sám věděl, že uměleckému řemeslu se i přes talent musí člověk učit a dělat to poctivě, jako každou jinou práci. Chtěl však, aby jeho syn získal aspoň maturitu, než se vrhne na nejisté povolání. Po nějaké době požádal svého přátele, herce André Brunota, aby jeho syna vyzkoušel, zda se na hraní hodí. Ten se tedy naučil bajku a recitoval ji takovým způsobem, že byl odeslán domů s verdiktem, že nemá absolutně žádný talent. Zdrcený Jean Paul probrečel celou noc, a tak mu rodiče doporučili navštěvovat dramatický kurz. Přijal jej Raymond Girard a to i přesto, že už školní rok dávno začal. Upoutal jej mladíkův komediální talent a nasměroval ho tímto směrem, protože tragédie mu přece jenom nešly. Podpořil v něm sebedůvěru a Jean Paul byl celý život vděčný za trpělivost a udržoval s ním přátelství až do jeho smrti v roce 1989.

Sehnal si první angažmá a veřejnou divadelní premiéru si odbyl na sérii vystoupení po nemocnicích a domovech důchodců. V roce 1951 byl angažován s dalším nováčkem, a pozdějším celoživotním přítelem Guy Bedosem, na turné po Pyrenejích, kde hráli hru Můj přítel zloděj po stodolách a garážích. Byla to strašná zkušenost a oba to brzy zabalili a odjeli domů. Jejich cílem byla konzervatoř. Po těžkých zkouškách, kdy bylo vybráno 11 uchazečů, byl Jean Paul, který skončil 12., přijat jako mimořádný posluchač.

Do toho přišla vojna, která jej hodně trápila. Připravil se na druhé zkoušky, ale opět neuspěl a zůstal tedy stále jen posluchačem. Na vojně došlo k incidentu, kdy mu nadřízený neúmyslně zlomil nos. Skončil v nemocnici a nahrál to na doktory tak, že byl propuštěn z armády i s invalidním důchodem (připomíná scénku z filmu Zvíře). Na konzervatoř se dostal až na třetí pokus a dostal se do třídy bývalého herce, komisního profesora Pierra Duxe, se kterým si nepadnul do oka. Bylo to jako když se střetnou dva světy: Jean Paul Belmondo - uvolněný člověk své doby na straně jedné a Pierre Dux, člověk bazírující na zkostnatělých konvencích, na straně druhé. Navzájem se tyto dva světy vůbec nechápaly. Duxovi na něm vadilo úplně všechno, dokonce i to, jak se nuzně oblékal. Belmondo už tehdy provedl jeden ze svých žertíků. Když byla na konzervatoři slavnost, sebral na ulici bezdomovce a představil ho profesorovi jako svého otce. Duxovi se Belmonda zželelo a daroval mu svůj starší oblek. Když se pak dozvěděl pravdu, nikdy mu to neodpustil. Vůbec totiž netušil, že tento vtipálek je synem váženého sochaře.

Na konci prvního ročníku získal angažmá v divadle Michel. Ani tady nezískal pochopení, protože na představení chodil pět minut před začátkem, aby v šatně nepropadl trémě, zatímco ředitel to považoval za drzost a neúctu. Když nebyl ve škole, chodil s přáteli, budoucími hereckými kolegy Jean Pierre Mariellem a Claude Richem, do divadla nebo do kina. O filmu snili všichni tři (a všem se povedlo se k němu dostat a prosadit se). Kromě toho se všichni oddávali vychutnávání života v nočních ulicích Paříže a v roce 1953 se zde seznámil Belmondo se svoji budoucí první ženou Elodií (Renée Constantovou). Na levém břehu Seiny to byly večírky, flámy a malé divadelní soubory na Montparnassu, kde byl ve svém živlu a cítil se svobodný, na pravém břehu to byla ctihodná instituce Comédie-Francaise, ke které sice vzhlížel s obdivem, ale nečekal, že by ho tam někdy vzali. To se stalo v roce 1955, ale nabídka byla pouze jako stážista, což odmítl, a to soubor, kde se dbalo na tradice a přísná nařízení rozčílilo, a poslalo mu soudní obsílku. O rok později Belmondo úspěšně absolvoval konzervatoř a začal si hledat práci.

Nikdy si nesmíš zoufat. Pracuj, a dosáhneš svého.

Dostal šanci ve hře Caesar a Kleopatra, a pak pokračoval s divadlem Athénée. Další nabídkou byla hra Oscar, která o deset let přinesla velký úspěch i Louis de Funésovi. Už tady ukázal Belmondo svůj charakter. Roli dostal původně jeho kamarád Claude Rich, ale po několika představeních ho režisér beze slova propustil a angažoval Belmonda. Ten, když se o tom dozvěděl, napsal Richovi dopis, že roli nevezme po tom, co jemu provedli. Rich mu poděkoval za přátelství, ale přesvědčil jej, aby roli přijal. Ten jej poslechl a dobře udělal, hra měla úspěch a kritika o jeho výkonu psala pochvalně. Díky tomu začal dostávat první filmové nabídky.

Nejdříve to byly jen drobné role, ale díky nim se setkal se svým idolem Fernandelem a také Bourvilem, který se k němu choval úžasně. Kritika si Belmondova výkonu ve filmu Podivná neděle všimla, jinak film totálně propadl. Přišel film Buď hezká a mlč a hlavní herečka Anne Colettová představila Belmonda Jean Luc Godardovi. Ten toužil natočit svobodný film, ve kterém by odmítnul platné regule, které byly závazné pro francouzskou a hollywoodskou kinematografii. Přitahoval ho mladý absolvent konzervatoře, který se choval svobodně a programově odmítal jakoukoliv intelektuální analýzu. Belmondo nebyl z prvního setkání nijak unesen, vadilo mu, že Godard si nikdy nesundal své tmavé brýle, takže mu neviděl do očí, a pak mluvil tak pomalu, až ho to vytáčelo. Po nějaké době se mu Godard ozval a nabídl mu roli v krátkém filmu Charlotta a její kluk. Když mu řekl, že se celý odehrává v jeho hotelovém pokoji, měl Belmondo dojem, že Godard je homosexuál a že ho chce sbalit. Elodie mu to však rozmluvila, a tak Belmondo nabídku přijal. Film trval dvacet minut a ani on ani partnerka Anne Colettová nedostali žádný scénář. Režisér je nechal volně improvizovat, zatímco vymýšlel pohyby kamery. Kvůli malému rozpočtu se zvuk natáčel až dodatečně, takže celou dobu mluvil jen Belmondo a jeho partnerka občas vzdychala.

Belmondo pokračoval ve vítězném tažení divadelní hry Oscar, kterou jednoho dne navštívila i vojenská komise, a když viděla v jaké je formě, informovala ho, že nemá tím pádem nárok na invalidní důchod a povolává jej tedy zpět do armády, kam se upsal na tři roky. Byl odvelen do Alžíru. Po dvou měsících tam měl další úraz, skončil v nemocnici, a byl definitivně propuštěn do civilu.

Po návratu se oženil (to už měl dceru Patrii) a musel začít opět od nuly. Otec Paul mu dával malou rentu, aby rodině pomohl, a také mu dal do života cenou radu: „Nikdy si nesmíš zoufat. Pracuj, a dosáhneš svého“.

Dostal roli ve filmu Anděl na zemi, kde hrála Romy Schneiderová. Film byl po všech stránkách špatný, a to Belmonda otrávilo. Dost neochotně přijal roli ve filmu Clauda Chabrola Nadvakrát. Natáčení trvalo dva měsíce a přístup režiséra si ho získal, takže opět dostal do filmování chuť. Jean Paul si svým chováním a vystupováním získal nálepku mladého anarchisty, který si vede život po svém a boří mýty, tabu a tradice. Přesně takový typ potřeboval Godard do svého nového filmu U konce s dechem, který spolufinancovali Francois Truffaut a Claude Chabrol. Belmondo dostal 400 000 franků, které během týdne utratil. Jeho agentka mu po podpisu smlouvy řekla: „Chystáte se udělal největší omyl svého života“.

V tutéž dobu dostal nabídku na film Sliny v ústech, ale jeden z producentů prohlásil: „Vyloučeno, Belmondo v životě nemůže na plátně držet ženu v náručí,“ takže se točilo bez něj. Netrvalo dlouho a on dokázal oběma „profesionálům“, jak hodně se ve svým proroctvích mýlili.

Godard vypadal, že si s příběhem neví rady. Chtěl ukázat hodnověrné postavy, jak je zná z ulic, jak mluví a jednají, což znamenalo vzdát se zavedených postupů a vybočit z běžných konvencí. Potřeboval pro film Jean Sebergovou, která však měla smlouvu s Columbií. Nabídl studiu 12 000 dolarů na ruku nebo podíl ze zisku. Američani hrábli po hotovosti, protože o Godardovi nikdy neslyšeli.

Režisér nedal svým hercům žádný scénář a dal jim naprostou volnost. Jean Paul vymýšlel text přímo na place a film se natáčel bez přímého záznamu zvuku. Godard se pak bránil, že šlo o čistou improvizaci:

“V ničem jsem neimprovizoval. Měl jsem spoustu neuspořádaných poznámek a scény a dialogy napsané. Než jsem film začal natáčet, poznámky jsem si utřídil a získal obecný plán. Na základě toho jsem pak každé ráno napsal osm stránek pro sekvenci, kterou jsem chtěl ten den točit. Každý den jsem napsal několik minut filmu. Belmondo pak těm poznámkám jen vdechnul život. Kameraman Raoul Coutard měl kameru na rameni, natáčelo se bez umělého osvětlení a bez dekorací.“

Rozpočet byl velmi malý, a tak Belmondo hrál celý film ve svém saku, které dostal od kamaráda Jean-Pierre Mariella. Godard postavil kameru na ulici tak, aby o tom neměli chodci ani tušení. Schoval ji v dodávce a snímala herce v davu, který ne vždy chápal, oč jde. Při nájezdech posadil Godard kameramana na poštovní vozík, který pak sám tlačil. Davovou sekvenci použitou ve filmu natočil obratně při vítání prezidenta Eisenhowera na Champs-Elysées.

V jedné sekvenci měl Belmondo utíkat, až padne vyčerpáním. Později spatřovali filmoví kritici a teoretici symboliku v tom, že padne na značeném přechodu pro chodce na začátku bulváru Raspail. Herec jim však objasnil, že na přechodu padnul proto, že se nechtěl nechat přejet.

Jindy zase měl v rukou speciálně vytištěné noviny se svojí fotkou a titulkem „Veřejný nepřítel číslo jedna“. Když se několik těchto výtisků povalovalo na stolku v bistru, chtěli na herce zavolat policii.

Belmondo byl z této metody zmatený a sám říkal kamarádům: „Točím s jedním šílencem. Je to úplnej cvok, nedal mi žádný scénář. Točíme cokoliv. Jenom tak chodím dovnitř a zase ven, tohle nepůjde sestříhat.“ Byl přesvědčený, že film nikdy nepoběží jednak proto, že se nepodaří sestříhat a také proto, že se nenajde distributor, který by ho uvedl do kin. První sestřih filmu trval tři hodiny a nebyl použitelný. Godard tedy vystříhal všechno, čím by se film podobal klasické detektivce, a pak to pustil štábu a hercům, kteří nevěděli, co je čeká. Všichni byli uneseni. Film šel do kin v roce 1960 spolu s posledním filmem Gerarda Philipa a filmem Alaina Delona V plném slunci. Symbolicky jedna herecká generace odešla a mladá právě nastupovala.

Provokativní, přirozený hrdina, se kterým se diváci ztotožnili.

Zatímco diváci přijali film s nadšením a první uvedení vidělo přes dva miliony, katolické kruhy ho považovali za nemorální a vyzvali k jeho bojkotu.

Belmondo přinesl do filmu nové prvky herectví, uvolněnost, provokativnost, přirozenost a smysl pro humor.

Diváci už neprahli po dokonalých hrdinech jako byl Gerard Philipe, ale chtěli někoho, s kým by se mohli ztotožnit a v Jean Paulovi svého idola našli hned. Film byl často srovnávám s filmem Rebel bez příčiny a Jamesem Deanen. Tento film změnil svému hlavnímu hrdinovi život. Prakticky přes noc se stal hvězdou, volali mu novináři, rádia, obyčejní lidé. V kinech se objevily za sebou dva Belmondovy filmy, Nadvakrát a U konce s dechem, a tak se zařadil mezi herce tzv. Nové vlny, což byl termín, který se objevil v roce 1959. Označovala období od roku 1958-1962 a dala možnost mnoha mladým filmovým tvůrcům natočit jejich první filmy.

Belmondova cesta se s novou vlnou zkřížila, protože se setkaly na křižovatce svobody. Ale on si uvědomil, že jeho profese přináší nejen slávu, ale také nejistotu, a proto se začal obávat, aby nebyl stržen jednou módou, která přejde a on pak upadne v zapomnění. Proto využil množství nabídek, kterými začal být zahrnován a vybíral si různé žánry, aby nemohl být onálepkován. Budoucnost mu pak dala za pravdu, když nová vlna pět let po svém vzniku opadla, zanechala za sebou spoustu herců a režisérů, kteří se nedokázali chytit nového proudu. Belmondo pak natáčel s mnoha režiséry, kteří byli považování za představitele nové vlny, např. Francois Truffaut, Alain Resnais, Edouard Molinar nebo Philippe de Broca.

Byla mu nabídnuta role v TV inscenaci Tři mušketýři, ale styl natáčení se mu tak zošklivil, že od té doby další nabídky z televize vytrvale odmítal.

U konce s dechem dostal Belmonda do vysněného světa filmu a roztočil kolotoč neustálého cestování a natáčení. Další film Moderato Cantabile byl opět velký úspěch, který mu upevnil pozici nové veličiny francouzského filmu. Natáčel i v Itálii s Claudií Cardinalovou, se Sofií Lorenovou, s Ginou Lollobrigidou.

Celkem to bylo čtrnáct filmů během necelých dvou let. Ve filmu Opice v mlze hrál po boku Jeana Gabina, takže se zde setkali dvě největší hvězdy francouzského filmu 20. století, předválečná, která předala štafetový kolík té nastupující, poválečné, se slovy: „Ty jsi moje mládí.“

Jedním z dalších filmů byl Počestný mladý muž, který režíroval Jean-Pierre Melville. Ten se hned pustil do Belmondova partnera Charlese Vanela a často ho neopodstatněle seřval i před ostatními na place. Jean Paulovi se jeho chování nelíbilo, a tak mu s kolegou vyhlásili válku a úplně ho ignorovali. Po natáčení se zapřísáhl, že s ním již nikdy točit nebude a slovo dodržel.

Měl natáčet s Truffautem legendární film 451 stupňů Fahrnheita, ale byl smluvně vázán na filmu Banánová slupka, tak jeho roli dostal Oscar Werner. Z Banánové slupky se stal kasovní trhák, z Truffautova filmu kultovní záležitost.

V roce 1963, kdy se mu narodil třetí potomek, syn Paul, započal natáčení filmu Muž z Ria, v Brazílii.

Producent Alexandre Mnouchkine na to vzpomíná:

“Bylo nás třináct, včetně herců, Jean-Paul nosil kufry. Ten film se dělal prakticky na koleně. Byla to krásná doba, dostali jsme se do míst, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Nic tu nebylo k mání. Natáčeli jsme v Manaus, kde v okolí patnácti set kilometrů byl jediný hotel, kde se náš malý štáb ubytoval. Bylo to celé dobrodružství, ale vždycky se to nějak zvládlo. Kouzlili jsme z ničeho a za těch devět týdnů natáčení jsme se naučili vyjít s tím, co bylo po ruce. Neviděli jsme jediný záběr, jedinou denní práci. Jen tři dny se natáčely v Paříži a zbytek v Jižní Americe. Když režisér viděl v Paříži denní práce, zavolal mi do Brazílie, že potřebuje dotočit tři scény. Takže jsem je dotočil ruční kamerou sám a na pláži sháněl někoho, kdo by se zdálky podobal Belmondovi.“ Ten zde předvedl špičkové kaskadérské výkony a nenechal se nikdy zastupovat. Film shlédlo 4,7 milionu diváků a byl to fenomenální úspěch. Nejen pro Belmondovy kousky, ale také pro tu exotiku, protože tehdy Brazílie ještě nebyla turistickou destinací a Francouzi seděli většinou doma a moc necestovali.

Jakmile tento film dokončil, opět se sešel s Godardem a začali natáček film snímek Bláznivý Petříček. Jeho přijetí v kinech bylo rozporuplné, někteří diváci přiznali, že ho nepochopili. Nicméně, časem si obdivovatele našel a v roce 1978 se zapsal do francouzské kinematografie jako šestý nejlepší film v historii. S nabídkou do filmu Grand Prix přišel John Frankenheimer, ale Belmondo odmítl kvůli své angličtině a roli dostal Yves Montand. Rok 1968 znamenal pro Belmonda nejen rozvod, i když se s dětmi nadále stýkal a s Elodií zůstali přátelé, ale také film Ho!, a hlavně Velký šéf, kde se sešel opět s Bourvillem.

Film s mezinárodní účastní byl fenomenální úspěch a přišlo na něj více jak 5,5 milionu diváků.

Byly to především novináři, kteří proti sobě stavěli Jean Paula Belmonda a Alaina Delona a tvrdili, že se nesnáší. Tyto dvě hvězdy se vždycky vzájemně uznávaly a respektovaly, a přestože mezi nimi občas k nedorozumění došlo, měly k sobě velmi přátelský vztah. To se také projevilo, když jednou režisér nabídl roli jak Belmondovi, tak Delonovi, aniž by jim o tom řekl. Oba se spojili, vyhodnotili to jako nečestné jednání a svorně roli odmítli. Velkou událostí se proto stalo společné natáčení filmu Borsalino. Přestože aféra se jmény na plakátech měla soudní dohru, film byl velký úspěch a vidělo jej před 4,7 milionu diváků.

Když natáčel film Manželé z roku II, dostal se poprvé za Železnou oponu, do Rumunska. Opět zde předváděl všechny kaskadérské kousky sám. Exteriéry byly sice levné, ale místní technici, to byla velká potíž. V Karpatech našel ve vlčí pasti psa. Vyprostil ho a ošetřil a přilnuli k sobě tak moc, že si ho vzal s sebou do Paříže a vydrželi spolu čtrnáct let. Další vlídná tvář Jean Paula, lidskost.

Když dotočil další trhák s názvem Kořist, rozhodl se stát producentem a založil společnost Cerito Films a svého bratra Alaina jmenoval ředitelem. Kromě vážných rolí, jakou byl třeba Dědic, se opět pustil do dobrodružných komedií, tentokrát to byl Muž z Acapulca. Jeho dvojrole mu dala šanci vyřádit se ve dvou aspektech, které mu byly blízké, akční scény a humor. V té době již točil jen jeden film ročně, aby si mohl užívat života a věnovat se i jiným věcem než jen hraní. Přišel Strach nad městem, kde Belmondo poprvé ztvárnil roli policejního komisaře, který má neortodoxní metody. Tuto roli později mnohokrát opakoval, ať to byl Profesionál, Policajt nebo rošťák, Samotář nebo Dobrodruh. Jeho policisté odhodily obleky a nosili trička, džíny a bundu, a nebáli se lézt po okapové římse nebo skákat z vrtulníku. Většinou to byly osoby, které byly samy proti systému a šlo jim o spravedlnost a pravdu. V této roli si diváci Belmonda nejvíce oblíbili a zamilovali.

Občas ji prostřídal komediálně dobrodružným snímkem jako Zvíře nebo Eso es, které opět slavily ohromný úspěch. Ale ani taková hvězda jako je on neušla jizlivým poznámkám tisku a kritice.

Při uvedení filmu Stavisky, který vybočoval tématicky ze zavedených rolí, jej kritika drtila za to, že zde nebylo využito jeho mýtu a nestal se z něj Arsen Lupin. V roce 1980 zapříčinil tisk roztržku mezi Belmondem a Godardem. Když šel do kin jeho film Eso es, který zaznamenal fenomenální úspěch, měl premiéru i film Pokoj ve městě Jacquese Demyho, který zapadl. Kritika to dávala za vinu Belmondovu filmu a divila se, proč na něj diváci chodí, když Pokoj ve městě je jistě lepší film. Když kritika pokračovala i v rozhlase a podepisovaly se petice, Jean Paul na to reagoval slovy: „I kdyby „Eso es“ neexistovalo, „Pokoj ve městě“ by stejně neuspěl.“

Pikantní na tom je, že samotný Jacques Demy se kritiky nezúčastnil a Belmondovi se omluvil, že je mu to celé trapné.

Jedinými porotci, kteří mohou udělovat hlasy, jsou diváci, pro které točím filmy.

V polovině 90. let pocítil Belmondo touhu vrátit se na divadelní jeviště, a tak nastudoval nejdříve Keana a poté Cyrana z Bergeracu. Vystupoval s nimi v divadle Marigny, a po velkém úspěchu se vydal i na světové turné. Zakončil jej v Japonsku.

Jeho syn Paul se mezitím stal pilotem Formule 1 a Jean Paul se těšil, až jej v Monaku uvidí při závodech. Ale Paul se nekvalifikoval, a tak zklamaný otec odešel a přenechal svá VIP místa na tribuně neznámým lidem, které našel v davu. Ostatně, k lidem měl vždycky blízko. Ani v době své největší slávy neměl problém jit do pařížské kavárny bez brýlí a čepice, a pokud ho někdo požádal o fotografii nebo autogram, rád s úsměvem vyhověl.

V roce 1988 mu nabídl roli Claude Lelouch ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte, která se od všech předešlých rolí velmi odlišovala.

Za svůj výkon byl nominována na Césara, ale odmítl ji ještě před vyhlášením výsledků se slovy: „Domnívám se, že jedinými porotci, kteří nám mohou udělovat podobná hlasování jsou diváci, neboť tu jsme pouze díky nim a pro ně a já se vždycky snažil získat jejich hlasy. Dejte prosím své hlasy, které byste dali mně, jiným nominovaným hercům.“

Nás si za ty roky Belmondo určitě získal, a to jako herec, i jako člověk, a proto bychom vždy hlasovali pro něj.

Foto, s díky, IMDb