Zjistil jsem, že v TV režisér nemá moc svobody

Co vás přitáhlo k filmu?

Moje maminka byla herečkou a vystudovala hereckou školu RADA, ještě než vypukla druhá světová válka. Myslím, že jsem to prostě měl po ní v genech, stejně jako moje sestra Mary, která hrála už v legendárním filmu Jak zabít ptáčka s Gregory Peckem. Já jsem začal hrát v prvním ročníku na univerzitě, nebyl jsem nejhorší, ale sám jsem cítil, že ze mě nikdy nebude žádná extratřída, tak jsem toho nechal a vydal se jiným směrem.

Začínal jste v televizi. Co vám to dalo pro budoucí kariéru režiséra?

Ano, pracoval jsem na televizních epizodách na konci 60. let. Zjistil jsem, že v TV režisér nemá moc svobody, protože studio má určité postupy, jak daný pořad dělá. Rád to přirovnávám k hamburgeru, kde se musí dát ozdoba na jedno místo, zelenina na další místo, sýr semhle a maso tamhle. Takhle to funguje, takhle to lidi chtějí a takhle se to prodává. Jako režisér se tím musím řídit, což naštěstí ve filmu není, tam jsem pánem já a co řeknu, tak platí.

Paramount připravoval Pomádu a tak na Horečku sobotní noci vyčlenili 3 milióny dolarů, aby John Travolta měl zatím nějakou práci

I u nás měl za komunismu velký úspěch váš film Horečka sobotní noci. Jak jste se k tomu projektu dostal?

Byla to taková shoda náhod a štěstí, jak to v životě někdy bývá. Měl jsem pracovat na filmu, který se jmenoval Sgt Pepper´s Lonely Hearts Club Band. Letěl jsem do New Yorku za producentem Robertem Stigwoodem, který mi dal přečíst scénář, ale já jsem tomu vůbec nerozuměl. Odletěl jsem domů s tím, že se mi ozvou, což se nestalo, tak jsem pracoval na muzikálu The Wiz, kde měla hrát Diana Ross. Abych se na to připravil, viděl jsem každý den jeden muzikál, takže jsem získal poměrně slušný přehled, jak se takový film točí, co má obsahovat atd… Ale nemohli jsme se shodnout na důležitých věcech ohledně hlavní představitelky. To trvalo čtyři měsíce a já jsem z toho pak vycouval. Převzal to Sidney Lumet a byl to propadák. Paramount připravoval Pomádu a tak na Horečku sobotní noci vyčlenili 3 milióny dolarů, aby John Travolta měl zatím nějakou práci. Já jsem byl z těch předešlých příprav dost rozjetý, pochopil jsem, jak se točí taneční sekvence a jakou to má mít zápletku, tak jsem nabídku přijal. Když to bylo hotové a šéfové viděli sestřih, byli v šoku z jazyka, který se ve filmu používal a tou sexualitou. Ale já jsem neustoupil a říkal jim, že takový je Brooklyn. A tak to šlo do kin a byl z toho trhák. A najednou už šéfové nic nenamítali.

Berete tento film jako zvrat ve vaší kariéře?

Určitě. Před ním jsem byl skoro na podpoře v nezaměstnanosti a teď najednou se studia předháněla a posílala mi jeden scénář za druhým. A najednou jsem byl v opačné situaci, nevěděl jsem, na jaký film se vrhnout a spoustu scénářů jsem odmítl. Ale zpětně si myslím, že jsem si vybral dobře a bavilo mě pracovat na filmech, které jsem si tehdy vybral.

V roce 1983 jste natočil film Wargames, který je i po těch letech stále aktuální a možná i realističtější. Co vás přivedlo k tomu jej natočit, nějaký vnitřní protiválečný postoj?

Opět zasáhla šťastná náhoda. Já jsem se trápil se zvukovým mixem na svůj dokončený film Blue Thunder , když mi zavolal můj agent a řekl mi, že United Artists mají potíže s režisérem Martinem Brestem, který už film začal natáčet. Agent scénář odmítl, ale já mu řekl, abychom se na něj podívali a zalíbila se mi ta myšlenka, že mladý puberťák se dostane do systému a nejdříve si změní známky ve škole a pak se nabourá i do obraného nukleárního systému USA a málem způsobí třetí světovou válku. Vzpomněl jsem si na film Dr. Divnoláska od Kubricka a na tu paranoidní situaci, do které jsme se dostali ve Studené válce. Dozvěděl jsem se, že film viděl i prezident Ronald Reagan a líbil se mu.

Herce beru vždy jako svoje kreativní partnery

Dočetli jsme se, že jste velice vstřícný k hercům. Dáváte jim hodně tvůrčí svobody?

Herce beru vždy jako svoje kreativní partnery. Chci, aby se na place cítili dobře a svobodně a zkoušeli věci, které si myslí, že by mohly fungovat. Nejsem ten typ režiséra, kterého se všichni bojí a který ví všechno nejlíp. Autoritu a respekt mít musím, ale to se dá získat i tím, že jsem otevřený diskuzi a přijmu názor herce, že by to takhle fungovalo líp. Když jsem převzal natáčení Wargames, Matthew Broderick a Ally Sherry byli ztuhlí strachy, že přijdou tím pádem o práci. Já si je vzal stranou, promluvil si s nimi a začal natáčet. Normálně dělám maximálně záběr na čtvrtý pokus, s nimi jsem jich dělal 12, aby se do toho postupně dostali a ztratili ostych. Pak se to uklidnilo a šlo to hladce. Herec musí vědět, že nejsem jeho nepřítel, ale spojenec, a že ke mně může přijít a promluvit si. Velké hvězdy často dělají jen to, co si oni myslí, že je správné, takže je důležité si k hercům najít cestu. Mám takové pravidlo, že když mám štáb a herce pohromadě, zeptám se jich, jak jim můžu pomoct. Někdy má herec problém, který se dá vyřešit mezi čtyřma očima, a ne to vytahovat na place. To hodně pomůže získat důvěru a oni pak ze sebe vdají maximum.

Dnes se vývoj postavy ve filmu nahrazuje akcí a často zapomeneme o čem film byl dřív, než dojdeme k autu

Dneska hollywoodská studia točí jen remaky a sequely, nic originálního. Jak se na to díváte vy? Je to nedostatek kvalitních scénářů?

Myslím, že dnes se vývoj postavy ve filmu nahrazuje akcí a často zapomeneme o čem film byl dřív, než dojdeme k autu. Studia natáčejí velké komiksy nebo animované filmy, ze kterých se stane frančíza. Pokud to bude mít čtyři až pět pokračování, tak je to zajímá. Dneska už se netočí skvělé filmy jako v 70. letech, které byly o něčem, každý je měl rád a mluvilo se o nich dlouho nebo se stále mluví. Do toho dnes studia nechtějí investovat peníze.

Máte nějakou univerzální radu pro budoucího režiséra?

Přestože točím dlouho a je mi 80 let, stále se učím, zejména nové technologie. Je neuvěřitelné, co se dneska dá dokázat, o tom se nám před deseti dvaceti lety ani nesnilo. Režisér musí být otevřený a poslouchat názory druhých. Když bude příliš trvat na tom, že jen on má pravdu, může přehlédnout daleko lepší nápady. Kreativita vyžaduje schopnost připustit, že se člověk mýlí, nebo že neuspěje.