Začal jsem psát komentáře pro CBS zprávy, a to tak nějak dalo mému životu směr

Co dělali vaši rodiče, a měli na vaši pozdější uměleckou kariéru nějaký vliv?

Můj otec prodával nábytek, ale nebyl nijak moc úspěšný. Maminka prodávala dětské oblečení a opravdu dřela, aby nám dopřála střechu nad hlavou a plné žaludky. Otec nás opustil, a já si svoji samotu kompenzoval tím, že jsem hodně četl a psal. Když jsem chodil do školy, nebyl jsem extra pilný student, ale pracoval jsem jako šéfredaktor školních novin a moje fotka v nich byla každý týden, což vytvořilo v ostatních určitou averzi a nenávist vůči mně. Neměl jsme žádné ambice v tu dobu, chtěl jsem jen práci, která by mě uživila, dělal bych cokoliv. Takže se dá říct, že tím, že jsem měl neúplný rodinný život, tak mě to v jistém smyslu nepřímo ovlivnilo.

Myslíte si, že vám dětství dalo něco, co se později objevilo ve vašich filmech, takže jste z toho zpětně profitoval?

Určitě ano.

Přemýšlet jste v mládí o tom, že byste se stal režisérem, nebo váš hlavní zájem bylo psaní, a pak jste se dostal do bodu, kdy jste chtěl svoje příběhy přenášet na plátno, a tak jste to udělal bez příslušného vzdělání?

Již jako kluk jsem četl divadelní hry, komedie a dialogy a byla to pro mě velká zábava. A také jsem s tím pozitivně zabíjel čas. Když jsem byl starší, absolvoval jsem několik kurzů, kde nás učili psát, a protože jsem se o sebe musel postarat sám, hledal jsem práci. Dělal jsem jich spoustu, ale nebyl jsem úspěšný a nebavily mě. Ale pak jsem se dostal díky sestřině kamarádce do kanceláře CBS a nastoupil tam za nemocného kolegu. Přepojoval jsem telefony, dělal tam uvaděče a musel vědět spoustu věcí. Ale kolega se do práce už nevrátil, takže já jsem tam zůstal. Obyčejně je na tu práci vyžadovaná ekonomická škola a já vzdělání neměl. Začal jsem psát komentáře pro CBS zprávy, a to tak nějak dalo mému životu směr. Věřím tomu, že člověk musí mít v životě svoji dávku štěstí a být ve správnou chvíli na správném místě. Já jsem nejdříve dělal dokumenty pro Davida Wolpera a na jednom večírku jsem se seznámil s úspěšným producentem Allanem Burnsem, který pro mě otevřel hodně důležitých dveří. Díky němu jsem se seznámil se spoustou důležitých lidí a dostal jsem práci jako scénárista pro sérii My Mother the Car.

Takže když jste o něco později psal a režíroval film Vysíláme zprávy, tak to bylo patrně napsáno podle vašich vlastních zkušeností, že?

Ano, měl jsem pocit, že mám potřebné znalosti, zkušenosti a kvalifikaci, ale i tak jsem si dal hodně záležet na scénáři. Za tu dobu, co jsem byl pryč z televize se toho tolik změnilo, že mi výzkum a psaní trvalo celých 18 měsíců. Chtěl jsem být, pokud možno co nejpřesnější. Práce na tom filmu mě hodně bavila a patří k mým nejoblíbenějším dílům.

U nás to není jako v jiných studiích, kde koupí práva, najmou pět scénáristů a kompletně příběh přepíšou k nepoznání a zkouší se, čí verze je lepší.

Vždycky jste se celé roky pečlivě připravovala další filmy. Je pro vás silný příběh vždycky to nejdůležitější, aniž by vás někde v podvědomí hlodal červík o komerčním úspěchu dané látky?

Vždycky se nejvíce starám a zajímám o postavy. Než jsem dokončil film Cena za něžnost, uplynuly čtyři roky. Věděl jsem, že to musí být komedie, jinak by to byl jen obyčejný film a nefungovalo by to. Bylo to hodně obtížené to filmovat, protože to obsahovalo hodně silné emoce a já jsem s ničím takovým předtím nepracoval. Opět jsem strávil dlouhý čas přípravou scénáře a podrobným zkoumáním. Založil jsem tehdy svoji filmovou společnost Gracie Films, ale netočíme filmy každý rok. Pokud se mi líbí příběh autora a má to v sobě silný charakter, vždycky toho autora pozveme a je s námi celé natáčení až do konce. U nás to není jako v jiných studiích, kde koupí práva, najmou pět scénáristů a kompletně příběh přepíšou k nepoznání a zkouší se, čí verze je lepší. V současné době je všechno jen o číslech a o sledovanosti a ratingu a kolik film vydělal za určité období a kolik by film vydělal, kdybychom do něj dali to a to. Je to jako když máte při psaní u sebe kalkulačku, a až to dopíšete, sečtete to a jdete dělat film.

V sérii Room 222, kterou jste natáčel, jste poprvé v historii TV měl v hlavní roli černocha. Bylo to schválně, abyste prolomil bariéru a tímto činem pomohl i ve společenském životě?

Ano, Room 222 bylo cílené boření mýtů a bariér v naší společnosti. Běželo to celých 5 let a na začátku studio chtělo změnit příběh tak, aby hlavní hrdina-černoch-pomáhal bílému studentovi. Ale já jsem se proti tomu postavil a udělal jsem dobře. Pracoval jsem z Gene Rowlandsovou, která mě naučila, jak je důležité provést pečlivé bádání a přípravu, což se mi pak hodilo v dalších filmech.

Bylo to skvělé vyhrát ta ocenění, ale také mě to připravilo o můj soukromý život

Když jste dostal tři Oscary najednou, usnadnilo to váš umělecký život a otevřelo další dveře a přineslo další možnosti, nebo naopak jste se dostal pod veřejný mikroskop, což vám práci ztížilo, protože jste cítil očekávání?

Každá mince má dvě strany a v tomto případě to platilo také. Bylo to skvělé vyhrát ta ocenění, ale také mě to připravilo o můj soukromý život, který mám tak rád. Mám rád svůj styl a tempo a necítil jsme se dobře pod dohledem veřejnosti a médií. Může to být hodně nebezpečné, protože do vás může vstoupit falešný pocit sebejistoty. Velké firmy ve filmovém průmyslu jsou schopny uplatnit svůj vliv a moc na úkor uměleckého ducha.

Váš film Lepší už to nebude vyhrál velké množství cen, ale patrně nebyl tak úplně snadný ke zfilmování, protože také obsahoval příběh homosexuála. Měl jste nějaké problémy se studiem, aby vám odsouhlasilo tento projekt?

Během dvanácti měsíců jsme byli stále odmítáni pro různé důvody. Ale my jsme stále věřili, že je to dobrý příběh a má potenciál, a nakonec se vyměnili lidé ve studiu a ti co přišli, nám nakonec dali zelenou, a tak jsme se do toho pustili. Kupodivu a naštěstí jsme nemuseli ve scénáři změnit ani jednu větu, takže to šlo také dobře. Hlavní ženská představitelka chtěla více peněz a studio to odmítalo, ale nikdo nich neustoupil a já jsem jednou potkal mladou Helen Huntovou, která mi připadala úplně perfektní pro tuto roli. Závěr filmu jsme předělávali celkem pětkrát. Myslím, že člověk pracuje usilovně až do té doby, kdy ví, že filmu ze sebe odevzdal to nejlepší.

Výroba filmu už není taková zábava jako to bylo dřív

Pořád pracujete pro televizi. Myslíte si, že toto médium je v současné době více kreativnější než film?

Když jsem filmoval, nikdy jsem se nechtěl obrátit zády k televizi a zavřít si vrátka. Obě média jsou tak hodně rozdílná. V televizi se všichni znají, je to něco jako rodina, lidé se setkávají po práci, chodí si i na svatby. Ve filmu je to hodně neosobní, každý je intenzivně soustředěný na svoji práci a jakmile to skončí, každý jde po svých. Výroba filmu už není taková zábava jako to bylo dřív, vlastně by to ani zábava být neměla, protože je to drahá záležitost a těžká práce. Jsem rád, že jsem natáčel v době, kdy to byla ještě zábava a příjemná práce. Myslím, že TV je stále místem, kde spisovatelé a tvůrci námětů mají určitou kontrolu nad svým materiálem. Ve filmu je to režisér, kdo má hlavní slovo, a samozřejmě také studio, protože natáčení filmu je hlavně byznys.

Matt Groening napsal první verzi dysfunkční rodiny u mě na verandě, ani on ani já jsme netušili, že se z toho stane takový hit

Máte nějaký osobní vztah k Simpsonům a nemyslíte si, že neustálá pokračování již nejdou přímo z tvůrčího srdce, ale pouze se podřizují veřejnému vkusu, protože úspěch plodí úspěch, a to jsou zase jen peníze?

Stále v tom pokračuji, protože mi to přináší radost. Když Matt Groening napsal první verzi dysfunkční rodiny u mě na verandě, ani on ani já jsme netušili, že se z toho stane takový hit. Měl jsem klauzuli ve smlouvě, že mi Fox Broadcasting Company nebude zasahovat do scénáře. Osobně netuším, proč se z něj stala kultovní záležitost, ale jsem šťastný člověk, protože kdo jiný může říct, že celých 25 let dělá to, co má rád skoro se stejnými lidmi. Je to můj denní chleba a jsem tím požehnán.

Vyhrál jste desítky cen. Které si považujete nejvíce?

Když jsem vyhrál Oscara za Cenu za něžnost, tak první byl za scénář. Protože jsem vždycky chtěl být scénáristou a spisovatelem, byl jsem na vrcholu blaha. Druhý Oscar byl za nejlepšího režiséra, a to mě rozhodilo. A když jsem dostal třetího Oscara za nejlepší film, byl jsem úplně hotovej, bylo to něco zvláštně neuvěřitelného.

Děkujeme za rozhovor.

Vítek Formánek a Eva Csölleová

Foto: James L. Brooks, Pinterest, Getty Images