Dočetli jsme se, že jste svůj první film viděla v pěti letech, ale protože v Chile byla cenzura, žádný z francouzských filmů Nové vlny nebyly u vás promítány. Mohla byste nám něco říct o situaci v Chile v 50. a 60. letech z pohledu filmového diváka?

V Chile byla v těchto letech jen cenzura filmů podle věku. Byly zde filmy, které se promítaly od 14 let, od 18 a od 21 let, ale nebyla tady politická cenzura.

Poté, co jste si vzala režiséra Raúla Ruize, pracovali jste na stejných filmech jako tým, nebo jste se snažili mít každý svoji kariéru a jít svojí uměleckou cestou?

Pracovali jsme jak společně, on režíroval a já jsem dělala střih jeho filmů, tak paralelně jsem točila i svoje vlastní filmy, takže jsme budovali každý své kariéry. Ale někdy z ekonomických důvodů jsme spojili síly a on pracoval na mých scénářích a já zase na oplátku stříhala jeho filmy.

Jaká byla úroveň chilské kinematografie v 60. a 70. letech? Byla zde nějaká státní podpora filmařů, a i následná kontrola toho co natočili, takže se nesměly točit žádné politicky a sociálně kritické filmy, nebo se vše financovalo ze soukromých peněz?

V 70. letech vládla v Chile Unida Popular jen tři roky, než došlo k tomu vojenskému převratu a v té době státní peníze pro kinematografii nebyly, protože jsme byly velmi chudá země. V té době byla možná finanční podpora od televize, např. italská Ray, která sponzorovala filmy mého manžela nebo od německé televize. Pak až v exilu Raul natočil 120 filmů a já natočila 25 filmů.

V roce 1974 jste po převratu byli nuceni uprchnout z Chile. Myslíte si, že kdybyste tam zůstali, že by vás Junta uvěznila? A proč jste si vybrali Francii, a ne třeba USA nebo Británii?

Je to dost dlouhá a komplikovaná historie. Je velice pravděpodobné, že kdybychom neutekli, že bys nás zatkli a zavřeli, jak se to stalo dvěma manželovým kolegům a myslím, že Raúl by byl ten třetí. Německý režisér Peter Lillenthal nám poskytl peníze, abychom se vůbec mohli dostat z Chile, protože jsme neměli na vycestování prostředky. Díky němu jsme se dostali do Německa a potom do Francie a díky shodě okolností jsme se nakonec usadili právě tam.

Bylo pro vás těžké začít pracovat jako uprchlíci ve Francii nebo jste dostali byt a práci velmi brzy?

Díky podpoře jiných filmařů a jejich spolupracovníků jsme se ve Francii postupně zabydleli ale musím říct, že první dva roky tam byly velmi náročné.

Vaše ranné filmy byly většinou o ženách vystavených sexismu. Viděla jste v tom jenom dobrý příběh nebo jste byla něco jako pionýr dnešního Me Too?

Téma ženských postav mě vždycky zajímalo. Ve filmu Wellingtonovy linie jsem dala větší důraz na obyčejné lidi a na ženy v období války a ve svém posledním filmu se také věnuji tématu života žen v 19. století. Pro mě to bylo vždycky zásadní a důležité a také to plyne z toho, že já sama jsem žena.

Musela jste dokončit film Wellingtonovy linie, které Váš manžel již nemohl natočit a pak jste pracovala na Mýdlové opeře, který je myslím o Vašem manželovi, že? Měla jste pocit, že je to musíte udělat, že je to taková pocta jemu a když ne Vy, tak by to nikdo jiný neudělal?

Raul ten film Wellingtonovy linie jen připravoval, on ho již nezačal točit, protože zemřel, takže to zůstalo na mě. Ten film Mýdlová opera není o manželovi, ale on ho začal natáčet a nechal ho nedokončený a nechal jen takové fragmenty a já jsem pak tomu projektu dala celkovou strukturu, dotočila další části. Tématem je televize a Raúl ho začal točit v roce 1990, ale chyběli mu tehdy peníze a já jsem ho dokončila v roce 2017 pro festival v Locarnu.

Když jste byli jako manželé oba režiséři, přinášelo to domů napětí a střet uměleckého ega nebo jste navzájem respektovali svoje názory, vize a kariéry?

Ne, určitě ne. My jsme dělali každý jiné filmy, zatímco Raúl točil filmy o zlodějích a gangsterech, já zase o ženách a panenkách, takže každý jsme měli svoje témata. Vyměňovali jsme si názory na své projekty a já navíc jeho filmy ještě stříhala.

Práce střihače je velmi důležitá, dokáže film vylepšit nebo pohřbít, jak to tedy ve střižně fungovalo mezi Vámi a manželem, musel mít ve Vás v tomto směru velkou důvěru, že?

Manžel neměl rád uzavřené prostory, takže ráno jsme přijeli do střižny, on mi řekl, co a jak si představoval a pak odešel pryč. Někdy se ani neobtěžoval do střižny dorazit, prostě mi u snídaně řekl, co a jak, a nechal to na mně. Večer pak dorazil osobně, nechal si promítnout moji denní práci a řekl, co se mu líbilo a co ne, a pak jsme o tom dlouho diskutovali.

Za ta léta, co točíte, se změnil svět, společnost a publikum. Změnil se Váš postoj k tématům a filmování, nebo stále sledujete a plníte svoji původní vizi, kterou jste měla na začátku kariéry?

Samozřejmě, že člověk se mění, ale každý má svoje posedlosti, které si zachovává po celou dobu svého života, a tak je to i u mě.

Za ta léta se převratně změnila technologie. Filmovala jste raději na klasickou filmovou surovinu nebo digitální technika rozšířila možnosti zachytit Vaše příběhy? Přestože digitální technika je levnější, myslíte si, že filmy vylepšila a udělala je uvěřitelnější?

Když se točí film na digitál, tak je to samozřejmě rychlejší a více demokratičtější, protože vzniká verze režiséra, střihače, producenta a herců, a nakonec dojdou ke společnému kompromisu, ale osobně se domnívám, že to pro film není ten nejlepší způsob. Já osobně preferuji natáčení na filmový materiál, ale dnes je to problém, protože už skoro nejsou žádné filmové laboratoře.