Dočetli jsme se, že jste byla adoptována z dětského domova. Jaké jste měla dětství a jak proběhla školní docházka? Co to je za nemoc, která vás postihla?

Moje nemoc se jmenuje „Arthrogryposis multiplex congenita“ - ztuhnutí kloubů končetin.

Já jsem pěstounské dítě. Po narození a kratším pobytu v nemocnici jsem byla umístěna do dětského domova, kde jsem byla do svých čtyř let. Pak si mě vzala rodina do pěstounské péče. Vyrůstala jsem mezi „zdravými“ dětmi. Byla jsem vychovávaná stejně jako moji sourozenci, a za to jsem svým rodičům nesmírně vděčná, že se mnou nejednali jako s chudáčkem. Jasně, měla jsem a pořád mám to občas těžší než ostatní vrstevníci, ale měla jsem vždycky kolem sebe lidi, kteří mi pomohli, a postupně jsem se učila, jak některé věci zvládat sama. Ještě tedy k tomu dětství: nebojím se říct, že moje dětství bylo skvělý, občas šílený, někdy smutný – jak to ve větších rodinách bývá. Nelituju. J

Vystudovala jste střední školu sociálně - právní při Jedličkově ústavu. Měla jste představu, že byste chtěla pomáhat nebo hájit lidi, ale pak vás spíše zaujal filmový střih a teď jste na rozcestí, čemu dát přednost?

Když jsem nastupovala do Jedličkárny na střední, neměla jsem žádnou představu, nevěděla jsem skoro do čtvrťáku, co bych chtěla dělat. Během střední mě začal bavit střih. Nějak mě netěšilo mít v počítači jen obyčejné fotky. Chtěla jsem je nějak oživit a tak jsem začala dělat pro známé a přátele videa z těch fotek doplněná o efekty a pak jsem k tomu přidávala ještě hudbu. Jak jsem získala jistou, tak jsem začala dělat videa jako taková a nějak mě to chytlo. Pak už byl jen skok k tomu rozhodnutí, zkusit střih. Ted momentálně na žádném rozcestí nejsem. Pracuji ve firmě Newton Technologies na klientské podpoře a do toho občas stříhám a vyhovuje mi to.

Irský režisér Simon Fitzmaurice se může dorozumívat pouze očima, přesto natočil film. Je pro vás střih konečná ve filmové branži, nebo s jídlem roste chuť, a když jste ho zvládla, zkusila byste třeba tu režii, nebo vyprávění příběhů není nic pro vás?

Ve filmovém průmyslu se chci posouvat, ale spíše před kameru – komparz, ale uvidíme, co se naskytne. Nemám žádné herecké vzdělání, takže zkouším spíše komparzní role. Zároveň se střihu chci pořád věnovat a vlastně pořád věnuji, ale že bych měla režírovat, tak to fakt nehrozí J

Jaké to bylo na Filmové akademii Miroslava Ondříčka a jak vlastně k tomu přijetí na ní došlo? Byla jste tam jako ryba ve vodě nebo jste naopak zjistila, že to není až tak to, co jste očekávala a že je to o něčem jiném?

Když jsem byla na střední škole, tak Jedličkův ústav slavil sto let od svého založení. Přijela tam i televize a ptala se nás, co bychom dělali rádi po maturitě. Já jim řekla, že bych chtěla studovat střih. Tu reportáž viděl majitel a ředitel Filmové akademie pan Miloň Terč a nabídl mi studium na své škole a dokonce tam můj pobyt i sponzoroval. Já neměla velká očekávání. Byla to pro mě neskutečně cenná zkušenost. Filmovka mi otevřela dveře, o kterých jsem ani netušila, že by se někdy pro mě mohly otevřít. Spolužáci tam byli skvělí a brali mě úplně normálně. Což bylo pro mě cenné, byl fakt, že mi nejen pomáhali, ale i mě dokázali stejně upřímně i kritizovat, což jsem od nich rád přijímala, protože mi to pomáhalo  se někam posunout.

Jak fyzicky provádíte filmový střih?

Dneska se film už nestříhá nůžkami, ale na počítači, a myš já zvládnu obsluhovat rukama. Když stříhám videa, tak si pomáhám tyčkou, kterou mám v puse, nebo také používám bradu.

Hodláte nějak aktivně hledat zakázky u filmových společností, nebo doufáte, že vás někdo osloví a dá vám práci a splní váš sen?

Sleduju na facebooku skupinu Komparz ČR a tam hledám komparzní role. Jsem zaregistrovaná v několika castingových agenturách a občas napíšou, že hledají vozíčkáře. Myslím si, že v tomto ohledu jsem aktivní, co se střihu týče, tak ten jde trochu stranou.

Hodně se věnujete divadlu. Máte v sobě skrytý talent, nebo jste ráda mezi lidmi a tohle je jedna z forem, jak to realizujete?

Nevím, jestli mohu říct, že mám talent, ale zkouším a beru to jako výzvu a každým představením nebo i zkouškou vycházím ze své komfortní zóny a posouvá mě to dál. Zároveň jsem ráda mezi lidmi, ale není to primární důvod, proč hraju.

Kromě již výše zmíněných aktivit i ráda fotíte. To probíhá jak?

Na vozíku mám pohyblivou tyč, ke které při focení přidělám stativ a ovládám to pusou. Na focení se musím připravit předem. Nejčastěji a také nejraději fotím na makro. Dokonce jsem měla už i svoji výstavu fotografií.

Bydlela jste v Písku, ale chtěla byste se osamostatnit, bydlet v Praze, což potřebuje práci a slušný plat. Máte nějaký plán a časový horizont, jak tu náročnou změnu zvládnout sama, krok po kroku?

V současné chvíli už bydlím v Praze, osamostatnila jsem se, mám práci, ale cesta k tomu se osamostatnit byla náročnější. Po vysoké škole jsem si zařídila bydlení ve stacionáři pro handicapované lidi. Tam jsem měla cíl si vyzkoušet samostatně bydlet. Tam jsem byla přes prázdniny, zároveň jsem si zařizovala bydlení v Jedličkově ústavu, kde nabízí možnost bydlet během školního roku v garsonce – tento program se jmenuje Samostatné bydlení. Během těch 10 měsíců jsem hledala byt i práci. Za pomoci lidí z Jedle se mi to podařilo. Samozřejmě bez podpory rodiny by to taky nešlo.

Máte nějaké zkušenosti, kladné či záporné, se sháněním práce a bytu pro sebe, tělesně postiženého člověka, který chce žít normální život a být soběstačný?

Byty i práce jsem hledala hlavně na internetu a většinou mi napsali, že byt nebo práce není bezbariérová. Nevzdávala jsem to a hledala jsem dál. Ohledně práce jsem říkala kamarádům. Vyplatilo se čekat. Moje kamarádka z Jedličkárny mě seznámila s Ditou Horochovskou, původně setkání bylo ohledně hlasového programu pro ovládání počítače hlasem. To se ukázalo, že to není úplně pro mě, ale byla jsem otevřená jiné spolupráci. Bavili jsme se mimo jiného i o práci. Na to mě pak propojila s Petrem Herianem, který mě po pár měsíců hledání správné pozice pro mě zaměstnal.

S bydlením to bylo tak, že v Jedličkárně vznikla skupina lidí se stejným cílem, najít si bezbariérové bydlení. S pomocí Asistence o.s. a koordinátorů naší skupiny jsme zmedializovali nás a naši potřebu. Ukázali jsme na problematiku bezbariérového bydlení. Za tímto účelem také vznikly stránky www.bezbabyty.cz . Konal se happening s přespáním pod stany. V televizi běžela i reportáž, kde jsme mimo jiného žádali občany, kdyby měli byty a chtěli je pronajmout a zároveň by souhlasili s rekonstrukcí, tak ať se ozvou. Ozvalo se pár lidí a já díky nim bydlím.

Děkujeme za rozhovor

Vítek Formánek a Eva Csölleová