Otec spíše chtěl, aby ze mě byl architekt, protože věděl, že filmový režisér je nevděčná profese

Studoval jste filozofii a chtěl se stát novinářem. Znamená to, že vás to, co dělal váš otec, vůbec nezajímalo a chtěl jste se postavit na vlastní nohy, abyste navždy nedostal nálepku jako „syn známého Kena Loache“?

Abych byl upřímný, ani jsem nechtěl být filmovým režisérem. Doma nás nijak nenutili ani nepodporovali, abychom propadli filmovému byznysu a spíše nás podporovali v jiných věcech. Otec spíše chtěl, aby ze mě byl architekt, protože věděl, že filmový režisér je nevděčná profese. Velmi mě zajímaly lidské příběhy, a tak jakmile jsem opustil univerzitu, začal jsem dělat výzkumy a pracovat pro BBC. Nabídli mi, abych pro ně točil dokumenty, a to ve mně podnítilo touhu vyprávět příběhy pomocí filmu. Lidé chtějí příběhy vyprávět ze všemožných úhlů a mě osobně na tom nejvíce zajímaly postavy lidí, kdo jsou, čím byly, jaké mají životní problémy a dilema, a to vše je pro mě výchozím bodem pro vyprávění příběhu. Zajímají mě lidé a myslím si, že abyste byl schopný točit dobré filmy, musíte mít lidi rád. Chtěl jsem být novinářem a pracovat jako válečný dopisovatel. Hodně velký dojem na mě udělaly fotografie Donalda McCullina, které byly velmi emocionální, silné a neskutečné a hodně mě ovlivnily. Velice jsem v nich oceňoval ten aspekt lidskosti. Řekl bych, že jsme nebyla klasická rodina režiséra, samozřejmě jsme mluvili a filmu a filmování, ale také jsme probírali politiku a fotbal a mluvili o knihách a umění.

Musel jsem se učit za pochodu a nemám klasické filmové vzdělání

Kromě toho co jste uvedl, co byl ten moment, který vás nasměroval k cestě do filmového průmyslu a k režisérskému křeslu?

Myslím, že to bylo právě to, když jsem začal sám točit dokumenty. Vždycky jsem měl rád filmy a chodil do kina, a když je člověk mladý, tak je opatrný v určitých rozhodnutích a má obavy z toho neznámého. Ale jak stárne nebo spíš dospívá, tak najednou tam někde uvnitř něj uzraje to, čím chce opravdu být. Tohle je hodně těžká otázka a myslím, že se na ni nedá jednoduše odpovědět, protože je to komplex více věcí. Myslím, že sám se tomu snažím ještě teď přijít na kloub.

Máte nějaké filmové vzdělání nebo jste za chodu převzal některé věci od otce a zuby si obrousil až při vlastní akci?

Musel jsem se učit za pochodu a nemám klasické filmové vzdělání. Než jsem natočil první věc, otec mi napsal na obálku deset pravidel k natáčení filmu. Pamatuji se některé z nich a mrzí mě, že jsem tu obálku vyhodil, rád bych ji teď měl u sebe.

„Prostě vyprávěj příběh“

Byly pro vás užitečné, nebo jste je postupně vyškrtával a říkal si „to je blbost, to je blbost“?

Ne, byly užitečné. Jedno pravidlo, které jsem si zapamatoval nejvíce a které vypadalo tehdy jako naprostá hovadina a já ani nevěděl, co je tím myšleno, bylo „Prostě vyprávěj příběh“. Když jste mladý, chcete vědět, kam postavit kameru, co máte říct lidem ze štábu, kteří se na vás dívají a až potom vám najednou docvakne, že vyprávění příběhu je PRÁVĚ TO, co máte dělat.

Takže když jste natočil svůj první film a ukázal ho otci, byla jeho první reakce „co jsem ti říkal…kde máš tu zatracenou obálku“?

Ha, ha. Ne nebyla.

Rodiče věděli, že filmový průmysl může být hodně destruktivní a mohl by vytvářet v mladých mozcích mylné představy a svést nás špatným směrem

Když jste byl malý, brával vás otec na natáčení a řekl vám: „Jime, tady stůj a dívej se, sleduj herce?“

Mluvili jsme o filmování hodně, ale na natáčení jsme jezdili jen zřídka. Myslím si, že rodiče věděli, že filmový průmysl může být hodně destruktivní a mohl by vytvářet v mladých mozcích mylné představy a svést nás špatným směrem, takže se nás snažili před tím chránit. Chtěli, abychom měli normální dětství, ale čert ví, co si pod tím slovem tehdy představovali.

Je to úžasné privilegium moci vyprávět něčí nebo nějaký příběh se svým filmem

Je těžké prorazit ve filmové branži s nedostatkem peněz a známostí. Pomohlo vám, že byl otec známým filmařem a věděl, jak to celé funguje a znal důležité lidi, nebo jste chtěl dělat vše od začátku sám, abyste si vše, co získáte, zasloužil vlastním úsilím?

Mít známého otce může být dvousečné. V mém případě to nepomohlo. Víte, potkáte se sice s důležitými lidmi, ale to je nepřiměje, aby vyplnili prázdný šek částkou, která by mi pomohla natočit film.

Přišel jste postupně na to, že chcete raději dělat filmy se sociálně silným podtextem a lidským aspektem než točit digitálně animované filmy pro děti?

Musíte jít za tím, co vám velí srdce a dobře ho poslouchat a uvnitř sebe musíte vědět, jaký příběh chcete vyprávět a k čemu instinktivně inklinujete. To si zodpovíte jedině vy sám. Animace a podobné věci mě nikdy nezajímaly a nezajímají. Filmy o superhrdinech považuji za neskutečné blbé a nudné a jsou všechny na jedno brdo. Myslím, že jsem méně politický, než můj otec a občas se dotkl témat, na která jsme měli odlišné názory, což je přirozené, protože jsme oba různí lidé. Jedna z věcí, kterou jsem převzal od svých rodičů je zodpovědnost, kterou sebou filmování přináší. Je to úžasné privilegium moci vyprávět něčí nebo nějaký příběh se svým filmem, ale ruku v ruce s tím také přichází velká zodpovědnost přispět s tím nějakým způsobem, ať velkým či malým k dané věci, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Můžete třeba filmem zmenšit mezeru mezi chudými a bohatými nebo můžete přispět filmem ke zlepšení a zachování životního prostředí. Takže cokoliv řeknete svým filmem, musí být součástí všeho kolem nás, života či společnosti, protože, jak jsem už říkal, nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Nemáte pocit, že to není fair, kdy vaše filmy nebo filmy vašeho otce, které jsou o něčem, mají silné poslání a mohou něčemu pomoci, mají potíže s financováním, zatímco hollywoodské filmy o X-menech, Avengerech, atd nejsou vůbec o ničem, ale dostanou desítky milionů a vydělají stovky miliónů?

No, protože bych rád pracoval a natáčel dál, musím být opatrný, jak vám teďka odpovím, ha, ha. Myslím, že můžete vyprávět příběh, jaký chcete, a film dokáže všechny tyhle věci, ať jsou módní, nebo podivuhodné nebo digitálně animované, je tady místo pro všechny tyhle filmy. Ale všechny by měly vyprávět nějaký příběh, který pro je nás důležitý a měl by být z reálného, opravdového světa.

Fakt, že můj film se stal toho součástí a hlavní silou je skvělý pocit, protože šlo o skutečné lidi a přiměl vlády přiznat, že k tomu došlo

Jak jste si vybral téma pro svůj skvělý film Prázdná kolébka (Sunshine and Oranges)? Někdo vás oslovil, nebo jste četl knížku a zakoupil práva a udělal z toho svůj debutový snímek? Jaká byla odezva a byla pro vás překvapující a větší, než jste čekal?

V novinách jsem si přečetl malý článek o ženě, kterou ve filmu představuje Emily Watson. Jel jsem za ní do Nottinghamu a řekl jsem jí, že bych rád natočil film o ní, o jejím životě, o tomhle a o tomhle. A ona řekla kategorické „ANI NÁPAD“. Myslím, že správně byla velmi opatrná, než se zapletla s filmem, protože často filmy skutečný příběh špatně podají nebo zkreslí. No, po nějaké době jsme se znovu sešli a začali o tom znovu mluvit a dělat výzkum, hledat další a další souvislosti a začali psát scénář. Cítil jsem velkou odpovědnost za to, do čeho jsem se pustil a dbal, aby to bylo přesné a skutečné, protože je to ožehavé téma. Katolická církev je velmi mocná instituce, vláda je velmi mocná instituce a jen ty děti byly velmi slabé a zranitelné. Britská a australská vláda se pak všem postiženým omluvila a začalo se mluvit o kompenzaci jejich újmy. Fakt, že můj film se stal toho součástí a hlavní silou je skvělý pocit, protože šlo o skutečné lidi a přiměl vlády přiznat, že k tomu došlo.

Takže obě vlády se sice veřejně omluvily postiženým lidem, ale vám soukromě řekly: „Pane Loach, to jste přehnal, v Anglii si s filmováním už ani neškrtnete,“ ne?

Ha, ha, ne, to naštěstí ne. Nechtěl jsem to nějak přehánět, protože ta skutečná paní Margareth Humphreys se mnoho let snažila o to, aby se věc dostala napovrch a vlády s tím něco udělaly.

Otec za mnou přišel do střižny a dal mi pár rad

Poděkovali vám někteří lidé, jejichž příběh je ve filmu zachycen za to, co jste pro ně udělal a čeho jste dosáhl?

Ano, stali jsme se s Margareth přáteli a také jsme se dobře poznali s dalšími dvěma hlavními postavami. Všichni byli hodně dojati a líbilo se jim, jak film jejich příběh vypráví. Chtěli, aby se ten film realizoval.

Ukázal jste svůj debut otci a zeptal se ho na jeho názor, nebo jste to filmoval celé sám, ale někde v koutku duše jste si říkal „Jak by to asi udělal otec“?

Ne, takhle to dělat nemůžete. Udělal jsem prostě to, co jsem si myslel, že je správné. Otec za mnou přišel do střižny a dal mi pár rad. Potom myslím, že film neviděl až do premiéry a vtipkoval o tom, že mi můj domácí úkol konečně oznámkuje. Beru ho jen jako svého otce, který se čirou náhodou stal režisérem.

Založil jste nebo teprve založíte svoji produkční firmu nebo spojíte síly s otcem pod jeho firmou Sixteen Films Productions?

Můj příští film bude zastřešen touto firmou, takže už vím, co budu dělat příští rok. Scénář je nádherný, je ze Skotska.

Pohráváte si s myšlenkou, že byste natočil film se svým otcem v roli producenta a se svojí sestrou Emmou jako herečkou?

Tak to tedy ani náhodou, ani za milión let. Rodina je příliš blízký vztah a nebyla by to žádná legrace v tomto složení pracovat.

Děkujeme za rozhovor

Vítek Formánek a Eva Csölleová

Foto: Imdb.com, Eva Csolleova