Žádný racionálně uvažující člověk se nestane filmařem jenom v naději, že tím zbohatne

Vaši rodiče byli učitelé. Máte nějaké filmové vzdělání nebo jste měl jen zaměstnání a byl filmový nadšenec, a tak jste se rozhodl zrežírovat film?

Snažil jsme se dostat na filmovou školu v Readingu, ale nebyl jsem přijat. Pak zde byla možnost jít na Národní filmovou školu, ale tak byla tak příšerně drahá, že jsem na to nemohl ani pomyslet. Od svých 16 let jsem věděl, že chci být filmovým režisérem, a tak jsem musel najít jiný způsob, jak se k tomu dostat. Měl jsem nakoukáno hodně filmů a také o nich hodně četl, často mnohem dříve, než jsem jej viděl, takže když k tomu konečně došlo, věděl jsem, o čem to je, a jaké to je. Pak jsem si koupil za 15 liber Super 8 mm kameru a kazety s filmem a učil jsem se sám, jak točit úsporně. Udělal jsem spoustu chyb a pořád je dělám, ale hodně jsem se z nich naučil. Trvalo mi to dost dlouho, protože jsem začal v roce 1990 a oficiálně se filmařem stal v roce 2009. Během těch 19 let jsem vystřídal spoustu zaměstnání, které mě držely nad hladinou. Někdo se mě jednou zeptal, proč jsem se vzdal dobré práce, abych se mohl stát filmařem. Já jsem práci za filmařinu nikdy nevyměnil, uvnitř jsem byl filmařem odjakživa. Žádný racionálně uvažující člověk se nestane filmařem jenom v naději, že tím zbohatne, pokud tedy není podvodník a neví, jak obcházet zákony. Ta touha točit filmy je ve mně, a já k ní celý život jen směřuji. Je to čistě moje sobecká pohnutka, nemám pocit, že mě k tomu nutí nějaká sociálně kritická motivace nebo mise.

Věnoval jste svoje dědictví po strýčkovi, abyste mohl zrežírovat svůj první film. Myslíte si, že by s Vašim rozhodnutím souhlasil, nebo by se obrátil v hrobě?

Myslím, že by se mu moje filmy nelíbily. Byl jsem jeho synovec a měli jsme k sobě hodně blízko. On se přestal zajímat o film v roce 1960, poté, co se na plátna kin dostalo Psycho, to byla pro něj konečná. Pak už nikdy do kina nešel. Zdědil jsem přes 30 000 euro a uvažoval jsem, zda si mám koupit za to dům. Pak jsem se rozhodl, že je investuji do svého debutu Katarin Varga, což se stalo a dotáhl jsem to až k finálnímu sestřihu. Jsem hrdý na to, že jsem zaplatil všechno a všechny sám, nikomu nic nedlužím. Nemohl jsem lidem samozřejmě platit standardní peníze filmařů, ale dostali mnohem více, než je denní plat v jejich zemi. Problém přišel v post produkci, kde pracovali lidé zvyklí na práci a příjmy z reklamy, a s tím jsem se já samozřejmě nemohl srovnat. Postprodukce mi trvala 2,5 roku a byla to noční můra.

Každý z festivalů, kam jsem poslal přihlášku, mě odmítnul

Vyplatilo se Vám to a dostal jste svoje investice zpátky. Jak jste dostal tento svůj debut na filmové festivaly bez jakýchkoliv zkušeností a známostí?

Neřekl bych, že jsem na tom vydělal, ale to, co jsem do toho vložil, se mi vrátilo. Sám jsem pracoval zadarmo, takže bych řekl, že účetně jsem neprodělal. Co se festivalů týče, měli jsme velké štěstí. Zkoušel jsem se tam dostat mnoha způsoby. Jeden z nich byl ten, že jsem hrubý sestřih ukázal potencionálním investorům a každý z festivalů, kam jsem poslal přihlášku, mě odmítnul. Takže jsem poměrně rychle ztratil důvěru sám v sebe a samozřejmě jsem nikdy nepomýšlel na festivaly, jako je ten v Berlíně, což byla jiná liga. Ale nakonec agent můj film shlédl, získali jsme produkční firmu z Rumunska, která do nás vložila peníze a mohli jsme dokončit finální mix zvuku. Nevěřili byste, jak moc mixáž zvuku změní film. Takže takto vyšperkovaný dostal své vnitřní napětí a my se nakonec do Berlína přece jen dostali.

Trvalo Vám pět let, než jste zjistil, že producenta na svůj film neseženete. Řekl jste si něco jako: „Sakra, udělám to sám, teď nebo nikdy“ a pustil se do toho?

Nesčetněkrát jsem marně žádal o podporu Britský filmový fond, a nakonec mě nic jiného nezbylo, než se do toho pustit sám a za své, byla to poslední a jediná možnost, jinak by film nevznikl. Díky penězům, které jsem do toho investoval mi trvalo dalších šest let, než jsem se pustil do druhého filmu. Nejdříve jsem musel uhradit dluhy, a pak jsem samozřejmě byl extrémně opatrný, abych se do toho nepustil opět sám.

Za svého pobytu v Londýně jsem se tedy k psaní vůbec nedostal a už z toho šílel, takže jsem zvednul kotvy a odstěhoval se do Maďarska,

Proč jste se přestěhoval do Maďarska, kde jste natočil film v maďarštině, přestože nerozumíte ani slovo v tomto jazyce?

Bylo to jenom z finančních důvodů. Abych mohl natočit film, musel jsem vypadnout z Londýna, což zní divně, protože, když jsem bydlel v Readingu, myslel jsem si, že musím právě do Londýna, jinak nemám na film šanci. Když chcete být filmařem a bydlet v Londýně, musíte mít zaměstnání, abyste mohl platit účty, a tak když se vrátíte z práce, chcete se jít spíš povyrazit, než si sednou ke stroji a psát scénář. Za svého pobytu v Londýně jsem se tedy k psaní vůbec nedostal a už z toho šílel, takže jsem zvednul kotvy a odstěhoval se do Maďarska, kde jsem nikoho neznal. Tam jsem začal učit angličtinu a film jsme s etnickými Maďary začali točit v Rumunsku. Trvalo to hodně dlouho a mezitím jsem přijal práci na Slovensku, kde jsem pro jednu firmu psal dialogy pro počítačové hry. Bylo to dobře placené a šéf byl fajn, umožnil mi vždycky jednou za měsíc odjet točit do Rumunska, a tak jsem krok po kroku pracoval na filmu. Byly to skvělé časy. Líbí se mi točit v Maďarsku, protože štáby jsou profesionální a líbí se mi jejich přístup.

Poučíte ze svých chyb, natočíte druhý film a uděláte jiné chyby

Myslíte si, že kvůli tomu, že jste měl skromný rozpočet, obtížné natáčecí podmínky, spali jste ve spacáku a poslouchal jste The Cure a Suicide, že Vám tohle všech pomohlo vytvořit přesně to, co jste potřeboval a jak jste chtěl, úplně ohlodané na kost bez jakéhokoliv plýtvání čímkoliv?

Myslím, že to, co udělalo film takový, jaký jsem přesně chtěl, byly moje vlastní peníze. Pokud bych měl něčí jiné, mohl bych si dovolit něco změnit, ale to nebyl náš příklad. Proč to tak skvěle pracovalo byl fakt, že jsme neměli (rozumějte, nemohli si dovolit) produkčního, návrháře kostýmů, stylistku a měli jsme jen reálie k dispozici. Prostě jsme ráno zaťukali u nějakého domu na dveře a požádali je, zda bychom u nich mohli něco natočit. Nestavěli jsme žádné kulisy. Ve štábu nás bylo celkem 11, já jediný Brit, zbytek Maďaři. Chodili jsme nakupovat jídlo do místního obchodu, spali všichni v jednom domě na zemi ve spacáku. Neměli jsme ani lampy, stojany na kamery, žádné steadicamy, ani dodávky pro odvoz techniky, všechno jsme tahali na zádech. Nevím, jestli se tomuhle všemu dá říkat čiré zoufalství, já bych to označil za mladistvý zápal pro věc. Byl to takový punkový přístup a bylo to to jediné, co jsme si mohli dovolit, aby film vznikl.

Po tomhle všem, jaký to byl pocit sedět v kinosále a vidět fakticky svůj film na plátně? Něco jako když Elvis Presley držel nevěřícně v ruce svůj první singl?

Bylo to velké vzrušení. Natáčení a výroba filmu je většinou noční můra a teď to konečně vidíte hotové před sebou. Přestože nějací lidé během projekce odešli ze sálu, vidět reakci publika je skvělé. Také vidíte své vlastní chyby, což je dost zastrašující. Takže se poučíte ze svých chyb, natočíte druhý film a uděláte jiné chyby.

Když jste musel přerušit práce na střihu, najít si práci, abyste vydělal nějaké peníze a mohl pokračovat, myslíte si, že jste ztratil určité napětí z toho filmu, protože teď jste byl venku a díval se na něj s odstupem, zatímco předtím jste do něj byl ponořen?

Oboje má svoje pro a proti. Pokud jste do něj příliš ponořený, je to problém. U mě se nic neplánovalo, prostě se to tak stalo a bylo to. Během té osmi měsíční přestávky jsem vystřídal deset zaměstnání. Když o něj žádáte a máte v CV napsáno, že natáčíte film, moc dobře se na vás nedívají a vaše šance to snižuje. Takže jsem hodně lhal při vyplování svého CV.

Já si píši sám scénáře, protože pokud příběh nepřichází ode mě, nevidím žádný smysl jen filmovat

Odradily Vás ty všechny překážky a problémy od dalšího točení filmu – aspoň na nějakou dobu, nebo jste se hodně naučil, a prostě musíte točit, protože normální zaměstnání pro Vás není?

Není důvod dělat film jenom proto, abyste ho natočili, i když jsou režiséři, kteří tuto pohnutku mají. V ideálním světě bych rád točil filmy jen z toho vnitřního přesvědčení a touhy. Já si píši sám scénáře, protože pokud příběh nepřichází ode mě, nevidím žádný smysl jen filmovat. Mnoho režisérů scénáře nepíše a já to respektuji, ale pro mě je to vzrušení psát scénář, a pak otevřít jeho první stránku a přenášet to z papíru na plátno. Je to ale velmi dlouhý proces.

Jak se Vám podařilo přesvědčit Toby Jonese, aby hrál hlavní roli ve Vašem posledním filmu Sonic Adventure, když je jistě zvyklý na lepší a luxusnější podmínky, než mu jste schopný nabídnout? Byl Váš jediný a největší kandidát, nebo jste zkoušel jiné, ale oni buď odmítli, nebo se nehodili?

Abych byl upřímný, byla to hračka vybrat herce pro ten film. Toby byl velmi ochotný tu roli vzít, ale nebyl mým prvotním kandidátem. Chtěl jsem původně někoho neznámého, ale pak jsem zjistil, že osoba, kterou jsem si vyhlédl, nikdy předtím nehrála, a protože hlavní postava byla velmi dynamická a komplexní a celkově jde o dost chladný film, potřeboval jsem, aby tomu Toby vdechl trochu lidského tepla a prohřát to.

Děkujeme za rozhovor.

Děkujeme za spolupráci PR Febiofestu

Foto: Febiofest.cz