Myslíte si, že rodinná tradice a známé jméno Vám spíše otvíralo dveře nebo naopak svazovalo ruce, protože veřejnost Vás vždycky srovnávala a bude srovnávat s dílem svého otce a očekávat od Vás velké a kvalitní věci?

Možná že ano, protože jak otec, tak dědeček už filmovali a maminka byla herečka, takže když jsem projevil zájem o hereckou profesi někdy ve svých 12 letech, dostal jsem cenné rady. Například dědeček mi řekl, že to musím dělat jako doktor, nejdříve hodně studovat, a tak jsem tedy šel na Národní hereckou školu. Takže myslím, že fakt, že pocházím z herecké rodiny, mi pomohl v tom, že jsem od mala věděl, že je to tvrdá práce a neměl falešné iluze.

Vaše průlomová role přišla ve snímku Bernarda Bertoluccioho Snílci, na kterou Vás prý vybral slavný režisér hned na první castingové zkoušce. Byl to případ toho, jak je důležité být ve správný okamžik na správném místě nebo jste tak tvrdě pracoval, že se to hned na první dobrou takto vyplatilo?

Bylo mi tehdy 18 let, studoval jsem herectví v Paříži a doslechl se o tom, že tam Bertolucci natáčí film. Viděl jsem jeho film Poslední tango v Paříži, když mi bylo 15 let a zaujal mě. Hlavně kvůli Marlonu Brandovi a legendě o tom, že se spolu na place pohádali a pak už spolu nikdy nespolupracovali. Zajímalo mě, co se tehdy na place stalo. Tak jsem se přihlásil na casting a tam se setkal s velkým Bernardem, který byl velmi charismatický, a já se do něj doslova zamiloval v tom pozitivním smyslu slova. Byl velice šarmantní, smyslný a citlivý, a to jsou vlastnosti, které mám ve filmu rád, takovou tu správnou provokaci považuji za přijatelnou. Možná také, že on, stejně jako já, máme pozitivní vztah ke svým otcům, a tak když mnou ve filmu manipuloval, že to bylo v tom dobrém úmyslu. Po natáčení jsme zůstali v přátelském kontaktu a já jsem ho považoval za svého Učitele. Pokaždé, když jsem se dostal do Říma, jsem jej navštívil a on se podíval na moje filmy a hodnotil je a říkal mi, co jsem udělal dobře a co špatně. Spolupráce s ním byla jako sen, a když padla poslední klapka za filmem Snílci, začal jsem brečet, protože to pro mě byl konec krásného snu.

Fakt, že pocházím z herecké rodiny, mi pomohl v tom, že jsem od mala věděl, že je to tvrdá práce a neměl falešné iluze

Jaká byla Vaše spolupráce na scénáři Vašeho filmu, který zde uvádíte, s Jeanem Claudem Carrierem?

Jean Claude byl potěšený, když jsem mu zavolal a oznámil, že jedu do Prahy. Dokonce přidal k lepšímu příhodu, která se mu stala s Milošem Formanem, se kterým později spolupracoval na několika filmech, v roce 1968, kdy v těch bouřlivých dnech nemohli najít klid na práci a tak se rozhodli, že odjedou do Prahy, ale sem vtrhla okupační vojska a bylo po klidu. Ti dva byli víc než přátelé a Jean Claude byl smutný a plakal, když Miloš zemřel. Jednou mi také vyprávěl o vystoupení Miloše Formana ve francouzské televizi, kde po svém příjezdu v roce 1968 říkal, že v Praze se snažil rudé prapory strhnout a tady v Paříži je velká snaha je vyvěsit. Byla to tehdy dost odvážná provokace. Já se s Carrierem potkal asi před 8 lety a požádal jej, zda by se nemohl podívat na můj scénář. On mi upravil několik scén a bylo to ku prospěchu filmu. Naše spolupráce na filmu Věrní nevěrní, byla na přátelské bázi a on je pro mě hotový génius, protože přesně ví, jak vyprávět příběh a přenést jej na filmové plátno.

Někdy se stává, že má herec přání pracovat s určitým režisérem, nebo naopak a já měl sen pracovat s Jean Claudem, což se mi splnilo, takže jsem velmi šťastný.

Hrajete, od svých 25 let režírujete i filmy, o zpívání v muzikálu nemluvě. Která profese ve Vás převažuje a máte někdy potíže s tím, že se to ve Vás i pere?

To se občas samozřejmě stává, ale domnívám se, že to není na škodu, protože ty věci a scény vnímám z obou stran a tak je dokážu lépe pochopit a lépe chápu i herce. Dokážu se do nich vcítit, což bych třeba nedokázal, kdybych byl jen režisér. Dopřává mu to možnost být tak blíže hercům, což je myslím ku prospěchu věci a pro mě je to skvělé.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se kromě hraní vrhnul i na režírování již v mladém věku?

Důvod byl ten, že jsem chtěl víc mluvit s herci. Už když jsme ve škole nacvičovali divadelní hru, zjistil jsem, že mě baví sledovat herce při práci a mluvit s nimi, protože oni, pochopitelně mají rádi, když se na ně někdo dívá. Pro mě je práce s herci neustálé studium, vnímám, jak pracují, vidím filmy, kde jsou špatní herci, objevují nové techniky hraní. Někdy se jako divák ve filmech ztrácím a nevím proč. Proto pro mě vztah herce s režisérem je tím nejdůležitějším prvkem.

Ve filmu Věrní nevěrní hrajete se svojí manželkou, jaké to bylo s ní spolupracovat? Je patrné, že pokračujete v rodinné tradici otce, který do svých filmů obsazuje celou svoji rodinu, že?

Doma žijeme nějak a v práci je to také jiné. Já jsem s ní nikdy nehrál, a tak pro mě to bylo nové, vidět ji v jiném úhlu a světle. Bylo to pro mě jako pracovat s cizím člověkem a často mě to opravdu hodně překvapilo, protože v těch odstínech jsem ji neznal, a tak jsem poznal nový rozměr své manželky díky tomuto filmu. Když mi bylo 5 let, hrál jsem ve filmu svého otce se svojí matkou, která hrála moji matku, dědeček hrál mého dědečka a otcova ex-přítelkyně tam hrála jeho ex-přítelkyni, a tak jsem zvyklý na to prolínání rodinného života s tím normálním. Myslím, že pro manželku to nebylo moc snadné, když byla zvyklá nějak fungovat a teď se musela přepnout do jiné polohy a já se na ni pak díval.

Když natáčíte film se svým otcem, kdo je na place šéfem? Nebo je tam nějaká demokracie, že každý může říct svůj názor a ten nejlepší vyhraje?

Vidím, že jste posedlí vztahem syna k otci. Otec rád natáčí na první dobrou. Poměrně nerad improvizuje, už kvůli rozpočtu. Já bych někdy rád zkusil tu scénu víckrát a vybral nejlepší záběr, což může být pro něj problém, protože chce jít dál, a tak někdy záměrně první scénu zkazím, abych mohl udělat druhý a třetí pokus. Musím být velice opatrný a důmyslný, abych mohl často nějakou změnu prosadit. Často se bavíme o technice, protože dnes je tak složitá, že ji často člověk ani nerozumí a dost se v tom ztrácí. Jednou jsem točil krátkometrážní film a pak jsme se na něj dívali a on se pochvalně vyjádřil o určitých scénách a záběrech, kde je hodně prachu a ptal se, jak jsem toho docítil. Já popravdě odpověděl, že nevím, protože v projektoru byl prach a nikdo nevěděl, jak ho odstranit, až technik přišel na to, že se film musí nalakovat. Takže vidíte, že techniku jsme ještě plně neovládli, protože film je pořád mladé umění. Technika je takový drak, kterého se musíme naučit zkrotit.

Je to důvod, proč Váš otec točí převážně na klasický film a ne na digitál?

Možná, můj otec nikdy digitálu nepřišel na chuť. Má prostě rád film, barvy a filmové kontrasty, a to dokáže jen klasický film.

O co se se svými filmy snažíte?

Jako herec a režisér chci, aby cestovaly po světě. Když natočím film a promítá se jen ve Francii, znamená to, že je to jen lokální film. Teď jsem u vás v Praze, pak s filmem Věrní nevěrní pojedu do Itálie, do Španělska a New Yorku, takže má šanci oslovit spoustu lidí ve spoustě zemí a to je to, co se mi líbí, o co usiluji. Film musí mluvit filmovým jazykem, aby mu rozuměli lidé jinde než doma. Pokud je např. francouzský film moc francouzský, v cizině asi nepochodí. Pokud bude Francouz sledovat český film, některý pochopí a jiný ne. Proto chci točit filmy, které pochopí každý divák v kterékoliv zemi.

Děkujeme za rozhovor.

Děkujeme za spolupráci PR Febiofestu

Foto: Febiofest.cz, Pinterest