Když mi bylo dvacet, což bylo v 70. letech, nebyla šance studovat ve Švýcarsku film

Švýcarsko není zrovna filmovou mekkou, tak co Vás přivedlo k režisérské práci?

Byla to obyčejná náhoda. Chodila jsem do školy a maminka chtěla, aby ze mě byla paní učitelka, ale já jsem byla plaché děvče a každý mi říkal, že nebudu dobrá učitelka. Tak jsem šla na uměleckou školu a tam uviděla člověka, jak krásně maluje velikonoční dekorace a čokoládová zvířátka dovádějící v lese. Byla jsem tak fascinována těmi kresbami, že jsem se ho zeptala, co to vlastně dělá. Sdělil mi, že připravuje reklamu pro tato zvířátka v Itálii a já nelenila a zeptala se rovnou, zda bych pro něj mohla pracovat. Dal mi číslo na italského producenta a já jsem naštěstí již ze školy uměla italsky, takže mě pozval k sobě do Milána. Tady jsem se od něj naučila všechno, od střihu, přes snímání kamerou, ozvučení, produkční práci a to jsem dělala dalších 15 let. Pak jsem natočila svůj první film Say No, který měl velký úspěch. Byl to jen krátký film o sexuálním obtěžování dětí, ale ukazoval se na všech školách a každý jej znal. Pak jsem se začala učit psát scénáře. Tak jsem se dostala tedy k filmu, objela celý svět, a když mám čas, tak navštěvuji workshopy a stále se učím novým věcem.

Švýcarsko nemělo filmový průmysl až do 30. let, hlavně proto, že se země skládá ze tří různých jazykových oblastí, což ji trápilo hodně dlouho. Máte nějaký centrální filmový institut a centrální financování filmové tvorby nebo jste stále rozděleny na francouzskou, německou a italskou oblast?

Já žiji v německé oblasti, píši německy a mluvím švýcarsko-německy. V našem hlavním městě Bernu máme Vládní úřad pro kulturu. Takže nehledě na to, ze které jste oblasti, můžete tam poslat scénář a požádat o finanční grant. Je také jedna velká nadace v Zürichu, u které také můžete žádat o grant, ale musíte buď v Zürichu bydlet, nebo tam mít aspoň kancelář. Já jsem tam nějaký čas bydlela a mám tam stále kancelář, takže mám právo tam žádat o peníze, stejně jako v Bernu, protože jsem Švýcarka a také mohu žádat u některých menších nadací.

Musí budoucí režiséři jít studovat do ciziny a pak přinést zkušenosti domů nebo u vás existuje škola, kam mohou jít studovat? Kdo je tam učí, když zrovna neoplýváte množstvím zkušených filmových tvůrců?

Když mi bylo dvacet, což bylo v 70. letech, nebyla šance studovat ve Švýcarsku film. Měli jsme spoustu dobrých vysokých škol, ale žádnou filmovou, takže se muselo studovat v cizině. Máme u nás velkou společnost Kondor Film Production a kdokoliv ve Švýcarsku, kdo pracuje jako kameraman, producent nebo střihač jí prošel. Teď máme školy v Zürichu a Luzernu, ta prvně jmenovaná je víc na fikci, ta druhá na dokumenty. Další škola je v Bernu a ještě jedna v Lausanne, takže dnes může švýcarský adept na post režiséra studovat doma, kde jej učí naši tvůrci mé generace. Máme zde také učitele z ciziny, kteří sem přijíždějí dělat master class nebo workshop.

Švýcarsko nemá peníze na hrané filmy a při tvorbě dokumentů je velkým koproducentem naše TV, která do nich vkládá spoustu peněz

Ve Švýcarsku se točí hodně dokumentů, ale žádné hrané filmy. Proč to mu tak je a jak je film u vás podporován?

Tady ve Zlíně se promítá švýcarský film Heidi, který natočili dva mladí producenti, kteří žijí blízko Luzernu. Mělo to ohromný úspěch po celém světě a teď se to promítá v Americe. Jenom ve Švýcarsku jej zhlédlo půl miliónu diváků. Byla to spolupráce mezi Německem a Švýcarskem a rozpočet byl jen 9 miliónů franků. Švýcarsko nemá peníze na hrané filmy a při tvorbě dokumentů je velkým koproducentem naše TV, která do nich vkládá spoustu peněz. Já zde také prezentuji svůj film Say No a nedostala jsem na něj ani cent. Lidé ten příběh odmítli s tím, že nemohu natočit film s padesáti dětmi. Ale já jsem byla neústupná a trvala na svém, i když jsem pořád neměla žádné peníze. Koupila jsem si Sony kameru, dala si na záda takovou konstrukci se zvukovým zařízením, vypadala jsem jako robot a vydala se do hor. Tady jsem natáčela sama celých 365 dní. Ze začátku se místní lidé smáli, když mě tam v horách viděli, ale pak si na mě zvykli. Po roce a půl práce jsem ukázala kousek filmu naší televize a ta byla tak fascinována, že mi dala peníze na sestřih. Z filmu se stal velký hit, dokonce otevíral festival v Berlíně ve své kategorii a já jsem tak dokázala všem, že to jde, když se chce.

Máte u vás nějaké studio, do kterého by cizí štáby jezdily filmovat?

Jedno velké je v Zürichu, ale to patří TV. Štáby jezdí do Švýcarska točit hodně, ale hledají především hory, protože příroda je u nás úžasná.

Máme u nás spoustu nezávislých filmařů a společností

Obvykle nezávislý film je alternativou k hlavnímu proudu. Jaká je u vás nezávislá scéna, máte pro ni festival, distribuci nebo nic takového neexistuje?

Máme u nás spoustu nezávislých filmařů a společností. Když jsem natáčela svůj první film Say No, což bylo v roce 1990, všechny noviny u nás o tom psaly. Byla to dobrá reklama. Díky úspěchu tohoto filmu jsem mohla natáčet v Kambodži. Byl to film o dětech, které žijí na zaminovaných rýžových polích, což je jedno z nejnebezpečnějších míst na Zemi. Ten film vyhrál spoustu mezinárodních cen a měl velký úspěch. Díky tomu jsem mohla pracovat na dalším filmu, takže to vezměte jako příklad, jak se dají natáčet filmy. Nemám žádné peníze, ale protože ten můj předešlý měl úspěch, mohu pracovat na dalším.

Vybrala jste si natáčení dokumentů pro děti v různých částech světa. Proč zrovna tento druh filmů? Je snazší pro to sehnat fondy nebo je to nějaké vše osobní poslání?

To opravdu nevím. Byla jsem příliš plachá mluvit před dětmi, a proto jsem ani nešla učit. Myslím si, že nejzajímavější bytostí na natáčení filmu jsou právě děti, protože jsou tak autentické, oni nehrají, jsou tím, čím jsou. Musíte jim klást dobré otázky a musíte je pečlivě vybírat, což je celé dost dlouhý proces. Dám vám příklad. Hledala jsem děvče, které by umělo hezky tancovat, což je v Kambodžii velká tradice. Ale Pol Pot vyvraždil všechny tanečnice (celkem 2000) a pouze tři přežily jeho běsnění a uprchly. A jedna z nich hrála v mém filmu babičku a byla samozřejmě nejlepší tanečnicí ze všech. Takže bych řekla, že natáčení filmů o dětech je pro mě životní poslání.

Na začátku své kariéry jsem žádala mnoha producentů, aby podpořili můj film, ale ani jeden z nich mi nepomohl. ..a tak jsem si dělala filmy sama a měla nad nimi absolutní kontrolu

V roce 1996 jste založila vlastní produkční firmu Cine A.S. Ltd. Chtěla jste se stát tak nezávislou, jak to jen půjde a mít totální kontrolu nad vším co děláte nebo jste firmu založila proto, abyste pomáhala ostatním mladým filmařům?

Oboje. Na začátku své kariéry jsem žádala mnoha producentů, aby podpořili můj film, ale ani jeden z nich mi nepomohl. Od té doby, co jsem pracovala v Miláně, znám hodně profesionálů, a tak jsem si dělala filmy sama a měla nad nimi absolutní kontrolu. Víte, jakmile začnete točit svoje vlastní filmy a funguje to, nechcete s tím přestat, chcete to dělat pořád.

Kromě točení vlastních filmů, také píšete povídky a knihy. Ta první se stala hned bestsellerem. Začala jste psát proto, že jste neuměla přenést na plátno to, co máte v hlavě a také proto, že psaní je levnější a snadnější formou jak se dostat k lidem a předat jim své poselství?

Hm, to je velmi dobrá otázka, asi nejlepší, jakou jsem dostala. Měla jsem velmi složité a komplikované dětství a s nikým jsem nemluvila. Pak jsem natočila svůj první film, všechno jsem dělala úplně sama a to mě dost unavilo. Vždycky jsem chtěla napsat příběh devítileté holčičky, který by byl napůl autobiografický a napůl by obsahoval všechny příběhy, které jsem viděla ve světě, víte, příběhy těch malých, co to mají v životě těžké a nikdy nevyhrají. Tak jsem šla do hor, zavřela se ve srubu tři měsíce a psala a psala. Bylo mi fajn na duši, protože jsem psala o něčem, co jsem nikdy nikomu neřekla. Úplnou náhodou jsme četla o jedné soutěži pro spisovatele a tak jsem jim poslala svůj rukopis a vyhrála hlavní cenu. Pak mě oslovil vydavatel a stal se z toho bestseller. Chtěla jsem to i nafilmovat, ale nemohla jsem, nevím proč, možná proto, že to, co bylo uvnitř mě, jsem již svěřila papíru a už by to nebylo ono, už to bylo pryč.

Oddělujete psaní od režírování a hodláte nafilmovat svoji další knihu?

V tuhle chvíli mám v tom trochu chaos. Píšu povídku, o které si myslím, že bude předlohou pro můj další film. Takže kudy chodím, tudy nosím notes a dělám si poznámky a nápady. Musím dávat pozor, aby mě něco nepřejelo (smích).

Foto: Alice Schmid, Eva Csölleova, Zlín Film Fest