Jako teenager jsem byl amatérský filmař a od té doby se moc nezměnilo

Studoval jste filozofii, takže by nás zajímalo, čím jste chtěl v životě být?

Začal jsem studovat na Vysoké škole, protože jinak by mě čekala vojna a té jsem se chtěl takto vyhnout. Takže byl to čistě pragmatický důvod, nechtěl jsem být filozofem. Nicméně, na škole jsem potkal hodně moudrých a zajímavých lidí a to mě hodně poznamenalo a změnilo. Od té doby jsem vždy připravený se bavit o věcech a zjišťovat, co je pravda a co jen výmysly.

Co vás přimělo změnit názor a stát se režisérem? Evidentně rád přemýšlíte o životě a jeho významu, takže jste zjistil, že filmem můžete svoje názory přinést mezi více lidí a zviditelnit je a možná i vyvolal diskuze?

Jako teenager jsem byl amatérský filmař a od té doby se moc nezměnilo, když nepočítám studia na filmové škole a natáčení filmů pro TV. Pořád miluju svět pohyblivých obrázků.

Rád točím, co mě napadne a co chci. Dělám to pouze pro radost, točit filmy svým způsobem

Píšete scénáře, režírujete a produkujete své filmy. Je to z důvodů touhy po absolutní nezávislosti nebo proto, že víte, že vaše vážná a hluboká témata by nezaujala potencionální producenty do té míry, že do projektu, jako potencionálního trháku, investovali?

Řekl bych, že z obou důvodů. Jako každý amatérský filmař rád točím, co mě napadne a co chci. Dělám to pouze pro radost, točit filmy svým způsobem. Velice mě těší, když se ostatním lidem líbí, ale nepotřebuji dělat kompromisy z komerčních důvodů.

Všechny vaše filmy mají námět, který nutí lidi přemýšlet: svět dětí, problémy mezi dětmi a dospělými, svět nevidomých nebo nacionalismus? Berete to jako nějaké svoje poslání točit podobná témata než řekněme hloupou komedii nebo thriller nebo ve filmech odrážíte svoje osobní zkušenosti a pocity a chcete, aby se o nich veřejnost dozvěděla?

Všechny moje filmy jsou přímo inspirovány moji osobní zkušeností či prožitkem. Když jsem točil Přimhuř oči, nebylo to tak dlouho potom, co mi zemřela matka. Bylo to něco na způsob odpovědi pro mou dceru, které tehdy bylo 7 let. Natočil jsem Triky po smrti svého otce. Příběh chlapce, který si hraje s osudem, byl pro mě útěchou. Natočil jsem Představ si, abych ukázal nejzajímavější zkušenosti s přijímáním fikce a pravdy. Spisovatelé, stejně jako filozofové, přichází s oběma faktory velmi často do styku. Jednou v listopadu byla vzpomínka na moje vlastní svědectví.

Někdy fikce odráží pravdu ještě mnohem lépe než opravdové pozorování

Opravdu se nám moc líbil film Představ si. Co vás přivedlo na myšlenku natočit film o světě nevidomých, což není moc často filmovaný námět? Máme za to, že myšlenkou filmu bylo ukázat důležitost vlastní fantazie a představivosti, snění a vytvoření vlastního světa a chutě žít ho naplno nehledě na omezení. Uhádli jsme to správně?

Vždycky mě to zasáhne, že můžeme nalézt tolik pravdy ve fikci. Někdy fikce odráží pravdu ještě mnohem lépe než opravdové pozorování. Obšírné nebo všední pozorování nemusí přinést vůbec nic, zatímco fiktivní model může přinést řešení v podobě odpovědi na otázku, jak věci opravdu fungují.

Představivost je tou největší silou lidské mysli. Je zvláštní, že tohle jsem prožil již při psaní scénáře pro film Představ si. Když jsem se dozvěděl, že jak Steve Wonder tak Ray Charles se pohybovali lépe a bezpečně na jevišti díky poslouchání zvuku svých bot, rozhodl jsem se napsat první verzi scénáře o nevidomém chlapci, která je schopen slyšet ozvěnu svých bot tak dobře, že bezpečně chodí po ulici. Když jsem to dopsal, četl jsem v novinách článek o nevidomém chlapci Ben Underwoodovi, který to dělá i v reálném světě a životě. Byl však rozdíl v tom, že Ben neměl boty, chodil bosý. Ale mlaskal jazykem, aby vyprodukoval zvuk, stejně jako to dělají netopýři nebo delfíni a pak se orientují podle ozvěny. Prostudoval jsem si dostupné materiály o echolokaci jako technice pro nevidomé a pak jsem napsal finální verzi svého scénáře. Ve filmu Ian používal jak podpatky svých bot, tak jazyk jako echolokaci, což je směsice pravdy a fikce, ale to vůbec nevadí. V tomto případě jsem znal pravdu ještě předtím, než jsem o ní četl.

Musel jste vy sám podstoupit nějaký tréning, kdy jste měl třeba déle zavázané oči, abyste se vžil do toho pocitu a nepsal do scénáře nějaké nesmysly?

Ne, neprošel jsem žádným tréningem, zdravý herec Edward Hogg trénoval s nevidomým expertem, Alechandro Navasem. Chodili dva týdny po ulicích Londýna, slepý Alechandro provozující echolokaci, který vedl Edwarda se zavázanýma očima, nebo naopak.

Hlavní hrdina, Edward Hogg, byl velmi realistický. Jak dlouho se musel učit všechny aspekty slepoty, aby byl perfektně „v roli“? Byl to váš jediný adept na roli nebo jste jich měl víc? Nechtěl jste rovnou angažovat nevidomého herce?

V důležitých rolích hraje mnoho nevidomých herců. Jedním z nich je Melchior v roli Serrana a pak také všechny děti. Některé z nich provádějí zcela normálně echolokaci, jako například Tiago.

Spolupracoval jste s lékaři nebo experty na zvukovou resonanci nebo jste tuto látku intenzivně studoval, než jste se pustil do filmování a pak jste dělal veškeré poradenství sám?

Studoval jsem všechno důkladně sám. Pak jsem konzultoval scénář s Henrykem Weredou, což je slepec který učí nevidomé děti v Poznani. Jeho zkušenosti byly téměř identické, jaké měl ve filmu hlavní hrdina.

Představivost je tou největší silou lidské mysli

Kdo byli ti slepí lidé ve filmu a bylo těžké získat pro filmování pro ně povolení? Bylo s nimi filmování náročné, aby třeba nešli mimo záběr nebo aby pochopili, jak se mají „dívat“ do kamery?

Byli to Angličané, Portugalci a Francouzi. Anglický soud nám vydal povolení na práci s nimi jen několik dní před zahájením natáčení, u Portugalců a Francouzů to bylo o mnoho lehčí a jednodušší. “Dívání se“ do kamery, pohyb po place a vycházení ze záběrů byl velmi náročný úkol pro všechny zúčastněné. Ale děti se hodně snažily, byly velice kreativní při tvorbě dialogů a v neplánovaných situacích.

Jak to u vás funguje při vymýšlení námětu na další filmy? Prostě jen hodně čtete a díváte se okolo sebe, než se vám něco zrodí v hlavě nebo čistě jen komentujete svoje pohledy na určité věci ve společnosti, které vás buď štvou, nebo je shledáte zajímavými?

Je pro mě snadnější vyprávět o věcech příběh, který znám ze své vlastní zkušenosti. Do určité míry všechny moje filmy jsou o mých příbuzných nebo o mně.

Film Jednou v listopadu ukazuje temnou stránku dnešní polské společnosti a nebyl dobře diváky přijat. Myslíte si, že lidé nechtějí vidět opravdu reální obraz dnešního Polska nebo se bojí připustit, že k té nacionalistické skupině také patří a nelíbí se jim pohled do zrcadla, které jste jim nastavil?

Máte úplnou pravdu. Nicméně, někteří diváci ke mně po filmu přišli se slzami v očích a poděkovali mi. To se mi stalo třeba ve Varšavě, kteří měli stejnou zkušenost, jako postavy v mém filmu. V jiných městech cítili někteří lidé pohnutí při sledování tohoto filmu. Pro mě to bylo velké zadostiučinění. Samozřejmě, že jsem pohoršil některé lidi a film nepřijali.

Filmoval jste tento film z vlastní kapsy nebo vám finančně pomohl Polský filmový institut nebo nějaká grant Ministerstva kultury?

Byl to docela levný film. Natočili jsme ho za 24 dní v letech 2013 až 2016. Naše společnost film financovala a až do roku 2016 než se nám konečně podařilo najít koproducenty a přispěl nám i Polský filmový institut.

Český film prochází dlouhodobou krizí a zřídkakdy u nás vznikne nějaký opravdu dobrý, hluboký film, který by v divákovi zanechal stopu. Jaká je situace v Polsku, jsou vážné projekty v menšině a dostávají malou finanční pomoc, zatímco komedie jsou na tom lépe, protože na ně chodí lidé a tak vykazují zisk?

Samozřejmě, že je snadnější sehnat peníze na nějakou hloupou komedii než chytrou komedii. Lidé, kteří o penězích rozhodují, raději obětují smysl pro humor než svoje peníze.