Vždycky mě bavilo psát scénáře o něčem podstatném a důležitém

Byl to váš sen být hercem?

Ne, nejdříve jsem chtěl být kovbojem, pak astronautem a nakonec hráčem baseballu. Bylo nás doma šest a já byl nejmladší ze čtyř sourozenců, takže abych si vysloužil trochu pozornosti, musel jsem se u večeře trochu předvádět. Vyrůstal jsem v New Yorku, imponoval mi punk rock a divadlu jsem ze začal věnovat na střední škole. Pracoval jsem v jednom mimo broadwayském divadle jako osvětlovač a pak vystupoval jako pouliční umělec. To byla zajímavá zkušenost, která mě hodně ovlivnila i pro budoucno. Režisér mi povídal, „podívej se na ty diváky, mnozí dali poslední niklák za lístek, nemohli si dovolit autobus, tak šli pěšky, aby tě viděli hrát. Tak je nezklam a hraj pro ně.“ Já si to vzal k srdci a hrál. Vzniklo něco zajímavého mezi námi, taková zvláštní komunita, kde fungovala chemie a všichni jsme si to užívali. To se mi na tom líbilo, že to bylo velmi emocionální a člověk viděl reakci hned. Pak jsem studoval dramatické umění na universitě v LA. Ale tam učili takovým způsobem, který mi moc neimponoval a věci, které mě moc nezajímaly. Mě zajímala tehdy spíše režie. Pak jsme založili experimentální divadlo The Actor´s Gang s a objížděli s ním místa. Zastavili jsme někde u parku, postavili podium, roztáhli plachtu a vyšli do ulic rozdávat programy a zvát lidi na představení. Bylo to takové organické, mělo to něco do sebe.

Jak jste se dostal pak k filmu?

Nejdříve jsem vystupoval v reklamách a seriálech. Neměl jsem rád ty castingy na reklamy, protože každému vždycky řekli, aby pověděl nějaký vtip. Vlastně šlo o to, aby slyšeli jeho hlas a pak mu řekli, že ho nechtějí. No a já jsem si vybral ten nejdelší vtip, který jsem znal, trval asi šest a půl minuty, protože měl dlouhou pointu. Tak jsem je dostal. Svůj sen stát se hráčem baseballu jsem si splnil v jednom ze svých prvních filmů, který se jmenoval Bull Durham. Ve stejný rok, co jsem hrál v Top Gun, jsem dostal i roli ve filmu Kačer Howard. O přestávkách mezi natáčením jsem točil takovou svoji věc a mohl používat i herce z filmu.

Vy jste začal režírovat již v době, kdy jste sám ještě jako herec úplně neprorazil. Co vás k tomu vedlo?

Vždycky mě bavilo psát scénáře o něčem podstatném a důležitém. V roce 1992 jsem natočil svůj režijní debut Bob Roberts, což bylo o člověku, který intrikami, korupcí a jinými podivnými prostředky získává voliče na své cestě do vysoké politiky. Nikdy bych nevěřil, že se moje tehdejší vize promění v realitu díky prezidentství Donalda Trumpa a jeho cestě ke svému vítězství. V té době jsem natáčel film Hráč s Robertem Altmanem, se kterým jsem pak ještě dále spolupracoval. Ten mě na mě ohromný vliv a byl to můj idol a hrdina. Hodně jsem absorboval při sledování jeho práce. On motivoval všechny členy štábu od elektrikáře až po střihače. Měl svoji vizi o tom, jak má příběh vypadat, ale nevylučoval, že by někdo mohl přijít s lepším nápadem, než měl on sám. Já jsem se v tomto směru od něj hodně naučil.

Problémem byl název filmu, protože si diváci nebyli schopní jej zapamatovat

Vašim průlomovým filmem bylo Vykoupení z věznice Shawshank, které přes oscarové nominace nebyl žádný velký hit v době uvedení a až po letech se z něj stal trhák. Jaké pro to máte vysvětlení?

Jednak v té době měl premiéru Forrest Gump a Pulp Fiction. Z obou filmů se staly hity a zvláště Forrest Gump byl velice silný příběh, takže náš film a jeho příběh postě diváci už nepřijali. Druhým problémem byl název filmu, protože si diváci nebyli schopní jej zapamatovat. Často mě zastavovali lidé a říkali mi,“ hele ten Útěk z věznice Šinšank, Šank šink (Tim Robbins uvádí další tři zkomolené varianty), to bylo dobrý“. Ten film si žil svým vlastním životem. Když jsem hledal lokace pro natáčení v Číně a jel autem pět hodin do vnitrozemí, i tak ten film lidé znali. Měl velice silný náboj, bylo to o přátelství, naději a touze po svobodě. Hodně lidí mi pak děkovalo, že jsem jim dal naději a že film změnil jejich život. Mluvil jsem i se spoustou vězňů a ty mi říkali to samé. Ta síla příběhu postupně oslovila spousty lidí na celém světě a jsem rád, že jsem před sedmi lety zjistil, že podle žebříčku IMDB patří do Top 10 nejoblíbenějších filmů, předběhl dokonce i Kmotra.

Váš film Příchod mrtvého muže se také dočkal řady ocenění, bylo to opět kvůli příběhu nebo kvůli zpracování a ztvárnění?

V době natáčení Věznice Shawshanku, mi Susan Sarandon přinesla knížku Dead man walking. Když jsem měl pak čas, přečetl jsem si ji a zaujala mě. Až se konečně naskytla příležitost a sehnal jsem peníze, scénář podle knihy jsem napsal za dva měsíce a začali jsme točit za další tři. Lidé patrně kvůli Sean Peanovi fandili hlavnímu hrdinovi a měli s ním soucit. Proto jsme do závěrečné sekvence scén dal i tu, kde je vidět jeho zločin. Bylo to proto, abych vyzkoušel lidi a zda jejich city jsou opravdu pevné a upřímné a aby neodumřely, až film skončí.. Napsal jsem pak divadelní hru podle filmu Dead man walking a udělal přesně opačně než to, co je běžné. Totiž, že se začne uvádět na Broadwayi a pak je postupně předváděn na menších divadlech a pak na universitách.. My jsme začali hrát na universitách pod tou podmínkou, že každá z nich pak musí uspořádat dvě přednášky na téma trestu smrti. Do současné doby jsme objeli takto 260 universit po celé Americe a lidé o tomto tématu začali hodně diskutovat, takže je možné, že se to posune i na vyšší úroveň a třeba se něco změní i v legislativě. Takový film má smysl, pokud dokáže někoho oslovit a něco ve společnosti změnit.

Jsou kolegové, kteří pracují jen proto, by si udrželi určitý standard a líbí se jim to zacházení na place jako s hvězdou

Několikrát jsme již slyšeli, že herci jsou jako žebráci, neboť musí stále čekat na telefon agenta, zda jim nabídne další práci. To asi nebude váš případ, že?

Jsem rád, že mohu říct, že ne, i když není to tak dávno, co jsem na tom byl bídně a vzal práci opravdu jenom kvůli penězům. Ale já mám hodně zájmů, píši scénáře, režíruji, mám vlastní kapelu, jsem aktivista, takže zase nemusím pracovat nezbytně hodně. Jsou kolegové, kteří pracují jen proto, by si udrželi určitý standard a líbí se jim to zacházení na place jako s hvězdou. Já musím mít čas přečíst si scénář a přemýšlet o něm. Pokud se mi projekt líbí, jdu do toho, pokud ne, vrhnu se na některý ze svých zájmů. Je to takový příjemný pocit svobody a nezávislosti.

O čem jsou dneska filmy? Akce, výbuchy, vražda, vražda, vražda, krev, sex

Máte při tom také čas sledovat filmy svých kolegů? Co vás naposledy zaujalo?

Moc se mi líbil film Square, Lobster a také I am not you Negro. To je tak zajímavý dokument o rasismu, že jsem si musel jednotlivé části zastavovat a pouštět si je znovu, abych si vychutnal všechny ty fakta a pravdy, které zde byly obsaženy. Také se mi moc líbil film Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky. Je to tak jednouchý příběh o holce, která se chce zamilovat a která chce být i milována. Je to vlastně základní lidský pud, milovat a být milován, láska dvou lidí. Dneska už se o takových věcech moc filmy netočí a bohužel už ani o nich moc nepřemýšlíme. Jakoby se z našich životů vytratili. O čem jsou dneska filmy? Akce, výbuchy, vražda, vražda, vražda, krev, sex. Myslím si, že už je i jakási matematická formule, která určuje, kolik musí být ve filmu těchto faktorů, aby to byl trhák. V dnešním filmu máte super hrdinu, který je žalobcem, soudcem a vykonavatelem v jedné osobě. Prostě divák nemá šanci a prostor se rozhodnou sám, všechno mu je určeno. Není prostě šance, aby si spravedlnost našla cestu sama jako to bylo dřív v kovbojkách. Padouch něco provedl, šel po něm šerif nebo statečný kovboj a pak došlo k finále, které nemuselo mít nezbytně jasný konec a divák se mohl dohadovat, jak do dopadne. Myslím si, že si dneska režiséři diváků moc neváží. Je to tak i v naší společnosti, lidé, kteří mají moc za nás rozhodují a určují, co je správné a co ne a pak nám to podsouvají jako hotovou věc, nad kterou nemáme možnost přemýšlet ani o ni rozhodovat. Rozhodla za nás jejich spravedlnost. To se mi nelíbí.

Zmínil jste svoji kapelu se kterou tady i vystoupíte. Je to z uměleckého hlediska jiný pocit uspokojení, když vám tleskají diváci na Oscarech, kde jste oceněný za práci celého štábu a když vám tleskají na koncertě? A to vás o to organizátoři festivalu požádali, abyste zahrál, nebo jste jim to sám nabídnul, aby viděli další tvář Tima Robbinse?

Ha,ha, ha. Něco vám řeknu. Stát tam a dostávat Oskara je sice hezký pocit, ale byl jsem rád když už bylo po všem, protože je to dost stresující záležitost. Když filmujete a něco zkazíte, můžou vás zachránit kolegové ze štábu, kteří to vylepší. Když stojíte na podiu a něco zkazíte….. je to váš průšvih a vaše ostuda, protože tam jste sám. Takže v tomto směru to jsou dva rozdílné pocity. Moje kapela Tim Robbins and The Rogues Gallery Band je z Anglie, takže to je pro nás snažší koncertovat po Evropě. Nedávno jsme hráli na festivalu v Itálii. Sem jsem si přivezl kytaru a jsem rád, že mohu v Karlových Varech vystoupit, protože na ty dvě hodinky nám spolu s diváky může být hezky, můžeme se smát, společně zpívat a tančit a vznikne mezi námi určitý vztah a staneme se na pár hodinou jednou komunitou.

Působíte velice příjemným dojmem, že vám záleží na lidech, fanoušcích i tom, co se děje okolo.To jste asi nepochytil v Hollywoodu, že?

Nejsem zrovna moc společenský tvor a moje kancelář v Los Angeles mi poskytuje jakousi oázu klidu. Neúčastním se pověstných hollywoodských večírků. Už na začátku kariéry se mi příčilo, když mi lidé říkali,“ pojď na večírek musíš se tam seznámit a panem XY, může ti to pomoc, má styky“ .Domnívám, se, že pro umělce je velice nebezpečné, pokud si zvykne na to, že se s ním jedná jako s celebritou a on pak i takové zacházení vyžaduje. Může vás to jako osobnost deformovat a poněkud odtrhnout od reality, což může mít negativní dopad na vaši práci.

Foto: wikipedia.com, flicker.com, The Telegraph, Google, Eva Csölleova