V šuplíku mám 12 scénářů na celovečerní filmy, z nich dosud žádný nebyl realizovaný, protože se prostě nesehnaly peníze

Co Vás přivedlo k filmu, byl to Váš sen stát se režisérem? Jaký obor jste studoval na Karlově univerzitě?

Vystudoval jsem žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Ale k psaní jsem se dostal už na základní škole, začal jsem tam psát komediální hororové povídky. Na konci vysoké jsme se Štěpánem Kopřivou a Jiří Pavlovským napsali scénář krátkého filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem, který jsem pak spolu se Štěpánem režíroval. Pustili jsme se do toho sami dva, protože jsme měli jasnou představu, jak chceme, aby to vypadalo a nechtěli jsme, aby nám do toho kecal někdo jiný. Takže to rozhodnutí se pustit do režie bylo dané a pak už nebyl důvod ho měnit. Film měl úspěch po všech stránkách, takže bylo jasné, že jsem jako scenárista a režisér uspěl.

Ten film jste natočil ještě před promocí a na festivalu v Houstonu získal cenu Golden Award a bodoval i na jiných festivalech. Kde jste sehnal peníze na realizaci filmu a to jste obesílal spousty festivalů a v Houstonu uspěl, nebo na něčí radu poslal snímek rovnou tam?

Obeslali jsme asi jen sedm festivalů. Ten Houston jsem do té doby neznal a po úspěchu tam začal posílat svoje další snímky jako tradiční soutěžící. Tehdy jsme byli na začátku a vůbec jsme se neorientovali v té propagaci, takže film běžel na festivalech v Německu, Polsku, v USA a na „Brněnské šestnáctce“.

Jak jste film financovali?

Pracovali jsme na tom tři tvůrci, kteří jsme si v té době již vydělávali, takže jsme dali dohromady asi 200 000 a druhou polovinu dodala Česká televize a velkou mírou nám pomohli s realizací i spolupracovníci a herci, protože všichni pracovali zadarmo. Vladimír Brabec pracoval za benzín, Mirek Škultéty, Bob Jašków, Jan Hrušínský za 1 Kč, Michal David rovněž. Bez nich by to na téhle úrovni nikdy nespatřilo světlo světa. Jsem jim nesmírně vděčný.

Je práce na reklamách Vaším zdrojem obživy, který financuje Vaše filmové projekty, a dá se na nich něco naučit pro Vaši další filmovou práci?

Ano, platím z reklam provoz firmy a pronájem kanceláří, nehledě na to, že pracuji pořád na několika nezávislých projektech, takže se musím hodně uskromnit a spolupracuji s mladými tvůrci, kteří stejně jako já nemají vysoké nároky na životní úroveň mimo tvorbu. Díky tomu, že dlouhodobě pracujeme pro Českou spořitelnu nebo pro STES - marketing českého fotbalu, tak to nám umožňuje, abychom měli nějaké zázemí. Všechny peníze investuji do své tvorby, firmu jsem nezakládal proto, abych byl režisérem reklam, ale filmový režisér. Takže na dovolené jsem nebyl od roku 2001 a veškerý „cashflow“ přelévám okamžitě do projektů, z nich ne všechny vyšly. V šuplíku mám 12 scénářů na celovečerní filmy, z nich dosud žádný nebyl realizovaný, protože se prostě nesehnaly peníze. Na projekt Adolf Hitler nemá rád disco jsem sháněl peníze i ve světě, a když jsme pak utratili půl milionu z vlastní kapsy, tak jsme to nakonec vzdali. V této chvíli pracuji na druhém celovečerním filmu, jsme ve střižně, čeká nás ještě několik dní dotáček, ale vývoj je slibný, film už pouštím zkušebnímu publiku, žár trvá…

Pro Váš film Choking Hazard jste získal herce Dagmar Patrasovou, Jaroslava Duška nebo Jana Dolanského rovněž za pouhou 1 Kč. Jak dojde k tomu, že neznámý a nezávislý režisér získá známé herce pro nezávislý a nekomerční film za tak symbolickou cenu?

Myslím, že jsem je získal na základě dobrého scénáře Štěpána Kopřivy a také díky tomu, že komediální horor s přesahem u nás dosud nikdo netočil a ani se o to nepokusil. Pomohlo i to, že Mladistvý intelektuál měl nejen úspěch, ale i funkční ideu, takže spolupracovníci doufali, že by to mohlo s novým filmem dopadnout stejně. Já jsem byl pozitivně šokovaný, když do toho ti herci se mnou šli za těchto podmínek. Jan Dolanský už měl zkušenosti s Mladistvým intelektuálem, kde daboval hlavního hrdinu. Jaroslav Dušek původně spolupráci odmítl, měl pocit, že zatímco první polovina je dobrá, z druhé se nějak vytrácí podstata. Souhlasil jsem s ním. Odpověděl jsem mu, že když mi dá jako herec víc času a prostoru, že děj s jeho postavou v druhé polovině bude neporovnatelně lepší. Původně měl totiž zemřít už v polovině filmu a šlus. Stalo se. Jeho herecké schopnosti, schopnost komediálně načasovat situaci a popularita hrály velkou roli. Ohromně filmu pomohl.

Byli jsme první, tak jsme měli možnost zaujmout 

Co Vás přivedlo k černé zombie komedii?

Paradoxně mě k námětu točit zombie komedii o hledání smyslu života přivedl videoklip. Natáčel jsem ho v motorestu se skupinou Seven, tehdy to byla ještě progresivně instrumentální rocková skupina Honzy Kirka-Běhunka. Motorest byl tehdy prázdný a myslím, že byl dokonce i v konkurzu. Točili jsme v každém jeho prostoru od sklepa po půdu a dokonale jsme ho poznali, navíc jsme zjistili, že to jsou velké filmové ateliéry, tak jsme učinili rozhodnutí, že je to ideální prostředí k natáčení celovečerního filmu. Úzce jsem spolupracoval se Štěpánem Kopřivou, který mě v tom rozhodnutí podporoval. Přemýšleli, co by mohlo být tématem našeho budoucího filmu. Napadly nás pouze dvě varianty, buď že by to byla klasická vyvražďovačka, slasher, něco na způsob Vřískotu, anebo že by to mohl být zombie film. A protože tehdy Vřískot znal každý a vyvražďovaček byla v kinech spousta, a také protože zombie film paradoxně nikdo neznal a neměl tradici, tak jsme se trošku pyšně rozhodli, že budeme průkopníci a pustili jsme se do psaní scénáře k zombii komedii. Poté, co jsme film dokončili, jsme zjistili, že jsme byli průkopníci i v mezinárodním měřítku, protože v té době paralelně s námi na celém světě vznikala pouze jediná další zombie komedie, slavný Shaun of the Dead v Británii.  V Česku a v Británii tedy vznikaly první dvě zombie komedie, nikdo jiný na to tehdy neměl. Teprve rok a půl či za dva roky na to se začaly zombie komedie objevovat jedna za druhou. Díky tomu, že jsme byli první, tak jsme měli možnost zaujmout a také jsme měli možnost odstartovat na festivalu v New Yorku – Tribeca Film Festival, což je jeden z největších nezávislých festivalů v Americe. Díky tomuto festivalu jsme Choking Hazard prodali na DVD do USA a jsme v distribuci a také ve videopůjčovnách ve Spojených státech amerických.

Tento film jste prezentoval sloganem „Film pro ty, kdo mají (ještě) mozek v hlavě“. Měl jste tím na mysli, že se u něj musí hodně přemýšlet, nebo že divákům někdo mozek brzo vystřelí z hlavy?

Ten slogan vymyslel další spolupracovník Martin Charvát, který měl tehdy reklamní agenturu a domnívám se, že trefil přesně podstatu toho filmu, protože je to sice komedie, ale má přesah a kdo při ní nechá mozek v šatně, tak minimálně o třetinu filmu přijde. Film je určen pro diváka, který svoje místo v životě a jeho smysl teprve hledá. Pro mladší publikum. Teenager o smyslu vlastního života přemýšlí intenzivně – hledá ideální cestu. Jakmile přijdou závazky a rodina, tak už není čas hloubat. To už by měl mít každý jasno.

Vy se jako jeden z mála, možná jako jediný, když nepočítáme pana Herze, věnuje hororu. Proč si myslíte, že tento žánr u nás nemá na růžích ustláno a pokud byste hodlal natočit celovečerní film, sázel byste spíše na nevyřčenou a naznačenou hrůzu jak to dělal Hitchcock nebo na explicitní násilí a speciální efekty?

Já bych šel tou první cestou, protože s těmi speciálními efekty tady nikdo nemá zkušenost. Diváci jsou zvyklí na nějakou tu kvalitu z těch amerických filmů a tomu se vyrovnat by stálo spoustu peněz. Já mám rád horory, kde kromě krve je taky nějaké napětí, takže třeba filmy SAW mě nebavily, protože tam je spousta masakrizace, ale žádná psychologická práce, žádné napětí. Takže já bych se vydal tou cestou vyvolávání napětí, což ovšem také není vůbec nic lehkého, takže je otázka, jak by se mi to povedlo. Já dělám hororové komedie, kde je to trochu snazší a když o tom přemýšlím, tak jsem snad čistý horror ještě nenapsal.

Uvažoval jsem o dvou povídkovém filmu, něco jako měl Tarantino a Rodriguez, kde se mnou měli spolupracovat Jan Němec a Juraj Herz, ale oba již odešli na druhou stranu, tak nevím, jak to s tím dopadne, kdo by to se mnou režíroval.

Já jsem vždycky toužil po nezávislosti, tvořit mainstream znamená být svázán konzervativností svých donátorů

Jste nezávislý filmař, který dělá vše na koleně bez větších finančních prostředků. Hodláte v tom setrvat a dláždit cestu dalším, kteří by Vás chtěli následovat a nechtěli by upadnout do mainstreamu, nebo je to jen z nouze ctnost a pokud se Vám podaří uchytit, rád byste natočil něco, co by Vás zviditelnilo ve větší míře?

Já jsem vždycky toužil po nezávislosti, a proto jsem také se společníkem Richardem Harušťákem (mimochodem potkali jsme se na koncertě Judas Priest, což nás myslím slušně charakterizuje) založil vlastní firmu - Alfedus. Teď pracuji na filmu, který jsem celý sám financoval ze zisku společnosti, což zase obnáší 2x až 3x delší čas realizace. Ale na druhou stranu ta nezávislost vám umožňuje, abyste příběh vyprávěl vlastním hlasem, a nemusíte kopírovat trendy a vycházet vstříc očekávání investorů, přičemž tady v Česku filmy, které jsou financované různými fondy a jsou vysoce konzervativní. Tvořit mainstream znamená být svázán konzervativností svých donátorů, takže to, co dělám já s vlastními financemi, považuji za menší svěrací kazajku než dělat to, co mi určují investoři. Otázka je, jak dlouho to takto vydržím a zda se mi podaří něco vrátit těm lidem, kteří mi pomohli. To by se mi v nějakém komerčním seriálu podařilo daleko rychleji. Určitě bych rád pracoval s nějakými většími institucemi jako je Česká televize a další nebo s Fondem pro rozvoj české kinematografie, nicméně to záleží také na výběru témat, protože bych rád natočil něco s přesahem a ne jen limonádu nebo artistní onanii.

Nezávislý tvůrce se sice se svým filmem můžete dostat do kin, ale je jich tak málo, že se náklady filmu nevrátí

Jak vidíte situaci pro nezávislé filmaře v České republice, co nám chybí a kde tlačí bota v porovnání s jinými zeměmi, které jste měl možnost z filmařského hlediska poznat?

Třeba skandinávské země jsou připraveny investovat do žánrů, které by se u nás označily slovem úpadkový, nedostačivý, umělecky málo ambiciozní. Ve Švédsku dostal film o zombies podporu od státního fondu, což u nás je nepředstavitelné. Tam je jistá konzervativnost vyvážená progresivitou myšlení, což je jeden prvek. Druhý je ten, že u nás je hodně multiplexů a mimo ně se na filmech prostě nedá vydělat. Takže jako nezávislý tvůrce se sice se svým filmem můžete dostat do kin, ale je jich tak málo, že se náklady filmu nevrátí. Dál – český divák je konzervativní a v neposlední řadě je to postavení na trhu, kde máte jako nezávislý filmař velmi malou šanci se prosadit a něco vydělat. U nás tvoří velký podíl diváků ženy, což je další faktor, který určuje, zda je film úspěšný či není, což-neberte to nějak špatně- je také poněkud omezující prvek. Poslední věc je ta, že se u nás točí filmů opravdu hodně a tudíž se nezávislý tvůrce nemá šanci do kin vůbec dostat. Takže, kdo by z těch větších institucí chtěl spolupracovat s takovým tvůrcem, jehož film se do kin nedostane? Je to pořád začarovaný kruh. Většině se v něm zatočí hlava a odpadnou.

V roce 2010 jste se scénáristicky podílel na úspěšném filmu Kajínek. Jak jste se dostal ke spolupráci s Petrem Jáklem ml? Začal jste psát Vy a přibral ho do týmu nebo naopak? Měla pro Vás spolupráce s ním nějaké pozitivní bonusy pro Vaší budoucí kariéru?

Já jsem se s ním seznámil jako s hercem ve svém krátkém filmu, pak přišly nějaké reklamy a tak jsme se poznali a přišel ten film Kajínek. Teď Petr pracuje na filmu Jan Žižka, pro který jsem spolu se scenáristou z tvůrčí dílny Alfedus Michalem Petrušem napsal scénář, ale protože v tom figurují americké peníze, jsem zvědav, co nakonec tam z mého scénáře vlastně zůstalo.

Jste člověk plný elánu, energie a myšlenek, co je Vaší metou na filmařské dráze?

Chtěl bych točit několik filmů ročně, mít vlastní filmové ateliéry a chtěl bych pracovat na projektech, kde je nejen zábava i myšlenka. Není to nízko postavená laťka, ale jak říká Frajer Luke: "Nemít na to, to je právě ta frajeřina".