Byl jsem filmová verze pankáče, sám sebou, upřímný a kašlal jsem na systém

Narodil jste se na počátku války. Byl jste svědkem nějakých drsných událostí, které by měly na vás nějaký hluboký vliv a pak se třeba i promítly do vašich filmů, jako to bylo v případě Paula Verhoevena?

Ne, vůbec ne. Žili jsme v Aši, kousek od hranic s Německem. Otec byl lékař a pracoval v malé nemocnici hned za hranicemi na německé straně a denně tam z Aše dojížděl. Neviděl jsem jedinou bombu, a jestli bylo slyšet sirénu dvakrát, tak to bylo všechno a popravdě jsem ani netušil, že je válka. Otec musel narukovat do Wehrmachtu a byl odeslán na východní frontu, ale naštěstí pro něj byl raněn a tak ke Stalingradu odeslán nebyl. Vrátil se domů a přežil. Kdyby se dostal do Stalingradu, buď by padnul, nebo by skončil v gulagu. Po válce jej Češi poslali na dva roky za mříže, ale on jim utekl. Protože byl doktor, měl zvláštní privilegia, která mu pomohla k útěku. Protože jsme byli Sudetští Němci, byli jsme odsunuti jen s pár kufry do Bavorska, nic jiného nám nezbylo. Později jsem viděl spoustu dokumentů z těch hrůz u Stalingradu a vždycky si říkám, jaké měl můj otec štěstí.

Co vás vedlo k tomu, že jste se chtěl stát filmařem. Byla to vaše životní ambice nebo vás k tomu posunul nějaký silný zážitek?

Ano, snil jsem o tom již od útlého dětství. Bylo mi asi 12 let, když jsem to řekl rodičům. Tehdy být režisérem bylo něco podobného jako se stát papežem. Bylo to asi pro rodiče zvláštní, protože jsme bydleli v Aši, kde patrně ani netušili, co to nějaký film.

Mám všechny potřebné věci pro film, protože hudba je hlas, film je obraz

Co TO tedy bylo, co vás nasměrovalo k filmu?

Něco vám řeknu. Jsem umělec, který je dobrý v mnoha věcech, ale žádná světová špička. Jsem dobrý hudebník, umím hrát na kytaru, ale žádná hvězda. Jsem dobrý malíř, měl jsem několik výstav, ale Picasso ze mě nebude. Takže jsem si říkal, že mám všechny potřebné věci pro film, protože hudba je hlas, film je obraz a já jsem byl dobrý v dialogu, takže jsem se domníval, že když to všechno ovládám, že film je to pravé pro mě.

Jaká byla německá kinematografie na konci 50. a na začátku 60. let? Objevily se tam nějaké prvky francouzské nové vlny nebo státem podporovaný německý film chtěl ukazovat něco jiného?

Osobně nemám rád tzv. “Mladý německý film“. Snažili se přinést něco z francouzské nové vlny, ale nepodařilo se jim to. Měli nějaké poslání, ale všechno bylo velice intelektuální. Moje filmy byly pocitové a pocházely ze srdce, duše a mozku, je to o opravdovém životě, tak jak jej vnímá já.

Jezdil jsem po okolí v džípu a našel tam svůj mrtvý bod...lidi říkali, že jsem blázen, že je tam válka a mohou mě i zastřelit

Film Deadlock jste natáčel na území nikoho po válce mezi Izraelem a Jordánskem v roce 1967. Jel jste tam schválně nehledě na napětí a možné nebezpečí nebo jste tam plánoval filmovat už předtím a nechtěl jste se svých plánů vzdát?

Jezdil jsem po okolí v džípu a našel tam svůj mrtvý bod (Deadlock), takže jsem se rozhodl tam filmovat bez ohledu na nebezpečí. Samozřejmě mi lidi říkali, že jsem blázen, že je tam válka a mohou mě i zastřelit.

Měl jste nějaké výhružky od válčících stran, které by třeba požadovaly po vás peníze?

Ne, nic takového. Herci možná měli strach, ale já jsem je vždycky nakopal do zadku, já tomu říkal filmová režie.

Říká se, že po úspěchu tohoto filmu jste měl nabídky z Hollywoodu a prý dokonce i od Stevena Spielberga, ale všechny jste odmítl, proč?

Upřímně si na podrobnosti už moc nepamatuji a silně pochybuji, zda tam opravdu figuroval Spielberg, protože tehdy ještě nikým nebyl. Dostal jsem hodně nabídek z Hollywoodu a Itálie a řekl jsem jim, že mám zájem pouze v případě, když mi dají zajímavý příběh, což se ale nestalo. Já rád měním věci a jdu kupředu, ale oni patrně očekávali, že natočím dva nebo tři další filmy jako Deadlock. Já jsem věděl, že osobně se musím vyvíjet a nestát na jednom místě, což bylo pro mě velice důležité, protože jsem se chtěl stát dobrou lidskou bytostí a ne jenom dobrým režisérem. Po tomto filmu jsem natočil další film Supermarket, který, jak víte, je úplně jiný a má i jinou scenérii. Je to můj osobní příběh, protože jsem sám podobnému člověku poskytl azyl ve svém bytě na dobu jednoho roku a chtěl z něj udělat lepšího člověka. Tento chlapec hraje ve filmu přítele hlavního hrdiny.

"Mladý německý film“ se díval spatra na obyčejné lidi, myslel si, že musí točit filmy pro intelektuály a novináře

Ve filmu White Star jste měl Denise Hoppera, který měl velké problémy s kokainem. Neříkal jste si v duchu: „Ještě že jsem ten Hollywood odmítl, jinak bych měl deset takových herců“?

Ha, ha, ne tohle jsem si zrovna neříkal, ale bylo velice těžké s ním pracovat a ukočírovat ho. Byl na vrcholu své kokainové závislosti a nedělal to, co jsem po něm chtěl, nepamatoval si text a byl schopný pracovat tak dvě hodiny denně. Byl jsem mnoha lidmi před ním varován, ale měl jsem pocit, že pro tuhle roli bude ten pravý.

Přišlo to až do bodu, když jste mu řekl: „Dennisi, ještě jednou a máš padáka?“

Nemůžete vyhodit hlavní postavu svého filmu, zvlášť, když jste ještě jeho producentem, to byste přišel na buben.

Váš filmový debut Bübchen (S tváří dítěte) byl kritizován jak diváky, tak médii. Zjistil jste, že vaše metody a pohledy jsou tak zvláštní a jiné, že se dokonce výrazně liší od vnímání veřejnosti nebo jste záměrně zvolil provokativní téma, ale byl zaskočen takovou prudkou reakcí?

Veřejnost vždycky stála na mé straně, což byl vždycky můj záměr. Filmy se vždycky dělají a promítají veřejnosti, která se pak může smát, radovat se, cítit to. Tzv „Mladý německý film“ se díval spatra na obyčejné lidi, myslel si, že musí točit filmy pro intelektuály a novináře. Já jsem byl od samého počátku své kariéry outsider, protože jsem si dovolil říct NE a tak mě noviny označkovaly jako rebela.

Tehdy byla určitá hrdost být filmovým kritikem a hodně filmových režisérů pracovalo pro tyto kritiky

Jak vysvětlíte fakt, že přes problémy v realizací, distribucí a přijetím se postupně vaše filmy staly ikonické a vy legendou, a to i přesto, že jste natočil za 20 let jen 6 filmů?

Je to můj osud, Bůh se tak rozhodnul. Víte, v mém životě byla vždycky důležitá jedna věc, a sice upřímnost. Upřímnost k sobě, mému okolí, mým partnerům, mé rodině. Věděl jsem, že je to jediný správný způsob života. Byl jsem kritizován tiskem a neměl okamžitý úspěch, ale to byl můj osud, můj způsob točení filmů, tak co? Mohl jsem se probudit každé ráno, podívat se na sebe do zrcadla a říct si: „Mohu žít s tím, co jsem udělal, protože jsem to já“. A i dneska se stále mohu s hrdostí a bez obav podívat do zrcadla na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří s vlastním pohledem do zrcadla mají problém. Tehdy byla určitá hrdost být filmovým kritikem a hodně filmových režisérů pracovalo pro tyto kritiky, protože věděli, že jsou pro ně důležití a dostanou je do hledáčku veřejnosti, ale já jsem se nikdy k tomuto jednání nesnížil. Nikdy bych to neudělal. Měl jsem dobré rodiče a zvláště maminka mě vychovala v upřímnosti k ostatním, žádný lhaní a podobný sračky. Nevím, zda jsem se s tím již narodil, ale vždycky jsem to tak cítil. Byl jsem filmová verze pankáče, sám sebou, upřímný a kašlal jsem na systém.

Váš film Hiccup (Škytavka) potopil Německý filmový fond, který přišel k závěru, že tento snímek nepřispěje ke zvýšení kvality německé kinematografie a odebral mu peníze, které mu z fondu poskytl. Nemyslíte si, že v současném demokratickém Německu to je druh diktatury a cenzury?

Samozřejmě že ano, ale oni to asi tak neviděli.

Děje se tak stále v německé kinematografii, ale nikdo o tom veřejně nemluví nebo se to od té doby změnilo?

Abych řekl pravdu, nemám tušení a je mi to jedno. Píšu filmovou teorii, která snad jednou tiskem vyjde. Také píšu novelu, která také doufám spatří světlo světa v budoucnu, ale nemám žádné kontakty s německým filmem. Chodím sice do kina, ale nejsem v kontaktu s nikým z filmové scény. Po tomto svém filmu jsem měl dost tehdejších praktik, zavřel jsem za sebou dveře a nechal film plavat.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste se přestěhoval do ciziny a tam tvořil v jiných podmínkách pro jiné publikum?

Ne, to jsem neměl v plánu. Jsem Němec a popravdě jsem mohl žít, kde bych chtěl, žil jsem dlouho i v Americe, ale prostě už ve filmu nebylo srdce. A popravdě už jsem měl po krk toho filmování a věděl jsem, že se musím pohnout kupředu a začal učit na mnoha filmových školách, což mě bavilo a baví, také píšu, jak už jsem řekl, takže opět jsem dělat jen to, co jsem opravdu chtěl dělat.

Foto: Eva Csölleova, Imdb.com, Roland Klick, Google.com