Pokaždé, když cestuji po Evropě, se cítím okraden, ale v Praze je to v pohodě a dají se točit filmy a pracovat s daleko menšími náklady

Jaké máte filmové zkušenosti či vzdělání?

Moje sestra byla herečka a já jsem neměl žádný zájem o hraní, ale jednou přišli na naší školu agenti, hledat vhodné představitele pro film Hotel Colonial, kde hrály takové hvězdy jako Robert Duvall či John Savage. Já měl hrát dětského představitele John Savage, ale pak změnili scénář a já dostal dětský part Roberta Duvalla. Tak začala moje kariéra.

Četli jsme, že jste se narodil v Libanonu a byl jste pojmenován podle lékaře, který zachránil život Vaší sestře, je to pravda?

Ano, je. Když vypukla válka mezi Západním a Východním Pákistánem, byli jsme převezení do Libanonu, který byl v té době považován za Paříž Středního Východu. Moje sestra dostala choleru a lékař, rodinný přítel, zařídil evakuaci do Bejrútu, což jí zachránilo život. Já jsem se narodil o měsíc předčasně a dostal jsem jméno po něm. Nyní jsem ale 100% Američan.

Chtěl jste se stát režisérem nebo producentem, ale nezdařilo se to, tak jste chňapl po jiné šanci, nebo to byl Váš sen založit filmovou školu?

Řekl bych, že ani jedno. Já jsem studoval filozofii a tak jsem byl nastavený na vzdělávání a školství. Film se mi připletl do cesty úplně náhodou. Studoval jsem na Brownově univerzitě a setkal se tam s mnoha filmaři, a co mě zaujalo, bylo to charisma a kouzlo, které film a jeho natáčení v sobě mělo. A tehdy mi došlo, že filmová škola by našla jistě žhavé zájemce. Já sám jsem hudebník a hraji na kytaru flamengo, takže jak vidno, dostal jsem se k filmu dost velkou oklikou. Takže to nebylo tak, že bych chtěl točit a neuspěl bych. Celé je to spíš naopak, protože teď si říkám, jestli bych již sám nebyl schopen film natočit.

Zkoušel jste i jiná města, nebo Praha byla z nějakého důvodu tím jediným a vhodným místem?

Praha v sobě vždycky měla něco, co mě k ní přitahovala. Má zvláštní kouzlo, neboť spojuje dávnou a dobře patrnou a zachovanou historii a moderní společnost. Je pro mě jako magnet. Již několikrát jsem se snažil odsud odjet, ale vždycky jsem se musel vrátit zpátky. Nehledali jsme jiná města, i když je pravda, že jsme byli pozvání, abychom otevřeli nějaké pobočky v Berlíně, Egyptě a v Brazílii, ale my jsme chtěli mít všechno na jednom místě a pod kontrolou. Praha je fantastické místo s velkým filmovým dědictvím, v 60. letech tady vznikla Nová vlna, o které se dodneška mluví. Kromě toho je to ještě naštěstí bezpečné město, což je pro naše studenty velmi důležité. Máme na škole 40 studentů z Indie a pro jejich rodiny je otázka bezpečnosti svých dětí na prvním místě. Jiná západní města mají jistou agresi vůči imigrantům, ale Praha je tolerantní a relativně levná. Pokaždé, když cestuji po Evropě, se cítím okraden, ale v Praze je to v pohodě a dají se točit filmy a pracovat s daleko menšími náklady.

Takže jste si pronajal nebo koupil nějaké objekty v centu Prahy?

Máme doživotní smlouvu na pronájem dvou budov nedaleko Národního divadla hned za Goetheho institutem. Jedna budova je nádherná, je pod ochranou UNESCO a pochází z 11. století a bydlel v ní skladatel J. B. Foerster a na zdi má bustu. Druhá budova je naproti a dřív v ní probíhala výuka řeznické technologie. Za komunismu byl řezník poměrně mocný člověk a tak to byl dost preferovaný obor. Ale po Sametové revoluci lidé zjistili, že moc se dá získat i jinak a tak budova osiřela. My jsme se do ní nastěhovali a zkulturnili ji a teď v ní jsou naše studia.

Je tady určitý prostor mezi extrémně drahými filmovými školami a národními filmovými školami, kam se dostanou tři studenti z tisíce a další tři místa jsou rezervované pro děti profesorů. Je to jako pevnost, do které je těžké se dostat a když tam konečně jste, tak jsou poněkud archaické v přístupu a v osnovách

Mohl byste nás podrobněji seznámit s procesem, jak si cizinec založí v cizím městě filmovou školu, když tu již jedna – FAMU a má dlouholetou tradici?

Naše filmová škola je výsledkem přirozeného vývoje. Na několika místech v Praze jsme pořádali kurzy. Pak nám zavolal jeden Angličan, zda bychom mu neporadili s nějakým kurzem na hip-hop, který by se chtěl naučit, přestože mu už bylo 40 let. Tak jsem mu poděkoval za zájem a upřímně odepsal, že si myslím, že už je trochu za zenitem, aby v tom něčeho dosáhl. Nedal se ale odbýt a požádal nás, zda bychom pro něj a pro jeho přátele mohli zorganizovat pár filmových kurzů. Koupili jsme filmovou kameru za 15 000 Kč a spolu s Helenou Třeštíkovou jsme uspořádali kurz pro dokumentární filmy. Měli jsme 6 studentů a hrozně se nám líbilo, jak si to užívali a byli kreativní. Pak jsme nacpali auto letáky a brožurkami a vydali se do Skandinávie hledat klienty. Věděli jsme, že prostě něco musíme udělat, aby se to rozjelo. Po tom úspěšném kurzu jsme chtěli zkusit něco většího a věděli jsme, že je tady určitý prostor mezi extrémně drahými filmovými školami v USA, kde platí studenti za rok 70 000 dolarů a národními filmovými školami, kam se dostanou tři studenti z tisíce a další tři místa jsou rezervované pro děti profesorů. Je to jako pevnost, do které je těžké se dostat a když tam konečně jste, tak jsou poněkud archaické v přístupu a v osnovách. Takže jsme se zaměřili na toto vakuum a přišli s jiným přístupem k učení. Máme spoustu studentů třeba z Turecka či Kolumbie, kteří studovali domácí filmové školy, ale mají pocit, že jejich vzdělání je nedostatečné, protože se jen učili teorii a chybí jim praxe. Našim cílem je jim dát přesně to, co chtějí, a co jim chybí, to znamená praxe, praxe, praxe. Takže když natočí svůj první film, udělají chyby, Ale mi jim ukážeme, kde je udělali a oni budou točit dát a podruhé je již neudělají. Za semestr každý natočí čtyři filmy a ještě zhlédne díla svých kolegů. Kromě toho jsou ještě semináře od 8-17 hodin. Pořádáme celkem čtyři druhy kurzů, a sice pro psaní, stříhání, natáčení a režírování.

Kdo u vás učí, místní filmové osobnosti?

Nejdříve jsme měli místní učitele, ale ukázalo se, že jejich přístup k učení a očekávání našich studentů se míjela, takže teď máme lektory z celého světa. Máme jich celkem 27 z USA, Jižní Ameriky, Španělska atd. a 8 jich je na plný úvazek. Také zveme známé a již etablované kameramany a režiséry, aby pro studenty uspořádali přednášku. Když Tom Cruise natáčel Mission Impossible IV, točilo se to přímo v naší ulici a on utíkal od nás z okna, bos a do pasu nahý. Obdivoval jsem ho, že tam pak třeba hodinu takhle stál a připravoval se na další kaskadérský výstup, přestože bylo venku již docela zima. Když měl pak čas po natáčení, přišel mezi studenty a povídal si s nimi o filmu. Byl velice příjemný a bezprostřední, fakt prima člověk.

Pocítil jste jistý druh nepřátelství od FAMU nebo Ministerstva kultury, nebo to bylo bez problémů?

Já bych nebazíroval na slovu nepřátelství a nerad bych to nějak rozebíral, ale nepřijali nás s otevřenou náručí, protože jsme pro ně byli konkurence. FAMU je něco jako posvátný chrám českého filmu a my jsme byli noví vetřelci na jejich půdě, přestože jejich klienti se rekturují z Čech, zatímco naší jsou jen cizinci. Ale byla to jejich reakce a já to beru. Ale naše výuka je posvěcená Ministerstvem kultury a naši studenti dostanou na konci školy platný certifikát za absolvování jednoho ze čtyř již zmíněných filmových oborů.

Kdo jsou vaši studenti?

Jsou to různí lidé z celkem 25 zemí světa. Někteří z nich dělali v životě něco jiného, ale zjistili, že jen marní čas a jsou nešťastní, a tak udělali zásadní životní rozhodnutí, aby mohli dělat co, v čem jsou šťastní. Vybrali svoje životní úspory nebo prodali auto nebo jim rodina půjčila a odjeli do Prahy, aby tady realizovali svůj sen. To je velká odvaha a zodpovědnost a já se osobně cítím zodpovědný za takové lidi, protože pokud by neuspěli, svět se jim zhroutí, budou nešťastní a v dluzích a to by nebylo správné. Proto mají u nás veškerou podporu, kterou jim můžeme dát. Pak jsou tu lidé, kteří třeba již pracovali ve filmovém průmyslu, ale zjistili, že mají nedostačující vzdělání a praxi, a proto si jej potřebují doplnit, aby pak mohli usilovat i vysněnou pozici. Jak jsem již zmínil, mnozí studenti absolvovali národní filmové školy, kde je bohužel program orientován z 90% na teorii a na nich pak zbývá, aby si zbytek našli sami. Přirovnal bych to k tomu, když chcete trénovat skok do dálky, tak abyste se k němu dostal, musel byste nejdříve trénovat běh na 400 metrů a pak si teprve překalibrovat potřebné znalosti.

Kde jste získal peníze na rozjetí celého projektu? Dostal jste nějaký grant z české strany?

V náboženství by se tomu řeklo, že přišel zázrak. Měli jsme nějaké půjčky, ale hlavním kapitálem bylo školné od studentů. To nám dalo dohromady rozpočet, do kterého jsme se museli vejít. Jakmile od nich přišly peníze na účet, mohli jsme nakoupit potřebné vybavení a začít kurzy. Bylo to, jako bychom si s Tomasem sedli do letadla, které jsme neuměli pilotovat, ale nesměli jsme dopustit, aby narazilo do země a tak jsme se chytili kniplu.

Jak dlouhý se školní rok a kolik stojí školné?

Školní rok trvá devět měsíců a stojí 14 000 euro. Zní to jako spousta peněz, ale ve srovnání s ostatními školami je to opravdu výrazně méně. V prvním ročníku máme 60 studentů, ve druhém 12 a ještě se nám nestalo, že by si některý z nich stěžoval, že jsme drazí. Ve skutečnosti musíme 50% zájemců o druhý ročník odmítnout z kapacitních důvodů. Jakmile k nám dorazí, je o ně dobře postaráno a mají k dispozici nejmodernější vybavení. Ta částka je bez stravy a ubytování, je to jen za výuku. Ale přiznám se, že mi není jasné, jak to ty indické rodiny se třemi dětmi zvládnou, dát jednomu z nich takovou částku a vyslat ho do Evropy…

Prorazil některý z Vašich studentů na mezinárodní filmové scéně?

Ano, nebyla to sice osobnost typu Brada Pitta, ale filmy našich absolventů se promítaly s úspěchem na festivalech v Cannes a v Locarnu. Všichni se nějakým způsobem prosadili ve filmovém průmyslu ve svých zemích, protože jejich touha po filmu byla velká.