Od dětství jsem miloval divadlo

Vaše maminka byla prodavačka a otec účetním u letectva. Po nich jste asi nepodědil touhu po umění, že ne?

Od dětství jsem miloval divadlo a ještě jako dítě jsem stihl jeho kočovnou formu. Hrálo se ve velkých stanech pro několik stovek lidí, noc co noc, to se mi zalíbilo. Hned po maturitě na střední škole, kde jsem studoval anglickou literaturu, jsem přilnul k divadelní společnosti. Na australské poměry to bylo dost nezvyklé, protože tehdy každý dělal nějaký sport, a když jsem říkal, že jsem divadelní herec, dívali se na mě divně.

Prý jste na začátku kariéry sdílel privát s Mel Gibsonem, je to pravda?

Bylo to jen čtyři měsíce a hráli jsme spolu ve hře Čekání na Godota. Tehdy Austrálie neměla žádné filmové hvězdy, o našem filmovém průmyslu nikdo nic nevěděl a jediný, kdo se z Austrálie uchytil v Hollywoodu, byl Rod Taylor. Ale Mel byl zvláštní a odjel do Hollywoodu dost brzo a uchytil se, takže nejenže stál na prahu určité renesance našeho filmového průmyslu, ale stal se po letech naší opravdu velkou hvězdou.

Bylo mi čtyřicet a stále měl na pódiu trému

To vy jste čekal na úspěch o čtvrt století déle, jak to?

Byl jsem oddaný divadlu skoro další tři dekády a hrál všechno. Nějak mě to pohltilo a pak měl jsem pocit, že moje kariéra je na mrtvém bodě, protože jsem sjezdil Austrálii, bylo mi čtyřicet a stále měl na pódiu trému, takže to pro mě bylo fyzické i psychické utrpení. Zhroutil jsem se. Pak mě vybrali pro film Záře (Shine), ale projekt se nehnul z místa kvůli penězům a trvalo to tři roky. Za tu dobu jsem se dal dohromady, takže to čekání mi vlastně velmi pomohlo a BINGO, hned jsem dostal Oscara. Překvapilo mě to, ale věděl jsem, že mě ocenili za můj výkon, protože mě nikdo neznal a nebylo v tom nic jiného. Myslím, že to překvapilo i šéfy v Hollywoodu, protože najednou nevěděli, co si se mnou počít a do které škatulky bych se jim hodil.

Hraní ve filmu, to jsou třeba tři měsíce intenzivní práce a pak vše skončí a čekáte na telefon od agenta, jestli bude nějaká další práce

I dnes, kdy již máte spoustu filmových ocenění, skáčete od filmů do divadla. Je to kvůli získání odstupu, nebo abyste nespadnul právě do nějaké té filmové škatulky?

Vybírám si role velice nahodile, spíše podle instinktu, co by pro mě mohlo být zajímavé. Už i na divadle jsem často odmítl roli, když jsem měl pocit, že už jsem něco podobného hrál několikrát a jel bych jen setrvačností dál, potřebovala jsem přehodit výhybku. Už se mi stalo, že jsem přijal úplně odlišnou roli ve filmu, jen pro ten fakt změny a ono to nevyšlo a film propadl. Je to jak na houpačce, jednou jste nahoře a jednou zase úplně dole, to člověku nezevšední a nenechá ho ustrnout. Hraní ve filmu, to jsou třeba tři měsíce intenzivní práce a pak vše skončí a čekáte na telefon od agenta, jestli bude nějaká další práce. I tak vytížený herec jako já netuší, co bude následovat, jestli ještě nějaký scénář přijde. Někdy jsou to jen řeči a nic konkrétního vám nepřijde dlouhou dobu. Jindy se stane, jako mě, že ráno otevřu dveře a leží tam scénář na zajímavý film s lístečkem „Spěchá to“, jak se stalo třeba s filmem Králova řeč. Ten balíček tam ležel jako sirotek a já se ho ujal, protože mě role oslovila. Divadlo je něco jiného, tam si to můžu uspořádat po svém a vím, že kdybych už žádnou filmovou nabídku nedostal, že se mám kam vrátit a budu se tím moci živit. Rád skáču z žánrů do žánrů a z malých do velkých filmů, protože mě to jako herce velmi obohacuje. Osobně bych třeba jel s naším divadlem moc rád na turné do Ruska, a navštívil jejich divadla, to by bylo hodně zajímavé.

Hrajete raději skutečné osoby jako Petera Sellerse, Alberta Einsteina, Markýze de Sade, kde můžete čerpat z filmů, dokumentů, fotek, nebo obyčejné příběhy, kde máme víc prostoru k vlastní tvorbě?

Hrát skutečné osoby je hodně náročné a z hereckého hlediska zkušenost k nezaplacení. Když jsem hrál Petera Sellerse, jenom jeho postava měla několik poloh a bylo hodně náročné se do nich převtělit. Když jsem hrál Lionela Logue v Králově řeči, musel jsem hodně studovat, protože se mi ten námět zdál divný a nečekal jsem, že by mohl mít komerční úspěch. Musel jsem promyslet, jak to bude fungovat, když on a král pocházejí z jiného prostředí, z jiné společenské vrstvy a jiné země. To taky dá zabrat.

Piráti: Když jsme natáčeli jednu krátkou scénu na ostrově, bylo nás tam šest herců a kolem 800 lidí

Jak se díváte na monstrózní filmy typu Piráti z Karibiku a jejich sequely? Není to už jen dojení peněz s nulovou uměleckou hodnotou?

Když jsem dostal nabídku na Piráty, říkal jsem si: „No pane jo, tak Hollywood už to dopracoval tak daleko, že natáčí filmy s tématikou pro zábavní parky“? Téma pirátů už tu nebylo skoro půl století a byl to velice riskantní počin od producentů. Když to šlo do kin, ještě jsme netušili, že to je začátek mnoha pokračování. To nám došlo, až když tam přidali titulek „Prokletí černé perly“. Myslím, že šéfové studia nemají problém si říct, že se udělá další díl, který také vydělá spoustu peněz, ale stejně jako producent, tak i Johnny Depp chtějí mít dobrý scénář a přinést nové zápletky, nové dobrodružství, nové konflikty a jen neopakovat to samé, takže se to někam posune. Za sebe musím říct, že až tady jsem si uvědomil, jak dobrý filmař a producent musí být, aby zvládli natáčení takového megafilmu. Obrovský rozpočet je cítit všude okolo. Když jsme natáčeli jednu krátkou scénu na ostrově, bylo nás tam šest herců a kolem 800 lidí. To už jsem cítil značnou zodpovědnost.

Foto: Wikipedia, Wikimedia Commons