Objevil jsem nový svět, svět filmu a tam jsem se našel

Pokud se nemýlíme, vyrůstal jste v komunitě hippie na předměstí Paříže a cítil jste se osamělý a ztracený. Myslíte si, že se to nějakým způsobem odráží ve vašich filmech, kde ani vy často nevíte, co jste vlastně natočil?

Když mi bylo 13 let, změnil jsem si jméno, ani nevím z jakého důvodu, ale nějak jsem chtěl být někým jiným, mít jinou identitu. Pak jsem objevil nový svět, svět filmu a tam jsem se našel. Svět filmu mi pomohl objevit svět, protože jsem se cítil tak nějak jiný, jako bych do něj nezapadal. V temnotě kina jsem si připadal tak nějak v pohodě a plátno a to co na něm probíhalo, bylo něco daleko většího, než jsem byl já sám. Začal jsem točit filmy ve velice raném věku, když jsem stále ještě objevoval tajemství filmování.

Mám pořád stejný pocit, že výroba a financování filmů je jeden velký klam

Bylo pro vás těžké při vašem prvním filmu skrýt nedostatek zkušeností a přesto pořád mít štáb pod kontrolou? Bylo natáčení nepřetržitý proces zkoušek a omylů, protože jste vlastně sám nevěděl, jak to celé funguje a také skončí?

Při mém prvním krátkém filmu jsem poprvé držel kameru v ruce. Musím přiznat, že od té doby až do dneška mám pořád stejný pocit, že výroba a financování filmů je jeden velký klam, protože chci po producentech peníze a tvrdím jim, že vím, co dělám, ale ve skutečnosti to vlastně vůbec netuším. Když točím tak málo filmů, tak se stane, že kameru nedržím v ruce třeba deset let. Myslím si, že filmování je stále neustálý proces objevování něčeho nového, protože s novou technologií, si lidé na všechno rychle zvyknou a filmař musí objevovat všechno znovu. Když bratři Lumiérové natočili přijíždějící vlak, lidé nevěděli, co čekat a uhýbali se v prvních řadách. Podruhé už věděli, co přijde, a nelekli se, takže filmaři museli přijít s něčím jiným. Dneska to vidím úplně stejně, cítím to stejně, jako když jsem koukal na sci-fi filmy ve svých 18 letech a dává mi to sílu k další práci.

Po každém filmu u mě přichází vyčerpání a zklamání. Zvláště, pokud se divákům film nelíbí. Trvá mi několik let, než najdu sílu se vrátit zátky k filmování

Mezi vašimi filmy jsou dost dlouhé přestávky, někdy i osm let. Co v tu dobu děláte, píšete scénáře, hledáte producenty nebo zapomenete na film a prostě žijete obyčejný život?

Řekl bych, že žiji obyčejný život, několik let nevezmu kameru do ruky. Rád cestuji, věnuji se své dceři, které je 13 let, občas onemocním. Také hodně rád čtu knihy, hlavně ruských a francouzských autorů. Někdy mám pocit, jako by byly napsány přímo pro mě. V poslední době nemohu číst ve francouzštině, neřeknu vám proč. Po každém filmu u mě přichází vyčerpání a zklamání. Zvláště, pokud se divákům film nelíbí. Trvá mi několik let, než najdu sílu se vrátit zátky k filmování. Mám potíže najít správné producenty i herce a trvá hodně dlouho, než je všechno pohromadě.

Když jsem začínal já, byli producenti spíš mafiáni a gangsteři, kteří měli nějaký vztah k filmu. Teď jsou producenti také gangsteři, kterým jde ale jenom o peníze

Říká se, že režisér je tak dobrý, jako jeho poslední film. Vy jste natočil Milenci z Pont Neuf, trvalo vám to tři roky a byl to propadák. Pak jste čekal osm let, natočil Pola X, což byl další propadák. Nenapadlo vás, že děláte něco špatně, že je potřeba něco přehodnotit, jinak vám nikdo příště peníze na filmy nedá?

To je těžké, každý se o něco snažíme. Možná, já fakt nevím. Milenci z Pon Neuf mě stáli spoustu peněz, výrazně jsem překročil rozpočet, a když film neuspěl, skončil jsem opuštěný a vyčerpaný. Delší dobu pak žádný producent nechtěl mít s mými filmy ni společného.

Když jsem se oklepal, jel jsem do Ameriky, abych sehnal peníze na další projekt. Ale neuspěl jsem a trvalo mi celá léta, než jsem se dal dohromady a natočil Pola X, což byl volně zpracovaný román Hermana Melvilla. Ale neuspěl jsem ani u kritiky ani u diváků a byl jsem zdrcený. Je to začarovaný kruh, protože když se snažím natočit film a dopadnu špatně, jsem zoufalý, a když bych jen seděl a filmy netočil vůbec, byl bych zoufalý ještě víc, tak jak z toho ven? Takže odpověď není tak jednoduchá. Abyste natočil film, potřebujte k tomu lidi. Možná ani ne tak peníze, jako spíš lidi, kteří ví, jak a kde ty peníze získat. Když jsem začínal já, byli producenti spíš mafiáni a gangsteři, kteří měli nějaký vztah k filmu. Teď jsou producenti také gangsteři, kterým jde ale jenom o peníze. A já si nemyslím, že film by měl být vždycky napojen na peníze, je to experiment a risk, který někdy vyjde a někdy nevyjde. Já nemohu natočit film, který už někdo přede mnou natočil, stále se snažím něco objevit, většinou sám sebe. Pro mě je natáčení filmu proces hledání. Vždycky jsem si myslel, že film je důležitý sdělovací prostředek pro lidi, dnes už si to tak nemyslím, protože jsou i jiná média.

Když jsem byl mladý, tak jsem se za své filmy styděl, ale teď už ne

Když by vás a vaše dílo nikdo neznal, který film byste mu doporučil, aby viděl jako první?

Nemám potuchy, záleželo by to na osobnosti a typu diváka, na věku, na tom, jaký mám k sobě vztah já, zda je to žena či muž atd. Já sám se na svoje filmy nikdy nekoukám, i když si samozřejmě pamatuji, o čem jsou. Když jsem byl mladý, tak jsem se za své filmy styděl, ale teď už ne.

Prý s herci ani nemluvíte, což můžeme být dost obtížné pro vlastní práci. Jak to tedy mezi vámi funguje?

S Denisem Lavantem, hlavním představitelem mých filmů, pracuji již 30 let, ale nestýkáme se v běžném životě, nejsme ani přátelé, ani spolu nezajdeme na večeři, každý máme svůj život. Popravdě mě život herců nezajímá. S herci zkouším velmi výjimečně, spíš vůbec ne. Snažím se s nimi najít takový tunel, který nás vtáhne do příběhu celého filmu. Pokud scéna není dostatečné silná, jak potřebuji, sjedeme záběr znovu. Nikdy neimprovizuji. V minulosti bylo zajímavé něco natočit a nevidět se s herci do příštího dne. Dneska je film moc drahý a tak se točí rychle. Já vlastně vidím, co jsem natočil až ve střižně, což mě nutí točit rychle a levně. Ostatně, ve střižně si to nejvíce užívám, je to moje nejoblíbenější práce na celém procesu filmování. Práce ve střižně je pro mě něco jako skladatel s orchestrem, jedna velká symfonie. Když jsem začínal, většinou jsem stříhal film dva týdny po začátku natáčení a nikdy jsem nesledoval denní práce, takže jsem to, co jsem natočil poprvé, viděl až ve střižně. Spolupracuji od svého druhého filmu se stejnou střihačkou, která se jmenuje Nelly Quettier a náramně si spolu rozumíme.

Jak jste objevil Denise Lavanta, který hraje ve všech vašich filmech?

Připravoval jsem film Když chlapec potkal dívku, měl jsem děvče, ale ne chlapce. Chodil jsem po ulici, hledal mezi umělci a hudebníky a nemohl najít toho pravého. Tak jsem výrobu filmu odložil o rok. Pak jsem dostal seznam nezaměstnaných herců z úřadu práce a zaujal mě, protože byl jiný. Tak jsme si domluvili schůzku, povídali si a řekl jsem mu, že ho beru. Ale ani tehdy jsem si já sám nebyl jistý, že je to tak skvělý nápad a že je to ten pravý. Ale zlepšoval se, byl ochotný záběry opakovat a myslím, že za ty roky se z něj stal dobrý herec a teď je schopný zahrát skoro cokoliv.

Prý jste prohlásil, že nerad pracujete s lidmi, kteří vám kladou otázky. Není to obtížné pro ostatní zjistit, co chcete, když to nevíte ani v sám?

Nemyslím si, já něco hledám, a když by to bylo předem stanovené, tak jaký by mělo smysl to dělat? Ve vzduchu visí velký otazník a vy jste ta tečka pod ním a snažíte se ve filmu klást otázky, vyjadřovat obavy, zpochybňovat. Kdybyste to nedělal, tak jaký smysl by měla vaše práce? Takový film je pro mě zajímavý. Jsou filmy, kde vám řekou tohle je tak a tak a znamená to to a to. Co je na tom zajímavého?

Často jsme unaveni životem, který sami vedeme a chceme být někým jiným

A zajímá vás názor diváků na to, jak si oni interpretovali vaše filmy? Máte zájem se s nimi o tom bavit?

Jak kdy. Pokud je to daleko od Francie, třeba v Indii nebo Číně, tak ano. Nelíbí se mi, když si lidé myslí to samé, což je ve většině případů. Někdy si radši promluvím s jedním člověkem tváří v tvář, ale někdy je zase skvělé být před velkým publikem a slyšet různé názory. Ale to se nedá paušálně říct dopředu, protože tohle nikdy nevíte.

Co řeknete k filmu Holy Motors, který se zde v Praze promítal?

Připadal jsem si jako slepý, který jde černým tunelem a nevidí světlo na jeho konci. Nejsem si úplně jistý, co jsem vlastně vytvořil. Točili jsme ho hodně rychle, je to takový druh sci-fi, parabola mezi lidským přátelstvím ve světě internetu. Snažil jsem se vyjádřit zkušenost, když je člověk sám ve světě internetu, rozdíl mezi tím, jaké životy opravdu žijeme. Často jsme unaveni životem, který sami vedeme a chceme být někým jiným. Ty bílé limuzíny si pronajmeme na hodinu či dvě a v nich se stáváme někým jiným, stejně jako když sedíme u internetu.

Kam chodíte pro inspirace na svoje filmy?

Když jsem točil první film, viděl jsem strašnou spoustu filmů, ať z němé éry, Francouzské nové vlny nebo třeba ruské filmy. Po druhém filmu už jsem filmy tolik nesledoval a teď se skoro už na žádné nedívám. Ta inspirace může být cokoliv, myšlenka, sen, výraz tváře, zážitek z cestování, dobrá kniha, cokoliv. Řekl bych, že inspirace nemá hranic. Teď hodlám natočit hudební film a já jsem již od mládí chtěl být hudebníkem, takže tak trochu realizuji svoje nesplněné ambice.

Na festivalu v Cannes jste prohlásil, že vám jsou diváci jedno, protože stejně zemřou. Ale filmy se točí pro diváky, jinak byste se na ně mohl dívat sám doma, tak kdo vám není jedno?

Zajímají mě filmy a lidé. Obecenstvo znamená prodané lístky, ale já při filmování nemyslím na množství prodaných lístků, tedy na publikum jako kupní sílu, ale jako na obyčejné lidi, kterým chci říct svůj příběh. Někdo jako Hitchcock měl úžasný dar a paměť, kde spojoval vypravěče a básníka zároveň a já nejsem ani jedno, ani druhé. On dokázal pamatovat na publikum a říct si: „Tohle je určitě zaujme,“ ale převypráví to tak, aby to z filmu nevyčnívalo.

A lidé se na film hrnuli a on řekl, co říct chtěl a pokladník měl taky radost.

Takže máte režiséry, kteří na vás udělali dojem a ovlivnili vás?

Jsou jich stovky, většinou již všichni mrtví. Bez nich bych nebyl nic, když by nenatočili ty filmy, které jsem v mládí sledoval a ze kterých jsem se učil. Ten muž za kamerou byl pro mě něco jako malý Bůh, protože jsem si říkal, že tam někdo musí být, kdo tohle všechno vytvořil. Takže ať to byl Griffiths nebo Hitchcock, jsem jim všem vděčný za inspiraci.

Děkujeme za uskutečnění rozhovoru Febiofestu.

Foto: Febiofest, wikipedia.com