Marie Versini: Čím větší konkurence, tím lépe

Autor:

Tahle oblíbená francouzská herečka se narodila 10. 8. 1940 v Paříži. Byla velice nadaná, pilná a pracovala na sobě tvrdě, takže není divu, že se stala ve svých 17 letech nejmladší členkou slavného souboru Comédie Francaisse. Před kamerou debutovala již v 16 letech ve filmu Mitsou. Její druhý film se jmenoval A Tale of Two Cities a hrála velkou roli vedle tehdejší hvězdy Dicka Bogarda. V dalších filmech byli jejími partnery J. P. Belmondo, Alain Delon, J. L. Trintignant, Paul Newman, Louis Armstrong aj. Hvězdu první velikosti z Marie udělala série filmů s Vinnetouem, kde hrála jeho sestru Nšo-či. Dále hrála často v evropských filmech také díky tomu, že umí plynule italsky, anglicky, německy a francouzsky. V roce 1974 se provdala za režiséra Pierre Vialleta a pak hrála převážně v jeho filmech. Důvod proč jsme ji požádali o rozhovor pro UNITEDFILM byl ten, že svoji kariéru začala v proudu „nové vlny“, která se do Francie přiřítila v polovině 50. let a změnila tvář kinematografie.

 

"Čím větší konkurence, tím lépe"

Pamatujete si na ty pocity, když přišla „nová vlna“ do francouzských filmů?

Ano, byl to jak závan čerstvého vzduchu, něco jako zázrak, velice vzrušující věc a každý o tom mluvil. Samozřejmě, že se našli i staromódní lidé, kteří to odmítali přijmout.

Viděla jste rozdíl v hraní ve filmech „nové vlny“ v porovnání s těmi starými nebo to byl jen přístup režisérů k hercům a k filmování?

Samozřejmě, že rozdíl byl vidět. Herci byli v nových filmech velice přirození, méně hráli a více byli sami sebou. Jak velký Lee Strasberg z The Actors Studio jednou řekl: „Nikdy nepředstírejte“.

Když jste se stala hvězdou díky filmové sérii Vinnetou, nemusela jste už nikomu nic dokazovat. Vybrala jste si záměrně více umělecké filmy z různých produkcí, abyste získala pocity z „druhé strany“, když úspěch těchto filmů nebyl jistý?

Samozřejmě. Vždycky jsem si vybírala filmy, které jsem chtěla dělat. Například mohu zmínit film Kennwort Reiher s Peterem van Eyckem a Liebesnächte in der Taiga s Thomasem Hunterem.

Hrála jste ve filmech v Anglii, Německu, Itálii a Francii. Kde jste našla přístup k hercům a výrobě filmů nejvíce nezávislý a svobodný?

Hmmm, to je těžká otázka. Vždycky jsem si vybírala filmy, který jsem dělat chtěla, takže jsem byla vždycky šťastná.

Někdy jsou filmové hvězdy „majetkem“ studií, které jim říkají, co mají dělat, co mají říkat, jak se chovat a oblékat. Jak může herec zůstat sám sebou? Potřebuje mít za sebou jen úspěšné filmy nebo je to čistě na něm, jeho disciplíně a sebedůvěře?

To je fakt těžké říct. Já osobně jsem nikdy smlouvu se studiem neměla, je to víc americký styl. Vždycky jsem se cítila volná a šťastná.

S Vaším manželem jste natočila film Hommage an Robert Schumann, což byl velký divácky hit v kinech. Není to klasický filmový námět na trhák, tak by nás zajímalo, proč se stal film tak oblíbený. Myslíte, že byl tak skvěle natočen nebo diváci se už konečně snaží vyhledávat více umělecké filmy v záplavě těch amerických komerčních sraček?

Myslím, že se lidem především líbila hudba. Svého manžela Pierra Vialleta jsem potkala během natáčení filmu s názvem A la recontre de Robert Schumann. Je to portrét Schumanna a jeho ženy Clary. V roce 2010, u příležitosti 200 let od narození Schumanna jsme byli požádáni, abychom natočili o něm další film. Jmenuje se Homage to Robert Schumann. V životě máme blízko Robertovi a Clary a jsem si jistá, že to diváci cítí. A také, mohu říci, že můj život s Pierrem začal a končil s Robertem Schumannem, protože můj Pierre zemřel krátce po premiéře filmu v Německu.

Jak vidíte důležitost amatérských/ nezávislých filmů, filmařů a festivalů v dnešním konzumním světě?

Čím větší konkurence, tím lépe. Ale musíme se také starat, aby naše řemeslo zůstalo kvalitní a nemělo to negativní vliv na filmy, což bohužel není vždy pravda. Filmy už, bohužel, nejsou tak kvalitní jako před 10 lety.