Od začátku své kariéry jsem věděl, že nejlepší příběhy, které mohu vyprávět je můj vlastní život

Natáčíte filmy o mladých lidech ve škole a jejich problémech. Vidíte to jen jako pozorný pozorovatel a snažíte se mluvit a poukazovat na palčivá témata nebo sám máte špatné vzpomínky na svoje dětství a mládí?
Musím vás trochu opravit. Od začátku své kariéry jsem věděl, že nejlepší příběhy, které mohu vyprávět je můj vlastní život. Až do teď jsem natočil 11 filmů a všechny byly o mně a mém životě. Někdo se může zeptat, co na tom může být tak zajímavé, ale já jsem režisér samouk a chtěl jsem natáčet od střední školy. Můj otec byl neurochirurg, takže mi půjčil svoji kameru a já začal natáčet hrané filmy se svými spolužáky. Začal jsem studovat medicínu a také filmoval a trvalo mi plných 23 let, než jsem medicínu dokončil. Ale dnes je ze mě doktor a ve svém volném čase provádím operace mozku. Jak jsem řekl, filmy jsou o mém vlastním životě a některé z nich jsou opravdové rekonstrukce toho, co jsem prožil. Můj film Tree of knowledge byl o sexu a mládí v mé třídě a natáčel jsem to během dvou let, abych zachytil, jak spolužáci dospívali.

Na jedné straně stolu jsem měl skripta medicíny a na druhé straně ležely scénáře

Šel jste ve stopách svého otce a studoval neurochirurgii, kterou jste přerušil kvůli filmu a dokončil ji až po 23 letech. Co Vás vedlo k tomu, že jste ji přece jen dokončil již jako etablovaný režisér?
Protože jsem tvrdohlavý. Mnoho lidí mi říkalo, že nikdy ze mě žádný doktor nebude a já si říkal „Počkejte, já vám ukážu“. Pokaždé, když jsem dokončil film, jsem měl pocit, že bylo o mém životě již vše řečeno, proto jsem pokračoval dál ve studiu a pak jsem našel námět, který se ještě nenatočil a tak jsem se vrátil k filmování. Takže jsem natočil film o svých rodičích, stejně jako Ingmar Bergman a také jsem natočil film o svém otci – neurochirurgovi - a operace mozku, které jsou ve filmu, jsem prováděl sám. Obecně bych mohl říct, že na jedné straně stolu jsem měl skripta medicíny a na druhé straně ležely scénáře a já jsem jen zvažoval, co dělat dříve. Víte, máme jen jeden život, ne dva, a když bych si pomyslel, že budu mít druhý život, jsem přesvědčen, že by ze mě byl dobrý neurochirurg, protože jsem nebyl během filmování. Když jsem šel do nemocnice, byl jsem na spodku pyramidy, a když jsem byl ve filmu, byl jsem na jejím vrcholu. Myslím si, že je zdravé zkoušet uspět ve více odvětvích ve stejnou dobu.

Ve Vašem prvním filmu Strange romance jste použil svoje vlastní peníze a kamarády jako herce. Další filmy jste natáčel ve své alma mater s opravdovými žáky. Bylo to z finančních důvodů nebo proto, že jste měl rád ten realismus, něco jako Woody Allen?
Oboje. Na začátku jsem neměl žádné peníze, abych platil opravdové herce. Víte, v té době profesionální herci hráli a mluvili jako na divadle, což pro film nebylo dobré. Mluvili tak, aby to bylo slyšet až na pátém balkóně, což se do filmů absolutně nehodilo. Pak přišla renovace v dánském filmu a nová generace herců mluvila tak přirozeně, jako teď mluvíme tady spolu.

V 70. letech jste třikrát žádal o podporu Dánský filmový fond, ale pokaždé Vás odmítli. Váš případ se dostal až do parlamentu a Fond byl zrušen. Odmítal obecně tento Fond podporovat mladé tvůrce, a jaká je situace v dnešních dnech s novou institucí Dánským filmovým institutem?
Hm, vidím, že jste se na mě dobře připravili, jsem překvapený. Je ještě něco, co o mně nevíte (smích). Ale vážně, Dánský filmový fond byl založen někdy v roce 1965 a byl to jakýsi fond pro průmysl, alespoň tak jsem to cítil. Oni svoje poslání vůbec nepochopili. Samozřejmě, že to byl umělecký fond a peníze byly určené pro nás. Ale tehdy se natáčely hrozné filmy. I můj první film byl katastrofa, ale již druhý film Lars Ole 5 c získal cenu za nejlepší dánský film roku. Od té doby jsem měl plnou podporu Filmového institutu. Diskuze ohledně mého filmu celou situaci změnila a Filmový fond byl přetvořen na Filmový institut. Od té doby se přístup k nám filmařům diametrálně zlepšil.

Je tu fond, ze kterého bychom měli dostat peníze pro naši práci a já jsem musel pracovat jako noční hlídač v nemocnici, abych si vydělal peníze na svoje filmy, takže proč bych neměl požádat o něco, na co jsem měl právo?

Bylo to vaše první vítězství nad systémem, kdy díky Vám film Filmový fond zrušen a Vy jste dostal 335 000 dánských korun jako vyrovnání?
Ano, bylo. Věděl jsem, že je tu fond, ze kterého bychom měli dostat peníze pro naši práci a já jsem musel pracovat jako noční hlídač v nemocnici, abych si vydělal peníze na svoje filmy, takže proč bych neměl požádat o něco, na co jsem měl právo? Takže jsem si za tím šel a uspěl jsem.

Říkal jste, že jste filmoval svůj vlastní život. Co Vás vedlo k přesvědčení, že to bude někoho zajímat a že to bude chtít vidět?
Když jsem začínal, nebyl to můj prvotní záměr točit jen o svém životě. Pamatuji si od svého dětství, že jsem vždy přesně viděl a pamatoval si nejen to, jak lidé vypadali, ale také co se dělo se spolužáky v mé třídě. Viděl jsem, co se stalo mým přátelům a za co se prali. Možná to byl můj úkol, ukázat, že to není jen můj boj, ale také jejich boj. Víte, ukázal jsem všechny aspekty svého života a mnoho lidí se v nich také našlo, ztotožnilo se s nimi a řeklo si „Hele, přesně tohle se mi stalo také“. Ukázal jsem něco, o čem se báli mluvit a dal jsem jim pocit, že v tom nebyli sami. Když se lidé dívají na moje filmy, poznávají v nich své vlastní dětství, což je také jeden z důvodů, proč jsem měl podporu od samého začátku svého filmování. Bylo to, jako bych ukazoval život jedné celé generace. Když jsem začínal svůj film Tree of knowledge, bylo to o mé třídě. Když jsem to dokončil, bylo to o mně samotném. V Cannes jsem získal pozitivní recenze.

Říká se, že Vás hodně ovlivnil Francois Truffaut. Kdo jiný měl na Vás ještě vliv?
Ano, byl to především Francois, ale také mě hodně ovlivnili čeští režiséři Miloš Forman a Jiří Menzel. Miluju jejich filmy jako např. Ostře sledované vlaky nebo Lásky jedné plavovlásky. Myslím si, že jejich filmy z té doby jsou absolutně skvělé, třeba Černý Petr nebo Hoří, má panenko.

Když srovnáte dánskou kinematografii v době, kdy jste začínal a teď, jak velký je zde rozdíl? Máme na mysli financování, podporu a mladých talentů atd?
Kolik času máme na tento rozhovor??? Dobrá, trochu to zkrátím, takže v kostce asi takhle. Líbí se mi rozdíl v technologii. Mám rád tu novou, protože dříve člověk strávil hodně času s vyvoláváním filmů, stavění lamp tak, aby měl dobré světlo. Vím, že někteří lidé mrhají materiálem, když natáčejí na digitál, protože to vždycky mohou smazat, zatímco film člověk šetřil a vážil každý záběr. Já jsem dělal jen krátké záběry trvající několik sekund, protože se domnívám, že takové záběry přináší do filmu život. Ve svých pěti prvních filmech jsem používal svoje herce jako loutky, jen jsem tahal za provázky. Bylo to velmi dobré, protože se mi podařilo zbavit je vyumělkovaného chování. Dostanete pouze to, oč požádáte. Když jsem začal filmovat já, stát dotoval film z 70%, teď je to 50% a zbytek peněz si musíte sehnat od TV nebo privátních fondů. Můj první herec byl můj spolužák, který se později oženil s dědičkou firmy Lego a patří k pěti nejbohatším lidem v Dánsku. Pro svůj poslední film jsem dostal od Filmového institutu v přepočtu 10 milionů českých korun a celý film mě stál 78 milionů.

Můj další film Sorrow and Joy je o tragédii v mém osobním životě, kdy moje manželka v psychóze zabila naše devítiměsíční dítě

Je to bolestivé točit filmy o svém vlastním životě?
No, docela ano. Můj film Facing the truth byl o mém otci, který jako chirurg byl nařčen z usmrcení stovky lidí. Víte, když děláte RTG mozku, musíte do těla vstříknout roztok, který se dostane do mozku, zabarví místa a pak se dá diagnostikovat rakovina na snímcích. Můj otec to dělat proto, aby mohl operovat svoje pacienty. Bohužel, ten roztok se nedostane z těla ven, ale ukládá se do jater a je radioaktivní. Asi 20% jeho pacientů zemřelo po 20 až 30 letech na rakovinu jater. Tisk z toho udělal velkou aféru a otec byl poslán před soud, kde byl ale očištěn, protože se ukázalo, že neměl na výběr a popravdě dal těm lidem dalších 20 let života, protože kdyby je neoperoval, všichni by umřeli do jednoho či dvou let. Morálně to bylo pro něj velmi traumatické a já jsem natočil ten film proto, abych jednak ukázal lidem, jak to opravdu bylo a potom abych očistil jeho jméno. Použil jsem ten skandál jako rámec celého příběhu. Otec zemřel onálepkován a do smrti se toho již nezbavil. Můj další film Sorrow and Joy je o tragédii v mém osobním životě, kdy moje manželka v psychóze zabila naše devítiměsíční dítě. Bylo to velmi těžké a pochopitelně, když film viděla, tak jí to dojalo.

Svoboda a nezávislost je pro mě velmi důležitá, protože je to můj vlastní život

Považujete se za nezávislého režiséra, a co pro Vás znamená svoboda a nezávislost?
Stoprocentně, jsem to já, kdo rozhoduje o všem ve filmu. Samozřejmě, že mluvíme o různých věcech, když natáčíme, ale jsem to já, kdo má poslední slovo. Začínal jsem jako autor námětu, režisér, producent, střihač a vždy se snažím být velmi autentický. Ve svém posledním filmu o svém manželství herci mají na sobě naše opravdové svatební šaty. Svoboda a nezávislost je pro mě velmi důležitá, protože je to můj vlastní život.

Uložit

Uložit