Když mi bylo deset let, otec mi věnoval kameru a já začal sám natáčet

Mohl byste nám něco říct o tom, jak jste natáčel tajně v Moskvě v roce 1957? V době Studené války Vás mohli považovat za špióna?

Byl jsem mladý, naivní a ambiciózní. Myslel jsem si, že Amerika je země zaslíbená, ale zklamala mě. Byla Studená válka a kanadská televize vypsala prémii 10 000 dolarů pro toho, kdy natočí v Moskvě snímky z mauzolea a přiveze obrázky Stalina a Lenina. To vzbudilo můj zájem, tak jsem se vrátil do Paříže, vstoupil do komunistické strany a začal se učit, jak tajně natáčet s kamerou skrytou pod kabátem. Nejel jsem sám, ale byli se mnou další tři členové strany a jeli jsme vlakem. Hrozná cesta, trvala to tři dny. V Moskvě se na mě usmálo štěstí v podobě taxikáře, který měl známého v moskevském filmovém studiu. Tak jsem se dostal až na natáčení filmu Jeřáby táhnou, což byl pozdější slavný protiválečný film. Když jsem viděl práci režiséra Kalatozova, bylo mi jasné, co chci v životě dělat. Točit filmy.

Bylo to Vaše první setkání s kamerou?

Technicky vzato nebylo. Můj otec byl amatérský filmař a měl malou kameru. Když mi bylo šest let, viděl jsem první film na nataženém domácím prostěradle a v tom filmu jsem byl hlavní hrdinou já. Když mi bylo deset let, kameru mi věnoval a já začal sám natáčet věci okolo sebe. Dodneška tu kameru mám doma.

Takže by se dalo říct, že on Vás inspiroval k tomu, že jste později propadl filmu?

Já jsem filmový fanoušek ještě z prenatálního stádia. Rodiče se poznali v kině, když na plátně tančili Fred Astaire a Ginger Rogers. Když mě maminka „čekala“, chodila do kina, a když nás za války honilo Gestapo, protože jsme byli díky otci polovičními Židy, maminka mě schovávala v kině, kde si myslela, že budu ve větším bezpečí. Když jsem byl starší, chodil jsem za školu a místo toho raději chodil do kina. Film mě okouzlil a přitahoval. Hrou osudu a neuvěřitelné náhody mě oba zmínění herci předávali o tři dekády později v Hollywoodu Oscara za film Muž a žena.

Ve svém prvním filmu jsem si dělal všechno sám, napsal scénář, hrál, režíroval

V roce 1960 jste založil svoji produkční firmu Les Film 13. Bylo to již v období Nové vlny, chtěl jste být nezávislý?

Určitě ano, ve svém prvním filmu jsem si dělal všechno sám, napsal scénář, hrál, režíroval. Já jsem určitě k Francouzské nové vlně nepatřil, spíš naopak, ukázali mi, jaké filmy točit nechci. Měl jsem krušné období, filmy nebyly úspěšné, kritika mě drtila, publikum vypískalo. Pak přišel film Muž a žena a štěstí se ke mně obrátilo čelem. Je to paradoxní, protože jsem si řekl, že pokud propadne i tento film, přestanu točit a budu dělat něco jiného. A dostal jsem Zlatou palmu v Cannes, Oscara v USA a další ceny.

Až nebudu vědět co s penězi, natočím film pro kritiky

Bylo to kvůli námětu nebo kvůli tomu, že jste natáčel střídavě barevně a černobíle, což bylo novátorské?

Určitě kvůli námětu, který byl tak lidský a vřelý a hlavně jednouchý, bylo to o životě. Vždycky mě zajímali lidé, příroda, život. Herecké výkony byly také famózní. Kritika hledala ve střídání barev a černé a bílé nějakou symboliku, jak to obyčejně kritika dělá, ale důvod byl jen v tom, že mi docházely peníze a černobílý film byl přeci jen levnější, tak jsem si ho koupil a dotočil s tím zbytek.

Kritika Vás vůbec neměla moc v lásce, že? Na rozdíl od diváků, pro které jste se stal oblíbeným režisérem?

V legraci říkám, že až nebudu vědět co s penězi, natočím film pro kritiky. Ale vážně, myslím, že negativně ovlivňují diváky. Lidé by měli jít na film a udělat si názor sami a ne přečíst si noviny, zjistit co psala kritika a pak do kina nejít. Podle mého názoru při dobrém filmu se diváci cítí vtaženi do děje a prožívají celý příběh se svými herci, což pole mě na filmu to nejhezčí.

Ve vašich filmech hráli slavná jména jako Jean Paul Belmondo, Jean-Louis Trintignant, Jacques Brel. Jaký přístup máte k hercům, necháváte jim volnost, předehráváte jim nebo jste přísný a vyžadujete, aby dělali přesně, co jim řeknete?

Nechtěl jsem nikdy mít k hercům jen čistě profesionálně pracovní vztah. Vždycky jsem chtěl, aby byli šťastní v mé společnosti, aby je se mnou práce těšila, abychom měli přátelské vztahy, abych já byl rád mezi nimi. Zní to možná paradoxně, ale já jsem se od mnohých také něco naučil pro moji profesi. Trintignant mně pomohl, jak správně vést herce, jak je režírovat a částečně změnil svůj herecký projev pod mou taktovkou. Domnívám se, že když mezi herci a režisérem panuje vřelý a přátelský vztah, jeden druhého motivují a dostanou z něj to nejlepší. Co říct o Belmondovi, podle mě je to nejdůležitější herec, jakého Francie měla od konce druhé větové války. Před válkou to byl Jean Gabin.

Dostal jsem nabídku točit něco se Steve McQueenem. Ale pak jsem zjistil, že by mi do všeho mluvili a že by to prakticky nebyl můj film

Když někdo dostane Oscara, obvykle to znamená i zájem ze strany Hollywoodu. Měl jste nabídku točit v Americe?

Měl, bylo to po úspěchu filmu Muž a žena. Dostal jsem úžasnou nabídku točit něco s tehdejší hvězdou Steve McQueenem. Ale pak jsem zjistil, že by mi do všeho mluvili a že by to prakticky nebyl můj film, takže jsem to odmítl. Já mám prostě jiný druh práce. Proto jsem další film natočil až o deset let později, jmenoval se Jiný mu, jiná šance a měl jsem volné ruce, jako bych ani nebyl v Americe, to bylo něco docela jiného.

Pro většinu Vašich filmů jste si psal scénář sám, že?

Ano. Víte, rád pozoruji život a různé aspekty, které jej ovlivňují a nejsou racionálně zdůvodnitelné. Věřím na osud, který můj život často nasměroval jiným směrem a dodnes mě to fascinuje. Proto píši scénáře podobně jako je můj život, často nevím, co přijde druhý den a kam mě to odnese. Člověk by měl prožívat intenzivně dnešek, přítomnost, protože neví, jaký čas má vyměřený v tomto životě a je spousta věcí, které zkrátka neovlivní.

Foto: Wikipedia