Narodil se 23 února 1938 v Praze. Jeho tatínek byl uznávaný spisovatel, který psal knížky pro děti a později spolupracoval jako dramaturg s Jiřím Trnkou. Byl rovněž překladatelem z několika světových jazyků. Malý Jiří vyrůstal v chudých poměrech a hrozně rád četl. Chodil do Skautu a byly mu vštěpovány správné zásady pro další život. V patnácti letech se přihlásil do typografického kroužku a učil se pracovat s tiskařským lisem a tiskl si při tom i vlastní básničky. Jenže v temných padesátých letech nebyla novinařina příliš zajímavé povolání a tak svůj zájem začal věnovat divadlu. Navštěvoval snad každé pražské divadlo tak často, jak jen mohl. Kromě toho o něm hodně četl a snil, že jednou bude mít vlastní, s vlastním souborem a vlastní repertoárem.

Po škole jej divadlo lákalo více než kino a tak se rozhodl, že se stane divadelním režisérem a přihlásil se na AMU. Nevzali ho, prý pro nedostatek talentu. Našel si místo v televizním studiu. Byl svědkem úplného začátku české televize, kdy se vše dělalo na koleně a vysílalo naživo. Nejdříve pracoval v archivu, kde rovnal šanony a katalogizoval scénáře. To jej moc nebavilo a tak přešel do hudebního archivu, který sousedil s redakcí filmového vysílání, kam se nakonec definitivně přesunul. Vystřídal tam jakéhosi absolventa FAMU, který se jmenoval Miloš Forman. Zde nasával, jako děvče pro všechno, zkušenosti a informace, které se mu později hodily. Když mohl, utekl do studia a sledoval, jak pracuje režie, jak se stříhaly záběry z jedné kamery na druhou. To všechno mu vnuklo myšlenku přihlásit se na FAMU, protože jak správně usoudil, televize bylo mladé médium, které se rozrůstalo a nemá k milovanému divadlu zas tak daleko. Hned u přijímacích zkoušek se potkal s Otakarem Vávrou, který se stal nejen jeho učitelem, ale také velkým rádcem a celoživotním vzorem. V ročníku se potkal s Janem Schmidtem, Věrou Chytilovou, Karlem Němcem nebo Evaldem Schormem. Kromě přednášek je Otakar Vávra bral i na Barrandov, aby viděli, jak pracuje „na place“. Jiří Menzel jej považuje za prvního skutečného profesionála v československém filmu. Naučil se od něj nejen perfektní přípravě, ale také pokoře před jinými uměleckými disciplínami a hlavně tomu, že jako režisér má cítit odpovědnost za to, co si z filmů odnese divák. Vávra také na škole prosadil názor, že filmový režisér musí být vedle zvládnutí vlastní profese také trochu vzdělaný v oborech, které s ní souvisejí.

V prvním ročníku musel Jiří, stejně jako ostatní, natočit své ročníkové práce. To už měl za sebou první zkušenost s kamerou, kterou držel v ruce ještě na střední škole, kde mu kamarád půjčil tu malou, osmimilimetrovou a on s ní chodil po Praze a hledal zajímavé záběry. Objevil, že kamera má také krokový posun a během velikonoc tak natočil svůj první animovaný film s ping- pongovými míčky.

V druhém ročníku měl jako ročníkovou práci natočit dokumentární film. Rozhodl se filmovat stavbu paneláků. Dlouho si s tím nevěděl rady, byl zoufalý, nevěděl jak začít, chyběl mu příběh, neuměl se rozhodnout, kam postavit a zamířit kameru. Podobné pocity ho, podle vlastních slov, přepadaly skoro při každém dalším filmu. Ale pan profesor Vávra mu dal cennou radu, že v takových okamžicích na něm nikdo nesmí bezradnost poznat.

Ve třetím ročníku ho málem ze školy vyhodili, protože neměl hotové cvičení na konci ročníku, ale byl to opět Otakar Vávra, který se mladého Jiřího zastal s tím, že v něm cítí talent a tak mohl školu dokončit. Dostal se do Krátkého filmu, kde se připravoval na diplomovou práci. Jeho absolventský film se jmenoval Umřel nám pan Foerster, po jehož natočení jej z Krátkého filmu vyhodili jako neperspektivního. Zachránila ho kamarádka Věra Chytilová, která jej angažovala jako svého pomocného režiséra, při natáčení vlastního absolventského filmu Strop o slavné gymnastce Evě Bosákové. Ale o této pozici nevěděl zhola nic a tak sloužil spíše jako morální podpora.

Ale jako mnohokrát předtím i potom, usmála se na něj Štěstěna. Na Barrandově si jej všimlo tvůrčí duo Kadár a Klos a pozvali jej k hereckým zkouškám pro film Obžalovaný. V roli plachého advokáta byl úplně autentický, líbil se a mohl přitom navíc sledovat práci opravdových režisérských mistrů.

Tehdy každého zdravého mladého muže čekala dvouletá prezenční vojenská služba a nevyhnul se jí ani mladý Menzel. Jako levná pracovní síla se dostal k Československému armádnímu filmu (ČAF). Byl zde s Janem Schmidtem a Pavlem Mertlem a byl určený k přípravě čtrnáctideníků pro vojenská kina a armádní vysílání v televizi. Ale to netrvalo dlouho a byl odeslán do Bora u Tachova k útvaru motostřelců. Zde objevil spolu s Pavlem Juráčkem, Jaromilem Jirešem a Janem Schmidtem vojenský klub, kde byl dobře vybavený fotografický kabinet, kde se dalo dobře zašívat. Fotili a natáčeli jako o život. Ráno vyrazili s povolením po útvaru a natáčeli zajímavosti z vojenského života. Odpoledne to sestříhali a večer v kině promítali. Vojín Menzel pak dostal práci v oddělení vojenského filmového zpravodajství a jezdil po útvarech z jednoho konce republiky na druhý. Zde poznal i Jiřího Šusta, který ozvučoval vojenské žurnály a dokumentární filmy. Jejich spolupráce pak pokračovala v civilu.

Řídím se zásadou, že co dělám, musí mít nějaký smysl, musí z toho plynout nějaký užitek

Byl na chvilku z vojny doma, když se na něj opět usmálo štěstí, a to tehdy, kdy se mu kolega svěřil, že chystají spolu s Věrou Chytilovou, Ivanem Passerem a dalšími režiséry natočit film podle Hrabalových historek a že každý z nich natočí jednu povídku. Z povídek pak bude celovečerní film. Menzel dostal nabídku se přidat a bez většího přemýšlení souhlasil. A udělal dobře. Díky účasti na tomto filmu mohl být pak na Barrandově zařazen jako režisér celovečerních filmů bez toho, aby celá léta musel jen asistovat a pak se snažit prorazit vlastním scénářem. Tak se seznámil osobně s Bohumilem Hrabalem, jehož knihy později převedl na plátno a mohly vzniknout legendární Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Slavnosti sněženek, Postřižiny nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Vybral si povídku Velká cena (Smrt pana Baltisbergra) a scénář napsal během dvou dnů. Schválili mu ho bez průtahů se slovy“ Zaručili se za tebe, tak to asi umíš“. Celý hotový film se jmenoval Perličky na dně a měl úspěch.

Jiří Krejčík mu nabídl roli v televizní inscenaci Penzion pro svobodné pány, kterou režíroval. To mu dovolilo poznat z druhé strany vztah herce a režiséra, který je pro úspěšnou práci velmi důležitý. Menzel byl v roli tak dobrý, že si ji později zopakoval ještě v Činoherním klubu vedle brilantního Josefa Abrháma.

Ještě stále byl na vojně, když dostal nabídku z tvůrčí skupiny Šebor-Bor, aby natočil detektivku, podle povídky Josefa Škvoreckého. Název Zločin v dívčí škole zněl tak lákavě, že neváhal a okamžitě souhlasil. Film natočil během dvou týdnů. Pracoval rychle, záběry měl připravené v hlavě, a tak šel od střihu ke střihu, z úsporných důvodů točil na přeskáčku tak, aby kamera a světla musela měnit pozice co nejméně. Po třech dnech za ním přišel hlavní produkční a pochválil jej za šikovnost a pohotovost, což mladého režiséra velmi povzbudilo. Film byl dobře přijat, což potěšilo i Josefa Škvoreckého

Vojenská služba končila a Jiří dostal nabídku ke spolupráci od ředitele Činoherního klubu Jaroslava Vostrého, aby u něj nazkoušel nějakou hru. Menzel si vybral hru Mandragora. Neměl s divadlem a jeho provozem vůbec žádné praktické zkušenosti, znal ho pouze jako nadšený divák. Ale i přesto měl cit pro to, co správná inscenace potřebuje. Vracel se k zážitkům, kdy sám opouštěl divadlo opilý radostí ze hry a chtěl, aby diváci odcházeli z jeho hry se stejným pocitem a těšili se na to, až se do divadla opět vrátí. Neměl žádnou režijní knihu, řídil se pouze citem. Hra měla úspěch, na repertoáru zůstala devět let a Činoherní klub s ní objel celou Evropu.

V šedesátých letech se v rychlém sledu za sebou objevila řada českých filmů, které se povedly a vzbudily zájem v zahraničí, vyhrávaly festivaly a tak se zrodil termín „ Československá nová vlna“. Všichni, kdo do ní tehdy patřili, ať už to byl Ivan Passer, Jiří Menzel, Miloš Forman, Evald Schorm, Jan Němec, Věra Chytilová, Pavel Juráček, Antonín Máša, Hynek Bočan nebo Jaromil Jireš, se navzájem znali, chodili do stejné školy, bydleli ve stejném městě, měli stejně omezený přístup k informacím a stejnou životní zkušenost. Stýkali se nepravidelně a nebyli nijak organizováni, neměli ani žádný program, manifest nebo teorie. Režim je naučil vážit si obyčejného člověka a nehledat hrdiny filmů mezi vrahy a darebáky. Existuje známa fotografie, kde jsou všichni aktéři spolu a tu pořídil fotograf Tibor Borský na hromadě písku v Krakovské ulici. Bylo to jedinkrát, co se tahle sešli všichni spolu.

Jiří Menzel dostal k přečtení ukázku z Ostře sledovaných vlaků, od dramaturga Václava Nývlta a hned po ní chňapnul. Netušil, že tři renomovaní režiséři před ním nenašli odvahu do toho jít a jak sám říká “ dokud je člověk mladý, blbý a neví ještě, co je riziko, pouští se do věcí, do kterých by se normálně nikdy nepustil, kdyby měl rozum“.

Pro mě film byl a je především lidským příběhem. Potřebuji vědět, čím začíná a čím končí.

Od první chvíle měl jasno, jak to bude dělat, protože mu ještě v uších zněla rada od Otakara Vávry, že zfilmování literární předlohy má dvojí účel. „Literatura vybízí filmaře, aby hledal a nacházel způsoby, jak psaný text nahradit jiným obrazem. Obohacuje tak filmový jazyk. Film zase pomáhá probouzet zájem o literaturu“. Byla to svatá pravda, protože po uvedení filmu se skutečně Hrabalova knížka začala více prodávat. Další pravidlo, které si od svého profesora pamatoval, znělo, že“ film je drama a prvočinitelem v dramatu je akce. Ne dialog, ale akce. I v životě je to tak, že o člověku nevypovídá to, co říká, ale to, co opravdu dělá“. Při natáčení nenastaly žádné těžkosti a štáb nebyl štván normami na počet natáčecích dnů, takže výsledek předčil všechna očekávání. Film získal Oscara a mladý debutující režisér si pro něj jel osobně do Hollywoodu. Bylo to, jako by stál poprvé na golfovém hřišti a první ranou trefil přímo jamku.

Dva dny před udílením Oscarů jen navštívili lidé ze společnosti Universal. Dali před něj smlouvu s tím, že bude studiu dva roky k dispozici a další film bude pro ně. Devět z deseti filmařů by na to pravděpodobně kývlo, ale Jiří Menzel to odmítl. Vzpomněl si na okamžik, kdy přišel na to, proč a jak chce filmy točit a hned věděl, že tak by to v Americe neuměl, navíc nechtěl opustit své diváky. Přestože byl pak u režimu v nemilosti a nesměl točit, musíme říct, že se rozhodl správně. Kdyby zůstal za oceánem, nikdy bychom neviděli Rozmarné léto, Vesničku mou střediskovou, Na samotě u lesa a další poklady. A to by byla jistě škoda.

Za to vše Jiřímu Menzelovi děkujeme.  

Památce Jiřího Menzela

23. února 1938 - 5. září 2020