Nebyl to pro mě jen film a čeština, ale poznal jsem zde spoustu zajímavých lidí

Byl film Valtr brání Sarajevo s Batou Živojnovičem v hlavní roli důvod, proč jste se dal k filmu?

Já jsem nebyl dobrý student a rodiče tak trochu nevěděli, co se mnou. Byl jsem člověk, který nehltal film a nechodil do kina, ale užíval jsem si života. Otec se znal s režisérem filmu Krvanacem, a tak jsem dostal takovou malou roličku, řekl jsem jednu větu a byl asi ve třech akčních scénách. Mně se to moc líbilo, ta moc toho syntetizování, jak dávají dohromady ty jednotlivé záběry, jak to vyrábí NĚCO. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem to později začal studovat u vás v Praze. V Praze žila moje teta, což byl také další důvod, proč jsem přijel sem. V roce 1973 jsem přijel udělat přijímací zkoušku a pak začala studentská léta. Nebyl to pro mě jen film a čeština, ale poznal jsem zde spoustu zajímavých lidí, třeba Jiřího Menzela. Přestože to byla doba tuhé normalizace, já jsem pochopil, co to znamená kultura, speciálně taková humanizovaná, s prvky ironie.

Ten film se pak stal dost velkým kultem a to dokonce i v Číně, že?

Ano, ano. Já také proto nyní v Číně jednám o svém příštím filmu. Bata Živojnovič umřel loni, což je škoda, byla to velká hvězda.

Koncertování je zábava, zatímco filmování je dřina... ze svých vedlejších aktivit spolufinancuji svoje filmy.

Hrál jste v punkové kapele Zabranjeno Pušenje. Je punková etika, ten vzdor, kritika, kreativita, svoboda a nezávislost něco, co máte pod kůži a aplikujete to ve svých filmech?

Ano, určitě. Já jsem vyrůstal na kapelách jako Kud Idijoti nebo Pankrti. Ale ta originální punková myšlenka už podle mě není, protože ji zahubily ty velký firmy a studia. Já mám vlastní kapelu, která se jmenuje Emir Kusturica and The NO Smoking Orchestra. Nedávno jsme měli koncertní turné, hráli dvacet pět koncertů v Austrálii, na Novém Zélandě a v Hongkongu. Hrajeme 18 let a odehráli přes osm set koncertů, takže jsme se hudbou nikdy nepřestali bavit. My jsme spojili punk a rock´n´roll s ostatními hubeními prvky a teď je pro mě koncertování zábava, zatímco filmování je dřina. Člověk si musí život také užít. Hraní v kapele mě dává pocit, že jsem pořád mladý a žiji každý den tak, jako by měl být poslední. Kromě toho je to i komerčně úspěšné, takže ze svých vedlejších aktivit spolufinancuji svoje filmy.

Téměř každý z Vašich filmů získal na zahraničních festivalech nějaké ocenění. Máte nějaký unikátní styl, nebo odlišný způsob výkladu či zajímavá témata, která z Vás dělají tak jedinečného filmaře?

Evropa ztratila své velké autory a já jsem dával dohromady a syntetizoval zkušenosti té doby. Film je hazard, stejně jako ruleta. Vsadíte na nějaké číslo, a buď vyhrajete, nebo prohrajete. U mě to číslo fungovalo a funguje.

90% filmů, které se dnes točí, jsou naprosté pitomosti

V roce 2005 jste byl prezidentem Mezinárodní poroty na festivalu v Cannes, takže jste viděl, jak to funguje zevnitř. Můžete říct, jaká jsou kritéria pro výběr filmů, kterých se teď hlásí přes 3000?

S tímhle jsem já jako předseda neměl nic společného. Tam jsou lidi, kteří to vybírají a dělají to nesmírně poctivě, proto je ten festival také tak prestižní. Loni tam zvítězil Ken Loach s filmem Já, Daniel Blake, o tom, jak se dnes žije v Anglii, což svědčí o tom, jak se pečlivě filmy vybírají. Tento festival je velká instituce, která spojuje velkou plejádu filmů, ale bohužel filmový trh kontroluje úplně všechno a obávám se, že tady platí, že jde kvantita na úkor kvality. Řekl bych, že 90% filmů, které se dnes točí, jsou naprosté pitomosti. Já mám Cannes rád, několikrát jsem tam zvítězil a dali mi i Césara, což je evropská obdoba Oscarů.

Já se vždycky snažím, aby ten film zůstal jakoby napůl amatérský, a aby tam hráli i neherci, což dělá film zajímavý

Dneska je všechno o penězích. Je to pro Vás těžké najít finanční krytí pro filmy se zajímavým tématem, který ale nikdy nebude blockbusterem. Otevírá vaše jméno stále dveře u producentů?

Teď už moc ne, to dělalo dřív. Já si myslím, že dobré myšlenky a dobré scénáře vždycky najdou peníze. Filmový trh již strašně rozlišuje komerční od autorského filmu. To již není, jak to bylo na konci 20. století, kdy bylo nejlepší, když se to dalo všechno dohromady a film měl jak uměleckou hodnotu, tak i tu komerční. Dneska je snaha, aby se na filmu vydělaly miliardy. Já se vždycky snažím, aby ten film zůstal jakoby napůl amatérský, a aby tam hráli i neherci, což dělá film zajímavý. Jak už jsem řekl dříve, mám spoustu jiných aktivit, kterými své filmy dotuji. Když někdo tvrdí, že dělání filmu je zábava, tak ten film nikdy za moc nestojí. Dělání filmu je dřina.

Byl byste šťastnější, když byste vyhrál třeba Zlatou palmu a Váš film by pomohl něco změnit, ale komerčně by neuspěl, nebo máte vždy na paměti i komerční úspěch a cena je pak už jen milý bonus?

Pro mě komerční úspěch nikdy nehrál hlavní roli. Vždycky jsem chtěl, aby filmy měly nějakou cenu a hodnotu. Jen jednou se mi stalo s filmem Černá kočka, bílá kočka, že se z toho stal takový blockbuster. U ostatních byla vždy na prvním místě idea, aby to umělecky bylo přesně tak, jak to má být.

Dostal jste se někdy do situace, kdy byste musel ustoupit a z filmu něco vystřihnout, jinak by byl projekt zastaven? Pokud ano, měl jste v sobě potom určitý morální konflikt nebo filmování je o kompromisech?

Malinký kompromisy se mají dělat, protože režisér by si neměl myslet, že je jediný, který ví všechno nejlépe a o všem rozhoduje. Já jsem nikdy velký kompromisy nedělal, ani dělat nemusel, ale poslouchal jsem lidi, pokud měli nějaké rozumné argumenty, tak jsem byl schopen to zohlednit. Já jsem strašně tvrdohlavý, když se točí, ale při montážích, kdy se kompromis dá udělat, tak tam s tím nemám problém. Takže kompromis dělám v práci i v životě.

Již není potřeba taková spousta světla, takže se dělání filmu mění jak v lidské, tak technické rovině

Jak dlouho se obvykle připravujete na nový film a pracujete rád se stejnými lidmi nebo naopak s různými?

Rád jsem dělal se stejnými lidmi, ale bohužel z těch původních již někteří umřeli a přišli jiní, také v těch změnách se to tak nějak koriguje. S novými technologiemi nějaké změny samozřejmě přicházejí, třeba při používání nových kamer již není potřeba taková spousta světla, takže se dělání filmu mění jak v lidské, tak technické rovině.

Vaše autobiografie  se prodala ve více jak 110 000 výtiscích, což je v dnešních dobách velmi slušné číslo. Čekal jste takový úspěch a co je tam tak zajímavého, že je z toho hit. Jste upřímný, otevřený nebo pícháte do vosího hnízda?

Dělal jsem ji velmi dlouho a myslím, že základním kamenem úspěchu byla upřímnost. Píši tam o mé rodině, jak jsem se dostal do Prahy, potom mluvím o rozpadu Jugoslávii. Je to napůl dokument a napůl citlivá reakce na posledních dvacet let mého života. Úspěch mě samotného zaskočil, určitě jsem jej nečekal.

Záběry už nemohou trvat déle jak tři vteřiny a ta dynamika je strašně velká

Myslíte si, že současná technologie pomůže filmovým tvůrcům natočit film za daleko méně peněz a dostat to do světa mezi lidi, aniž by k tomu potřebovali velká studia a festivaly?

Já si myslím, že to pomoci může, ale člověk si myslí, že je to tak lehké natočit film. Technologicky se to možná dá a zdá, ale myšlenkové to je daleko těžší a komplikovanější. Takže ta forma celoplanetárního úspěchu je strašně stará, ale formálně se hodně změnila. Záběry už nemohou trvat déle jak tři vteřiny a ta dynamika je strašně velká. Takže člověk, který chce udělat díru do světa třeba z Čech nebo ze Srbska, toho musí využít, aby udělal dobrý film, protože má stejné podmínky. Musí mít dobrého autora, dobrou vypravěčskou strukturu, dobré herce, a když se to všechno smíchá dohromady, tak se to vrátí na tu původní klasickou základnu všeho a to je prima.

Asi jste dosáhl víc, než jste jako malý kluk čekal. Je to pro Vás těžké ještě něčím překvapit publikum, abyste se nedostat do nějaké rutiny a nevykrádal sám sebe?

Já sebe nikdy vykrádat nebudu. Když dělám film, tak používám prvky, které jsou si podobné. Což je myslím důležité, protože člověk by měl jít kupředu, ale stále při tom zůstal svůj. Ty reservoáry, které v sobě má a ty vzpomínky, které sebou nese s reakcí na společnost, ve které žije, z toho se dá čerpat pořád. Mně vždycky šlo o to, aby moje filmy byly takový filozofický odstup od toho, jak se žije dneska. Nesnažím se nějak upozorňovat na nějaká palčivá témata, mě vždycky víc zajímalo ukazovat to, co přijde, ne to, co právě teď probíhá.

Cítíte se víc svázaný tím, že lidé od Vás očekávají vysoce kvalitní film a tím vlastně na Vás vyvíjí tlak a zbavují svobody?

Ano, proto jsem již také osm let žádný film nenatočil. Ten poslední byl dobrý, ukazoval se na festivalech, lidem se líbil, ale nebyla to taková pecka, takže už jsem zase na začátku. Nemám ty mindráky, že musím získat nějakou velkou cenu.

Teď jste na Febiofestu, kde jste převzal Kristiána, hlavní cenu. Znamená to tedy něco pro Vás, vedle festivalů v Cannes, Berlíně nebo v Benátkách?

Když jsem si přečetl, kdo už na tomto hezkém festivalu byl a kdo dostal cenu, tak jsem oceněním velice poctěn. Účast na festivalu pro mě hodně znamená.

Často pracujete se zvířaty. Měl jste na to nějakého odborného poradce, a jak se Vám se zvířaty pracovalo?

Je to stejná práce jako lidmi, rozdílný je jen casting. Všechno, co jsem kdy točil, mělo takový panteistický přístup, což znamená, že tam příroda hraje velkou roli.

V Hollywoodu došlo k přetvoření uměleckého idealismu v masovou filmovou výrobu, což se neslučuje s mým uměleckým pohledem na film

Je to čtyřicet let, co jste studoval v Praze FAMU a pořád mluvíte perfektně česky? Čím to, máte příležitost ji používat nebo máte tak dobrou paměť?

Když jsem studoval v Praze, tak všichni chodili do kavárny Slavia, ale tam se mluvilo srbsky. Takže já jsem chodil s kamarády do vinárny, která myslím, ještě pořád je na tom samém místě. Já jsem hodně četl Hrabala a Vančuru, což mělo na moji češtinu velký vliv.

Jednou jste řekl, že nikdy nebudete točit filmy v Hollywoodu a nikdy se nevrátíte do Sarajeva. Platí to stále?

Ano, řekl jsem nikdy do Hollywoodu, nejen proto, že se mi nelíbí, jak se tam točí filmy, ale také pro tu ideologii. Tam došlo k přetvoření uměleckého idealismu v masovou filmovou výrobu, což se neslučuje s mým uměleckým pohledem na film. Dneska stačí, že jen nesouhlasíte a nerespektujete Hollywood a máte nálepku kontroverzního umělce. Sarajevo je krásné místo, nic proti němu ani lidem nemám. Bylo postavené Turky při jejich expanzi do Evropy, kde teď všechno skupují boháči ze Saudské Arábie. A já nesouhlasím s politikou a vedením tohoto města od roku 1992. Všechno, co jsem vytvořil, natočil a zanechal v Sarajevu, bylo zničeno, ukradeno nebo spáleno, nezůstalo tam vůbec nic. Sarajevo už není multikulturní město, jako dříve bylo.

Za poskytnutí rozhovoru děkujeme Febiofestu.

Foto: Febiofest, Getty Images, Eva Csölleova