Co Vás přivedl ke studiu na FMK UTB ve Zlíně a chtěl jste primárně od začátku točit jen dokumenty?

Ke studiu filmu ve Zlíně mě dovedlo opojení hraným filmem – tehdy téměř výlučně jako diváka, který filmy zbožňuje a zažívá díky němu rozmanitá dobrodružství. A z diváka se nakonec stal režisér, který má touhu sám filmy tvořit. Což je stále mé velké přání, zatím tvoříme právě dokumenty a taky reklamy. Ale pravda je, že dokumenty se pro mě staly taky vášní.

Je těžké natáčet na mši, při svěcení, když nemůžete požádat kněze, aby řeč sjel ještě jednou? Musel jste mít souhlas od přítomných, že jim to nebude vadit?

Zrovna při natáčení během mše samozřejmě člověk musí mít trošku cit pro to, kam ještě může vlézt a taky se na tom ideálně s knězem dopředu domluvit. Pokud vím, nejsou na to žádné oficiální regule, záleží na knězi. My jsme zatím téměř vždy měli na kněze štěstí. No a u natáčení Psů Páně by byli dominikáni sami proti sobě, kdyby nás chtěli nějak omezovat, naopak, byly pro každou srandu. Ale co se týká opakování akce během mše, to samozřejmě nejde. Ale v tom je právě u dokumentů obecně ten adrenalin, to kouzlo neopakovatelného okamžiku. Je krásné, když tohle člověk dokáže aspoň trošku přenést právě i do hraného filmu.

Když točíte v kostele nebo u řádových sester a mluvíte s matkou představenou nebo převorem, máte za krkem takový „posvátný pocit respektu“, který Vás trochu krotí v tom, co děláte?

Musím říct, že tento pocit se neváže automaticky jen na zasvěcené osoby (kněze, řadové sestry), ale na každého, u koho je cítit opravdová pokora, pravda, jisté vědomí, že je ten člověk skutečně nějak napojen na Boha. Ale je pravda, že u zasvěcených osob jsem se s tím sešel velmi často. Ta jejich volba, darovat život Bohu, skutečně mění jejich život, jejich chování, přístup k člověku. Například můžete mít pocit, že ten druhý vás opravdu poslouchá, zajímá jej, co mu říkáte, promýšlí, co řekne on vám. A ten „posvátný pocit respektu“ rychle odejde a nastupuje ještě příjemnější pocit dobré společnosti. Jestli to člověka krotí v tom, co dělá – spíš bych řekl, že jej může takové setkání kultivovat.

Film Psi Páně byl dělaný na zakázku dominikánů. Musel jste předložit synopsi nebo scénář, nebo jste dostal kromě peněz i pozoruhodně volnou ruku a oni viděli až hrubý sestřih?

Po několika setkáních a vzájemném oťukávání, kdy jsme se o tom bavili, jsem předložil synopsi, kde byla mimo jiné daná struktura a forma. Ale scénář jako takový to úplně nemělo. Měl jsem vcelku jasnou představu o tom, jak by ten dokument měl na diváka působit – jako dominikáni samotní – otevřeně. Ale jinak jsem tomu nechával vcelku volný průběh. Samozřejmě ty hrané pasáže, které tam ale jsou, měly zcela jasný scénář a drželi jsme se toho.

Jinak jsme dostali opravdu až pozoruhodně volnou ruku. Trošku v tom vidím to, co se říkalo o sv. Dominikovi, že byl bláznivě svobodný. Že asi dominikáni věřili v prozřetelnost Boží, že to nějak dopadne. Ale přesto jsme zhruba v půlce natáčení vytvořili z materiálu, který jsme už měli, asi desetiminutovou ukázku. Ta se dominikánům líbila, uklidnila je. A pak viděli až hrubý střih, ke kterému neměli velké připomínky. Až zpětně si uvědomuju, jak to od nich bylo smělé a jak to je pro tvůrce osvobozující.

Musíte se před natáčením podobného filmu-dokumentu- něco naučit o historii daného řádu, abyste byl v obraze, nebo to není nutné, jen kladete otázky a dotyčný vše ozřejmí sám?

Tak v případě Psů Páně jsme se od začátku s dominikány shodli, že to nebude o historii řádu. Ale i tak je potřeba něco nastudovat, dostat věci do kontextů. Tvůrce tak dostane jistotu a minimalizuje v tomto případě nevítanou náhodu.

Měl byste odvahu a zájem natočit třeba dokument o knězi, který zneužíval malé chlapce a zpověď na kameru by bral jako žádost o odpuštění a vlastní vykoupení? Je to horké téma, do kterého filmaři píchají jen opatrně a nepřímo, že?

Těžká otázka. Pokud by ten kněz skutečně takto žádal o odpuštění, tak zřejmě ano. Byl by to od něj vcelku odvážný krok. Ale jak říkáte, není to pro filmaře příliš oblíbené téma. Na druhou stranu zametat věci pod koberec je nejhorší. Jsem rád, že současný papež – František, se naopak neostýchá vzít si do ruky koště a lopatku a všechnu špínu zase pěkně vymést na světlo a vyhodit.

Někdo je odborník na točení podmořského světa někdo na chytání ryb v exotických místech. Těšila by Vás nálepka odborníka na církevní záležitosti, takže by Vás požádali o natočení dokumentu třeba Kapucíni, Maltézští rytíři a jiné řády? Bral byste to i za cenu, že by nabídli peníze, ale ne úplnou tvůrčí svobodu?

No, asi bych se primárně bránil jakékoliv nálepce :) Ale být odborníkem na církevní záležitosti je natolik široké pole, že odborníkem stejně těžko kdy budu. Rozhodně by mě bavilo točit dokument i o jiných řádech, ale nesměl bych točit jen tohle. Myslím, že pak člověk trošku ztrácí nadhled. Alespoň já bych to tak asi měl. Ohledně omezení tvůrčí svobody – bezmezná svoboda člověku taky nesvědčí. Je potřeba si dát mantinely, aby taky zadavatel (řád) byl s výsledkem zajedno. Ale myslím, že v případu řádů, by ty mantinely byly velmi otevřené :)

Máte v plánu natočení i hraného filmu s církevní tématikou, něco podobného jako dělá Jiří Strach, špičkové obsazení, napětí a to duchovno jako nadhodnotu?

Rád bych do svých filmů dostal hodnoty, které lze považovat za křesťanské (obětování se, odpuštění……), ale zároveň jsou to hodnoty prostě bytostně lidské. Žádná církev si je nemůže výhradně přivlastnit. Ale tyto duchovní hodnoty nesmí z filmu příliš lézt, vždy musí diváka především zaujmout příběh. A to Jirka umí.

Zatím se svým dokumentem Psi Páně objíždíte školy, farnosti a hlavně kina, a krátké dokumenty sedají shlédnout jen na You Tube. Odmítly Vás TV Stream a ČT? Berete to jako klasický ignorantský přístup českých médií k netradičnímu tématu, které má co říct, nebo je v tom jen jejich strach, že by tam nemohly dát reklamy a nepřilákalo by to tolik diváků jako reality show nebo „Česko hledá superstar?“

TV Stream jsme nabídli pouze seriál Církev za oponou, který opravdu odmítla a ČT jsme nabídli Psi Páně, které neodmítla, projevila zájem, ale zatím to je zatím vše a hrozně se to táhne.

Nedokážu si představit, jaký duchovní program by dokázal konkurovat třeba pořadu Česko hledá superstar. To myslím není možné. Neberu to jako ignorantský přístup, spíš strach z toho, jestli by se našli diváci takového pořadu a televize si musí hlídat sledovanost. Ale takové pořady asi nikdy nebudou masová záležitost. Říká se, že jsme národ ateistů, křesťanství rozhodně není in. Ale ten hlad po duchovnu, po něčem, co člověka přesahuje, v nás je. Tak se hledají jiné alternativy nežli křesťanství, dlužno podotknout, že částečně si za to církev může sama.

Cyklus Církev za oponou je zajímavý počin, kde se věnujete tématům jako celibát nebo církevní restituce. Byl to Váš nápad nebo opět něco na zakázku a má to za úkol jen ukazovat fakta nebo nějak demytizovat a zlidštit církev v očích obyčejných lidí?

Je to zakázka od severu Signály.cz (něco jako křesťanský facebook). Záměrem je otevírat taková (církevní) témata, která spousta lidí nechápe, nebo s nimi mají problém. Určitě chceme poukazovat na fakta, ale zároveň vždy vycházet z osobního příběhu daného člověka, který o tématu mluví. “Zlidštit církev“ - no, je to společenství lidí, takhle je fajn se na církev dívat, ne jako na instituci, i když je to někdy těžké.

Co by Vás potěšilo víc, když by Váš dokument vidělo řádově desítky tisíc lidí, nebo když by jich bylo jen pár tisíc, ale zato by je přivedl k zamyšlení, vyvolal reakce a třeba i přehodnocení postojů? Musel jste po filmování přehodnotit svůj názor nebo přístup i Vy a filmování Vás obohatilo?

Považuji to období natáčení (ale i přípravy a střihání) dokumentu Psi Páně za velmi důležité ve svém životě. Přišlo ve správný čas na té mojí osobní cestě a jsem za to velmi vděčný. Kdyby jej vidělo stovky tisíc lidí, nezlobil bych se. Ale několik tisíc lidí už jej shlédlo a rozhodně jsem při natáčení nedoufal, že bude film takto lidi oslovovat, aspoň takovou reakci mám. I pár konkrétních příběhů se ke mně dostalo, kdy to lidem nějak ovlivnilo život, což je pro mě až neskutečné. Například jeden těžce nemocný pán – ateista – byl v kině na Psech a za nějaký čas, kdy se nemoc zhoršovala, poprosil mailem dominikána, kterého viděl ve filmu, zda by jej nenavštívil. Dominikán jej navštívil, duchovně připravil na odchod a asi před týdnem tomu pánovi odsloužil pohřeb.  Jak se vždy shodneme s otcem Jindřichem, olomouckým převorem dominikánů, kdyby to jen jednomu člověku pomohlo, stálo to za to.

Historické drama HLAS HRDINY Jonáše Vacka k vidění na Vortexu