Svého otce jsem moc nevídával, protože byl často pryč a točil

Byl fakt, že jste synem slavného filmového tvůrce pro vás vždy bonusem, nebo spíš balvanem, protože vás lidé sledovali více než by normálně dělali?

Když jsem začal sám točit filmy, měl jsem za sebou již dlouhé zkušenosti ve filmovém byznysu. Pracoval jsem jako technik v hraných filmech a natáčel takto tři až čtyři filmy ročně od 15 let věku. Svého otce jsem moc nevídával, protože byl často pryč a točil, ale úzce jsem spolupracoval s jedním z nejlepších techniků, který mě naučil své práci. Pracoval jsem s ním několik let a naučil jsem se dělat i jinou práci v oboru, takže když jsem začal točit, lidé mě primárně nevnímali jako Ingmarova syna. Když jsem natočil film podle jeho scénáře, který se jmenoval Sunday Children, mezinárodní pozornost byla extrémní a byly zde okamžiky, kdy jsem já, jako mladý debutant, měl s tou pozorností problémy. Dělali jsme velké promo turné a všude, kam jsme přišli, jsem dělal rozhovory a lidé se mě pořád dokola ptali na Ingmara.

Když jste byl malý, dovolil Vám otec jít s ním na natáčení, nebo neměl rád, když jste se mu motal v práci pod nohama?

Když mi bylo 12, 13 a 14 let, tak jsem během letních prázdnin s ním na „place“ při natáčení. Tam jsem se také naučil technické základy filmové práce, a když jsem byl starší, pracoval jsem u filmu již jako technik, takže já dělal svoji práci, on svoji a nebylo to moc jako vztah otce se synem.

Film, stejně jako literatura, hudba nebo malování jsou hodně o pocitech a prožitcích

Rozuměl jste jeho filmům, které byly občas velmi těžké, nebo jste se raději díval na filmy někoho jiného?

Když jsem chodíval do kina, snažil jsem být tak otevřený čemukoliv, jak to jen šlo. Nezbytně jsem nehledal logiku ve filmech, domnívám se, že film, stejně jako literatura, hudba nebo malování jsou hodně o pocitech a prožitcích, takže jsem se snažil moc nepřemýšlet, spíš se nechat unášet.

Studoval jste nějakou filmovou školu nebo Vás otec všechno naučil a to Vám stačilo, abyste začal natáčet sám?

Ne, nikdy jsem žádnou školu nestudoval a ani otec mě nikdy nic neučil. Vše, co jsem se naučil, bylo prací s filmovými produkcemi a techniky. Pracoval jsem na zhruba čtyřech filmech ročně a učil se hodně od dobrých režisérů, jako byl otec. Ale člověk se hodně naučí i od špatných režisérů, tedy především to, čemu se raději vyhnout a jak to nedělat. Řekl bych, že jsem se naučil více od špatných režisérů, než o těch dobrých.

Opustil jsem filmový průmysl a pracují jako zdravotník v sanitce

Mohl byste býval říci NE natáčení filmů a mohl se stát třeba řidičem kamionu nebo učitelem, nebo Vás otec cíleně vedl k filmové kariéře?

Hm, tak to nevím. Od svých 5 let jsem mohl vidět spousty filmů a od svých 12 jsem dělal ve filmu technika. Když mi bylo 24, natočil jsem svůj první krátký film a nemyslím si, že bych byl nucen věnovat se filmu. Pak jsem opustil filmový průmysl a pracují jako zdravotník v sanitce.

Cože to děláte?

Pracuji v záchranné službě jako doktor specialista. Víte, už jsem měl plné zuby filmování. Dělal jsem dokumentární film o posádce sanitního vozu a jezdil s nimi celý rok. A když jsem ten dokument dokončil, měl jsem začít točit hraný film, ale nemohl jsem. Najednou jsem vnímal dělání filmů jako absolutní zbytečnost a zjistil, že tohle je práce přímo pro mě. Tak jsem šel na vysokou školu a studoval tam čtyři roky a pak přešel k rychlé zdravotnické pomoci. Filmovat jsem přestal v roce 2002.

Jak lidé přijali vaše první filmy? Snažili se je srovnávat s otcovými a byli zklamáni, nebo jste vystoupil a řekl: „Tohle jsem já a moje filmy“ a tím pádem jste vytyčil mantinely?

Natočil jsem spoustu filmů, které jsou úplně rozdílné a samozřejmě natočil i Sunday´s Children, které jsou podle jeho scénáře, ale upřímně řečeno, nikdy jsem se nestaral a bylo mi jedno, co lidé říkají. Já jsem dělal to, co jsem si myslel, že je dobré a správné.

Producenti chtějí svoje vložené peníze zpátky, takže kdo je váš otec je jim úplně jedno

Když jste točil film, řídil jste se podvědomě radami, které Vám otec dal?

Ne, on mi žádné rady nikdy nedal. On natáčel filmy způsobem, jaký vyhovoval jemu, a já si myslím, že je to hodně o intuici. Každý den musíte aspoň 500 x dělal rychlá rozhodnutí a musíte se řídit vlastní intuicí, a jestli v tomhle ohledu měl na mě otec nějaký vliv, to vážně netuším.

Domníváte se, že Vaše příjmení Vám otvíralo dveře při hledání finanční podpory pro Vaše filmy?

Neřekl bych. Nikdy jsem nikde neprezentoval, že jsem Ingmarův syn, když jsem žádal o peníze. Víte, producenti chtějí svoje vložené peníze zpátky, takže kdo je váš otec je jim úplně jedno a nemá to jejich rozhodnutí žádný vliv.

Když jste sestříhal svoje filmy, projevil Váš otec zájem je vidět, nebo mu to bylo jedno?

Samozřejmě, že ho to zajímalo a shlédnul je všechny. Byly takové, které se mu moc líbily a jiné, které se mu naopak nelíbily ani trochu.

Doba se změnila, lidé se změnili, svět se změnil. Domníváte se, že filmy Vašeho otce budou vždy považovány za něco speciálního nebo za dekádu či dvě nebudou mít lidé ponětí, o čem byly a kdo je natočil?

To nevím. Otec vždycky říkal, že si přál, aby jeho filmy byly jako divadelní hry, aby zmizely, jakmile se odehrají. Umřel před deseti lety a jeho filmy jsou stále zde. Netušíme, zda přežijeme jako lidstvo, ale je jisté, že nechal výraznou stopu ve filmovém průmyslu, vymyslel úplně nové věci a natočil filmy způsobem, jako nikdo předtím. Režiséři jako Lucas, Scorsese, Coppola či Spielberg vědí všechno o jeho filmech. Spousta lidí zkoumá otcovu techniku a filmy skoro jako vědní obor a myslím si, že to, co sem přinesl, tu navždy zůstane. Nikdy se nesnažil být slavný, chtěl jenom točit filmy a podívejte, kam to dotáhl, dokonce je už i na našich stokorunových bankovkách.

Hodně režisérů mělo Vašeho otce za vzor, jako třeba Woody Allen. Koho jste uctíval Vy sám?

Mně se líbil Stanley Kubrick a Roman Polanski. Vždycky jsem točil tak, jak jsem sám chtěl a cítil a nikdy si podvědomě neříkal: „On to udělal takto, tak já to udělám stejně“.

Takže teď, když pracujete u rychlé záchranky, Vás už filmy vůbec nezajímají?

Před dvěma lety jsem začal pracovat se švédskou produkci na dvou nebo třech scénářích, ale pouze jako hobby. Netuším, jestli to dopadne či nikoliv, protože stále pracuji se scénářem. Produkuji jeden projekt v USA, který režíruje někdo jiný, a ve Švédsku mám dva projekty, kde scénáristé dávají dohromady moje myšlenky a nápady. Producentům se to líbilo a tak na tom pomalu pracujeme.

Řekněme, že ten Váš projekt bude mít úspěch. Uvažoval byste vážně o návratu za kameru a skončení práce u záchranky?

To fakt netuším. Za prvé, ještě jsme s tím nezačali, producentům se jen líbí nápad příběhu a tak je na nějaké uvažování příliš brzy. Budoucnost je otevřená. Za druhé, teď je pro mě práce ve zdravotnictví vším. Víte, nejdříve jsem byl technik, pak jsem byl režisér a teď jsem doktor. Měl jsem svoje časové úseky a vždy dělal všechno s nadšením a láskou a pak jsem to za sebou uzavřel, abych se mohl věnovat na 100% té další profesi. Takže teď žiji jen pro sanitku.

Všechno co dělám, je z čisté vášně. Pokud se na něco vrhnu, jdu za tím a není to žádný plánovaný krok. Beru to, jak to přichází. Když jsem šel studovat, bylo mi 40 a chodil jsem na univerzitu 4 roky. Bylo to velké životní rozhodnutí, protože jsem předtím nikdy nestudoval, jen jsem filmoval. Ale zjistil jsem, že moje vášeň je práce v sanitce a tak jsem šel za tím a všechno tomu obětoval. Je možné, že třeba za 5 let najdu novou vášeň, tak potom bych za tou současnou prací zavřel dveře a šel bych dál. Byly doby, kdy jsem sledoval čtyři filmy týdně a mluvil o nich se svými kolegy a rozebírat je. Pak jsem šel dělat ten dokument o posádce sanitky a najednou si uvědomil, jak je film zbytečný, zachraňovat lidské životy mi připadalo jako daleko důležitější práce.

Myslím si, že jsem teď mnohem bohatší člověk, než když jsem byl filmař, protože teď mě lidé potřebují a berou mě takového, jaký jsem

Takže teď, když jste doktor a jezdíte k případům, snažíte se absorbovat do sebe co nejvíce z obyčejného lidského života, kterému jste nyní tak blízko? Třeba by to byl dobrý námět pro film…

Ano, o tom to vlastně je. Mám možnost dostat se do blízkosti lidí každý den. Dostanu se do jejich domovů a vidím odvrácenou stranu jejich života, která mi dodá celkový obraz naší společnosti. Jednou jedeme do nějaké milionářské vilky, podruhé do kutlochu feťáka a všechno ostatní leží někde mezi tím. Pracujeme třeba ve vlaku metra nebo na poli vedle silnice, kde došlo ke srážce aut a já se dostanu do styku s obyčejnými lidmi, kteří mi během hodiny řeknou spoustu informací o sobě a svém životě. To celé mi ukazuje opravdové hodnoty našeho života, a jak se z toho můžeme poučit. To celé samo o sobě je dobrý materiál pro scénář potenciálního filmu. Víte, myslím si, že jsem teď mnohem bohatší člověk, než když jsem byl filmař, protože teď mě lidé potřebují a berou mě takového, jaký jsem, je jím jedno, že jsem syn slavného režiséra. Takže jsem se vrátil ze světla reflektorů a červených koberců do světa čisté lidskosti, a to mě obohacuje v mnoha směrech. Abych byl upřímný, nikdy jsem nebyl rád středem pozornosti a to pozlátko kolem filmového průmyslu mě nijak nenaplňovalo. Mě jen bavilo filmy vyrábět.

Tak proč jste přijal pozvání sem do Zlína na festival?

Požádali mě o to a také chtěli, abych tady uvedl svůj raný film z roku 1988. Říkal jsem si, že by bylo dobré ukázat mé dceři dětský filmový festival. Udělal jsem tady pár rozhovorů, které mně připomenuly staré časy, ale nebylo to nic stresujícího, takže to bylo takové příjemné.