Když jsem emigroval do Ameriky, tak jsem poznal oceán a zamiloval se do něj

Váš otec byl vojenský pilot, stihl ještě válku nebo létal až po ní?

Ne, válku již nestihl, byl poválečný pilot a létal na tryskových bombardérech IL 28.

Kdo Vás objevil pro film, kam jste již pronikl ve svých dvaceti letech?

Mým hlavním objevitelem pro film jsem byl já sám. Vystudoval jsem literárně dramatický obor a většinou jsem byl před kamerou. Když jsem emigroval do Ameriky, tak jsem poznal oceán a zamiloval se do něj. Toužil jsem dostat se za kameru a tento sen, který se stával silnější a silnější, jsem naplno realizoval až ve svých pětatřiceti letech.

Cesty k filmu jsou krátké nebo dlouhé, já jsem šel tou delší

V roce 1979 jste emigroval. To už jste věděl, že chcete být u filmu a tady vám pšenka nekvetla., nebo jste chtěl pryč z totality, ale nečekal jste, že byste se venku filmu dál věnoval?

Když jsem odcházel, bylo to z úplně jiných důvodů a tehdy jsem ještě netušil, že bych se k filmu nějakým způsobem dostal. Cesty k filmu jsou krátké nebo dlouhé, já jsem šel tou delší.

Já jsem svým naturelem po tátovi dobrodruh, takže jsem chtěl vidět velký svět a tady v totalitním Československu mi to bylo těsný. Začátky byly těžký, prošel jsem si milióny řemesel, a až když jsem se začal potápět a objevovat podmořský svět, začalo mě to neskutečně naplňovat. Vlastně jsem svůj první film natočil až po návratu do Československa.

V USA jste vyučoval herectví. Co jste těm studentům mohl nabídnout, když jste tady u nás měl za sebou jeden seriál a pět filmů?

Já jsem začal učit na Florida Academy of Dramatic Arts až po pětiletém pobytu v Americe. Nevyučoval jsem obor film, který má mnoho podob, ale herectví před kamerou. Dostal jsem třídu, která se primárně věnovala divadelnímu projevu, takže jsem je učil tomu filmovému a asi fakt, že jsem neměl nijak bohaté zkušenosti, moc nevadil. Jsem rád, že můžu hrdě říct, že několik mých bývalých žáků je dneska i v Hollywoodu. Jedním z nich je třeba Lee Sosin, dnes úspěšný filmový producent. Když jsme se tehdy loučili, protože jsem se začal víc a víc věnovat svým vlastním projektům, tak to bylo tak emotivní, že mí žáci brečeli. Fakticky jsem učil jen dva roky, dostal jsem se k tomu velkou náhodou, a jak už to v Americe chodí, člověk musel vždycky říkat, že to samozřejmě umí. Celá emigrace byla taková velká improvizace.

Jak jste přišel ke jménu Lichtag? Znamená to, že Montag, Freitag a Sonntag bylo pro tak pilného člověka málo, a vytvořil jste uměle osmý den v týdnu?

Báječná otázka. Jako Zdeněk Loveček jsem si vzal nějakou Jitku Lichtagovou, a protože neměli v rodině chlapa, tak se mě zeptali, jestli bych si nechtěl změnit příjmení, aby se zachoval rod Lichtagů. Tak jsem byl Zdeněk Loveček – Lichtag, ale v Americe zase neuměli vyslovit moje křestní jméno, tak jsem skončil u Steva, což bylo pro ně srozumitelnější. Když jsem dostával občanství, tak jsem si nechal tedy Steve Lovecek Lichtag.

V době Perestrojky jste natočil šestidílní dokument o gulazích v SSSR, což je téma, o kterém by patrně nejraději mlčeli. Co Vás k tomu vedlo? Měl jste s tím při výrobě potíže a za sebou cenzuru? Jaký byl ohlas u diváků?

Ten seriál Sibiř- země žalu, země naděje, byl vlastně můj druhý filmový počin. To jsem ještě byl v Americe a dělal jsem to jako producent. Režie se ujal Milan Maryška a dělal jsem to ve spolupráci s československým Krátkým filmem. Protože to bylo v době perestrojky, kdy režim byl už lehounce uvolněný, i tak to bylo velmi složité a potýkali jsme se se spoustou problémů. Protože jsem měl český štáb a ne americký, tak nás tam pustili. Než se ten film dokončil, tak jsem udělal koprodukční smlouvu se soukromou ruskou televizí, se kterou jsme to pak dokončovali. Film měl verzi československou, kterou si vymínil Krátký film. V česku byla tato série velmi úspěšná. Primárně jsem to dělal pro BBC, ale ta ho nakonec odmítla. Filmy byly příliš pomalé a těžkopádné a můj režisér je nechtěl upravit. BBC nevyhovoval jejich tehdejší rytmus.

Točíte často v chráněných oblastech, kam je běžnému člověku vstup zakázán. Jak to funguje při shánění povolení a používají potom vaše filmy jako nástroj k většímu apelu na záchranu daného místa nebo druhů živočichů?

Musím si ta povolení vybavit dlouho dopředu a všechno se to odehrává většinou v politické rovině. Země, kde jsme natáčeli, pak moje filmy používají třeba provzdělávací účely.

Máte při natáčení dokumentů na souši nebo pod vodou nějaký scénář, podle kterého točíte nebo až při sestřihu dáváte dohromady příběh, aby to mělo hlavu a patu?

Vždycky se snažím dát dohromady nějakou základní dějovou linku, protože každý film musí mít nějaký příběh. Od svých spolupracovníků z dané oblasti mám informace, jak to tam funguje, takže se pak snažím dopředu na vybranou lokalitu odjet a nasát tam tu atmosféru. Tam získám představu, co je reálné natočit a co ne. Samozřejmě se stane, že mám představu a pak se pokazí počasí nebo nejsou zvířata, což dopředu neovlivním. Takže natočíme, co jde a pak přichází poslední fáze, což je práce ve střižně, kde se to celé dodělá.

Zvířata nejsou herci, takže jim neřeknete, že záběr sjedete ještě jednou. Jak to funguje, abyste měl správné světlo a zachytil to, co jste měl v úmyslu a nepřišel při tom o život?

Naštěstí se pohybujeme v době digitální technologie, která nám umožňuje točit a točit a točit… Není to jako dříve, kdy se muselo počítat s každým metrem filmu. Daň je však pak taková, že se v té spoustě záběrů musíte třeba pět měsíců hrabat, než vyberete to nejlepší a nesmíte se bát většinu materiálu zahodit.

V začátcích jsme to dělali s celým štábem docela za hubičku a byli jsme šťastní, že ten film vůbec vznikl

Jako producent musíte hledět na peníze. Dá se u dokumentů o zvířatech nějak odhadnout rozpočet, když je nemůžete vzít do studia a počasí neovlivníte? Jde Vám vždy o to dokumentem něco říct a na něco upozornit, nebo chcete natočit atraktivní téma, které vydělá spoustu peněz?

Já říkám, že tohle přichází s věkem a s opotřebováním materiálu. Točil jsem dlouho filmy, srdcovky a přijímala peníze pouze od partnerů, kteří akceptovali fakt, že ten rozpočet nejde garantovat. Byli tak osvícení, že mi dali peníze, o které jsem si řekl, a když bylo potřeba rozpočet navýšit, tak s tím nebyl problém. V začátcích jsme to dělali s celým štábem docela za hubičku a byli jsme šťastní, že ten film vůbec vznikl. Když uděláte film srdcem a vyhrává festivaly a lidem se líbí a chodí na něj, tak partneři vidí, že to všechno mělo smysl. Jenže jak jsou na vás kladeny větší a větší nároky nejen z uměleckého, ale i z technického hlediska, tak tam se pak začne ten přístup trochu měnit, protože partneři začínají tlačit na dodržení rozpočtu. A pak je lepší zvolit tu horší variantu. Nejsem schopen říct, jestli na lokaci pojedu jednou nebo třikrát a každá cesta něco stojí. Moje dřívější filmy stály v řádech jednotek milionů korun. Poslední hotový film Aldabra ve 3D byl v desítkách milionů. Příští rok bych měl začít točit další film ve 3D a ten má stát několik set milionů! Vidíte, že rozdíly jsou to značné, ale s tím asi nic nenadělám.

V dnešní době se těžce získává divák. Každý dnes kouká na mobil, počítač, je všemi informacemi přehlcený a jen těžké ho zaujmout

Podle čeho si vybíráte témata pro svoje filmy. Zajímáte se o dění kolem sebe a když Vás něco zaujme, tak se na to podíváte blíž a pokud to jde, vypravíte se tam filmovat?

Tahle otázka by byla příhodná, kdybyste mi ji položili tak před pěti lety. Já dneska již dělám primárně jen podle scénářů. Nevěnuji se už příliš dokumentům, věnuji se teď převážně producentské práci hraných filmů. Ale u dokumentů to funguje tak, že máte neustále nastražené uši a neustále nasloucháte různým lidem z různých oblastí. Nápadů vždy přicházela spousta. Když vám třeba někdo řekne, že se v Austrálii krokodýli perou se žraloky o své teritorium v řece, tak vás to samozřejmě nakopne! No a pak se spojíte s někým, kdo vám o tom řekne víc a pak začnete hledat celý příběh toho filmu. Lidi si myslí, že pro dokument o přírodě stačí jen zajímavé obrázky, ale to není pravda, musíte mít nějaký příběh, jehož vytvoření je vlastně to nejtěžší. I festivalové poroty oslovují hlavně filmy, které mají příběhy. Není to o technice nebo o kvalitě obrazu, ale hlavně o příběhu. V dnešní době se těžce získává divák. Každý dnes kouká na mobil, počítač, je všemi informacemi přehlcený a jen těžké ho zaujmout. To není jako před dvaceti lety, kdy to bylo jednodušší.

Dostal jste se někdy do situace, kdy při filmování zvířat vám lidský druh naznačil, že Vaše přítomnost není vítaná, že vstupujete do jejich království?.

Ano. To bylo třeba při natáčení filmu Poslední lovci. Chtěl jsem nafilmovat příběh lovců, kteří krutě zabíjejí velryby. Domorodci nám na konci naznačili, že my běloši, přesycení vším, nemáme v tom jejich tvrdém světě co pohledávat. Nikdy nám to neřekli, ale my jsme cítili, že tam opravdu nepatříme. Součástí toho filmu je i sekvence, kdy tam přijela nějaká britská ochranářská skupina, která si svolala všechny lovce a přesvědčovala je, že by neměli lovit vorvaně, protože jsou krásní a že by bylo lepší, kdyby si tam místo toho otevřeli nějakou cestovní kancelář, kde by přijímali turisty, kteří by se na ty vorvaně jezdili dívat. Mně to připadalo naprosto absurdní, protože Angličané chtěli, aby tihle lovci s mozolnatýma rukama, kteří denně riskují život, prodávali nějaké suvenýry a oni by tam postavili silnice, aby se sem valily davy turistů, kteří by se vozili na moderních lodích, kde by původní obyvatelé možná mohli pomáhat. Ve své podstatě sem Angličané přijeli jen proto, aby si tam otevřeli svůj byznys a úplně by zničili jejich klid, jejich styl života, jejich kulturu. Takže když jsme dotočili ten film, tak jsem věděl, že když odsud odejdeme, že je to to nejlepší, co můžeme udělat.

Myslím si, že současná generace se o přírodu a životní prostředí zajímá

Když jste se v hlubině oceánu mazlil s murénou, což není určitě tradičný domácí mazlíček, jaký byl Váš vnitřní pocit? Řikal jste si něco ve smyslu, proč to tak není vždycky ve vztahu člověka k přírodě, místo aby ji drancoval, raboval a ničil?

Byl tozvláštní okamžik, protože děláte něco, co se běžně nedělá, nemáte s tím zkušenosti a nevíte, jak to dopadne. Zkusil jsem si to několikrát a bylo to něco výjimečného, i když sám ani nevím, zda to bylo ode mě správné, znásilňovat city tohoto živočicha. Člověk je příliš primitivní na to, aby rozuměl těmto dravcům, kteří si žijí ve svém světě. Myslím si, že člověk není ani hoden, aby přežil, přestože se snaží pochopit všechno a všemu chcerozumět.

Založil jste festival Voda-moře-oceány, jste čestným presidentem festivalu Příběhy Země. Najdou si podle Vás sami cestu mezi milióny diváků na světě nebo opět budou muset jezdit angažované velké hvězdy, kterým leží osud Země na srdci, aby veřejnost vzala tyto festivaly na vědomí?

Každý, kdo založí nějaký filmový festival a udrží ho při životě, je velký hrdina. Já jsem založil výše jmenovaný festival před 15 lety a vím, jak je těžké jej udržet ho v chodu, sehnat na něj potřebné peníze a najít si diváky. Hvězdy festivalům pomáhají se zviditelnit, a kdyby nejezdily, tak by život festivalů byl daleko těžší. To si jistě organizátoři uvědomují a vědí, že díky zajímavým hostům diváků přibývá. Příběhy Země je nový festival, teprve se učí chodit, a pokud v budoucnu filmové hvězdy přijedou, tak mu to určitě pomůže. Myslím si, že současná generace se o přírodu a životní prostředí zajímá. Jsem přesvědčen, že nikomu není jedno, kde a jak žijeme!