Začínala jste jako asistentka Andreje Wajdy, který Vás evidentně hodně naučil. Když loni zemřel, cítila jste, že zemřelo i něco uvnitř Vás?

Ano, určitě. Andrej je taková věčná planeta, která stále kolem nás obíhá a nikdy opravdu nezemře. Byl to živý a energický člověk až do svého konce a já jsem s ním měla velmi hluboký stav, ať osobní, pracovní či politický. Je to pro nás všechny velká ztráta a já jsem se s tím ještě nevyrovnala. Moc mě mrzelo, že pro pracovní povinnosti jsem nemohla přijet na jeho pohřeb.

Jaký má pro Vás význam premiéra Vašeho nového filmu v Čechách a bude to v něčem jiném, než to bylo v Polsku a na berlínském festivalu?

Ještě jsem jej uvedla v Bratislavě a v Sofii, takže Čechy jsou pátá zem, kde film představuji a pro mě nejdůležitější. Je to ještě dost čerstvé, takže stále mám takové vzrušení, když to ukazuji divákům. Je to stylisticky nejtěžší film, jaký jsem kdy dělala.

Nedělám filmy jen pro svoji radost nebo potěšení

Měla jste při výběru hlavní představitelky již jasnou představu, nebo jste tápala?

Výběr herečky je sám o sobě zajímavý příběh, protože jsme začínali obsazovat v době, kdy scénář ještě nebyl napsaný. Chtěli jsme psát jeho finální verzi již ke konkrétní postavě. Zkusila jsem asi třicet polských hereček v těchto letech a Agnieszka Mandat to nakonec zahrála nejlépe a vyhrála první kolo. Vypadala svěže a mladě a já si říkala, že když ji obsadím, bude to takový konformismus a já chci ukázat ženu, která si něčím prošla a tahle je na to dost sexy. Takže jsem se začala ubírat jiným směrem a každá druhá polská herečka mi říkala: „Tohle jsem já“. Nakonec jsem vybrala jednu herečku, která však vypadala starší než postava a byla dost při těle. Pak jsme provedli čtené zkoušky se všemi herci a den na to nám hlavní herečka oznámila, že to dělat nebude. Dost se nám ulevilo, protože opravdu špatně chodila. Tak jsme zavolali Agnieszke Mandat, která zaplaťpánbůh neměla žádný film. Ona je spíše divadelní herečka, nikde ve filmu moc nehrála, ale zázračně se do té postavy převtělila během několika týdnů a byla skvělá. V mém dřívějším filmu měla velkou roli, která pak musela být vystřižena, takže po prvním dni natáčení Přes kosti mrtvých za mnou přišla a řekla: „Teď mě již nemůžeš vystřihnout“, takže to pro ni byla taková satisfakce.

Jak jste vybrala pro hlavní roli Miroslava Krobota?

Pan Krobot je jedinečný, já jsem ho nemusela nijak hledat, já jsem ho jenom prosila, aby tu roli vzal. On byl tak laskavý, že souhlasil a ještě k tomu se naučil dialogy v polštině. Není mnoho českých herců, kteří by byli schopni to udělat. Mirek je prostě nenahraditelný, ale to víte ne, to vám nemusím říkat? Pokud to nevíte, tak jste promiňte-blbý. Já jsem ani neuvažovala o tom, že bych obsadila do té role polského herce. S Mirkem jsem již pracovala na Hořícím keři, kde měl malou roli, a já si řekla, že to je herec, kterého bych chtěla mít v tomto filmu. Polští diváci si ho velmi oblíbili a několik kolegů mu řeklo, že je vůbec nejlepší postava v celém filmu. Mirek má v sobě něco, co způsobuje, že vypadá jako neherec a pro diváky je dost exotický. Je to naturščik a má charisma, s čímž se moc často nesetkáváme.

Nikdy neprodukuji svoje filmy, protože bych si ráda zachovala tvůrčí svobodu

Může nějak Váš film napomoci zabránit hrůze zabíjení zvířat?

Ve filmu nedávám návod, že bychom měli vzít síťovku plnou ledu a pozabíjet všechny špatný lidi kolem, i když víc a víc v nás narůstá určitý druh hněvu, který rodí takovou fantazii. Film je fantazie, není to návod k použití, je to prostor umění, který je také prostorem svobody fantazie a realizace určitých cílených pocitů. Pro mě to bylo něco jako Tarantinovo Django, jenom roli mstitele hrála místo černocha žena. Myslím si, že je těžší a těžší najít společný jazyk s lidmi představující mentalitu brutální síly vůči mentalitě citlivosti. A pokud to řešíme tady ve filmu, je to mnohem bezpečnější, než když to budeme řešit jinak.

Ukazovala jste film i americkým producentům a byly reakce odlišné v porovnání s těmi evropskými?

Ukazovala jsem jej producentům v Los Angeles a reagovali velice dobře. Co je paradoxní, že pro Poláky a pro Američany byl ten film nejvíce politický. Vysvětlení je jednoduché, tam se dostal k moci nějaký Donald Trump a v Polsku nějaký Jaroslaw Kaczynski. Mají spolu hodně podobných věcí, třeba to, že chtějí omezit liská práva, nemají rádi přírodu, nevěří v ekologii. Takže v kontextu ty dvě základní témata filmu, práva zvířat a práva starších žen brali jinak třeba v Německu, kde ekologie a práva fungují jinak. Názory v Sofii a Bratislavě, kde se film také promítal, byly podobné…

Vaše filmy mají úspěch. Máte na paměti i komerční potenciál a byla byste schopná se vzdát dobrého tématu, který by byl blízko Vašemu srdci, o němž byste věděla, že by ho diváci nepochopili a ani na něj nechodili?

Já jsem natočila hodně filmů a vždycky jsem dělala ty, které se mi zdály důležité. Nejen pro mě, ale i pro obecenstvo. Nedělám filmy jen pro svoji radost nebo potěšení, což mě mimochodem také naučil Andrej Wajda. Je těžké říct, jaký druh filmu si divák oblíbí. Třeba u mého posledního filmu, který mě stál čtyři roky života, jsme na začátku vůbec netušili, co diváci budou chtít vlastně vidět. Během té doby se velmi změnil kontext. Domnívala jsem se, že film bude určitým stylistickým experimentem, ale on se teď stal filmem vyloženě politickým. Což bylo dobře i špatně. Dobře z toho důvodu, že přilákal větší pozornost médií, špatně z toho, že na něj část diváků nešla, protože se mylně domnívala, že děláme reklamu nějaké politické straně. Když jsem natočila film V temnotách, což bylo o Židech v kanálech, netušila jsem, že natočím nejúspěšnější polský film roku a bude nominován na Oscara. To prostě člověk neodhadne a neví. Já nikdy neprodukuji svoje filmy, protože bych si ráda zachovala tu tvůrčí svobodu a víru, že všechno, co poctivě a upřímně dělám, dělám pro diváky a pak se uvidí, jak to ohodnotí. To už na mně nezáleží.

Pokud jde o Hollywood, tam platí, že čím dražší film, tím méně svobody

Sen každého režiséra je pracovat v Hollywoodu. Za jakých podmínek byste jejich nabídku přijala?.

Každou nabídku beru individuálně. A nedělám nějakou svědomitou politiku své kariéry, dívám se na tu látku, a pokud mě oslovuje a mám šílenou potřebu, abych ji ztvárnila, tak to natočím. Pokud jde o Hollywood, tam platí, že čím dražší film, tím méně svobody. Pokud stojí film hodně peněz, je vcelku jasné, že se musí dělat víc kompromisů a já jsem od začátku věděla, že takové velkofilmy dělat nechci, to by mě třeba stálo i život.

Woody Allen natočí film a již ho nezajímá. Jak je to u Vás, zajímá Vás osud Vašeho současného filmu, nebo již pracujete na dalším?

Mě zajímá osud mého posledního filmu. Víte, Woody Allen je typický mužský narcis, ale já jsem žena, takže když porodím dítě, tak se o něj starám, pokud tedy nevyroste natolik, že si dává samo rady. Takže se o svůj poslední film starám, pokud potřebuje moji podporu a pak se již věnuji následujícímu filmu.

A díváte se na své filmy a případně je i sama zpětně hodnotíte?

Není to tak, že bych se na své filmy nedívala zásadně. Vidím je, když je ukazuji studentům, nebo když zapnu televizi a tam zrovna některý můj běží., tak se ráda dívám s nostalgickým potěšením. Neanalizuji to tak, že bych si říkala, tohle a tohle bych udělala dneska jinak. Co je skončené je skončené. To je jako když máte dítě. Také si neříkáte, že by mohlo mít jinou nožičku, protože ji má teďka moc krátkou.

Vaše dcera Kasia je také režisérkou. Jak to mezi vámi fungovalo? Dala jste ji pár tipů, jak to funguje ve filmové branži a pak ji nechala jít vlastní cestou?

Kasia nestudovala režii a ani to ze začátku nechtěla dělat, i když se o film vždycky zajímala. Absolvovala Výtvarnou školu se specializací na komiksovou tvorbu. Pak se začala živit storyboardingem v Hollywoodu, což dělala velice úspěšně. Asistovala mi při mnoha mých natáčeních a byla přítomná při přípravném procesu, takže po určité době ji začal storyboarding nudit, protože měla pocit, že dělá něco lepšího, než jsou ty režiséři schopni udělat. Pak dostala nabídku, aby natočila malý nezávislý film v Los Angeles a ona se toho chopila a byla skvělá. Pokud se něco ode mě naučila, tak to bylo jen pozorováním. Teď jsme jako dvě rovnocenné partnerky. Dokonce umí některé věci lépe než já, třeba co se týče vizuální schopnosti, takže můžeme spolupracovat na stejném projektu bez toho, aniž bychom museli dělat nějakou hierarchii a dokazovat si, že jedna je důležitější než druhá. Nechceme skončit jako naši kamarádi, filmaři, otec a syn, kteří chtěli udělat společný film a skončilo to tak, že spolu již pět let nemluví a vznikly dva různé filmy, které spolu soutěží na filmových festivalech.

Za poskytnutí rozhovoru děkujeme Febio Festu.