Norský fond: Pokud někdo přijde s něčím, co nikdo ještě neviděl, dostane 85% rozpočtu na film

Proč jste se přestěhoval z Irska do Norska?

Moje bývalá manželka se tam chtěla přestěhovat a tak se také stalo. Ale když se na to teď dívám zpětně, tak to byl dobrý tah, protože to, co mohu dělat tady v Norsku, bych nikdy v Irsku nesvedl. Je to skvělé místo k filmování a hodně tomu pomáhá i Norský filmový institut. Jejich náplní práce je vytvářet nové formy filmu a ne udržovat současný stav. Pokud někdo přijde s nějakou myšlenkou, která se předtím nepoužila, dostane od nich 30% podporu. Pokud někdo přijde s něčím, co nikdo ještě neviděl, dostane 85% rozpočtu na film, což je skvělý. Takže já se snažím, pokaždé když natáčím, bořit zavedená pravidla a styly a dát divákům něco, co doposud neviděli. Je to dobrý pocit pořád hledat nové, nevyzkoušené cesty a ještě za to dostat finanční podporu, což samozřejmě podněcuje uměleckou kreativitu a žene člověka kupředu. Nikdy netočím komerční věci, snažím se být vždy nezávislý ve všech formách a o krok napřed ve svých nápadech.

Jeden z filmů, které jsem natočil, se jmenuje Beautiful tragedy. Je to příběh baletky z Ruska a opět jsem použil animaci, což je výborné, protože ta dokáže ukázat hodně na malém časovém prostoru. Byl to jeden z mých prvních filmů, kde jsem smíchal animací s hraným filmem. Procestoval jsem s tím filmem za tři roky šedesát zemí světa. Jednou mi zvonil telefon a bylo to z Los Angeles, kde zrovna měl premiéru film Black Swan, s Natálií Portman v hlavní roli a děkovali mi za inspiraci, kterou jsem jim svým filmem dal. Potom se z toho stal kultovní film o baletu.

Vyhrál jste hodně fotografických Cen roku. Přišel jste v hledáčku foťáku na to, že když dokážete tohle, film už je jen další krok kupředu?

Víte o tom, že všichni dobří režiséři byli skvělými fotografy? Já vždycky říkám: “Každý je v něčem dobrý, ale ne každý během svého života zjistí, v čem je dobrý on“. Když jsem v Irsku chodil do školy, měl jsem problémy, protože jsem znal odpovědi na spoustu věcí, ale nikdy jsem je nemohl napsat na papír, protože jsem trpěl dyslexií. Vypadl jsem ze školy, když mi bylo 16 a bylo to vysvobození. Dostal jsem práci fotografa v místním plátku. Neuměl jsem vůbec nic. Během šesti měsíců jsem získal cenu Irský fotograf roku, a do dnešních dnů jsem stále jejím nejmladším držitelem. Takže úplnou náhodou jsem přišel na to, v čem jsem dobrý. Takže obecně říkám, pokud máte problém napsat hezký příběh, řeknete ho fotkami.

Natáčení dokumentů z vás udělá horšího člověka, protože musíte být upřímný a použít všechny odstíny svého charakteru

Váš první film se jmenoval Love letters from children´s prisons a vyhrál spoustu ocenění po celém světě. Studoval jste režii nebo jste nabyl vědomostí při své fotografické práci a využil jste nabízené šance?

Nemám vůbec žádné vzdělání v ničem. Poté, co jsem hodně let fotil, jsem se přestal učit a naopak začal vyučovat a dávat master class v Norsku a po Evropě. Tak se stalo, že mě požádali ze St. Petersburgu, abych tam nejen udělal master class, ale učil fotografy, jak dělat lepší snímky. Po nějakém čase se mě zeptali, zda mám nějaké přání, co bych chtěl dělat. Zeptal jsem se jich, zda tu mají dětské věznice. Prý ano, jak dívčí tak chlapecké. Do dívčích mě nevzali, ale do chlapeckých ano. Vypadalo to jako koncentrační tábory z II. světové války. Takže jsem tam začal fotit a také natočil něco na svoji videokameru. Pak jsem se podíval na to, co jsem natočil, bylo toho asi sedm minut, a líbilo se mi to tak, že jsem se rozhodl natočit celý film. Protože pocházím z Irska, kde byl dlouho konflikt mezi katolíky a protestanty, musím mít lidskost v každém ze svých filmů. Takže takto jsem začal s natáčením filmů. Mimochodem, všechny hlavní postavy v mých filmech jsou ženy. Dokonce i v chlapecké věznici hraje hlavní roli přítelkyně jednoho z nich. V Americe jsem byl nominován na cenu za Dokument roku a najednou BANG. Ve filmovém průmyslu nikdy nenajdete financování, pokud nenatočíte film, který by měl mezinárodní úspěch a já jsme to dokázal se svým prvním filmem. Je to taková situace Hlava 22. Takže díky úspěchu tohoto filmu jsem získal finance na svůj další film Killing girls. Monitoruje to historii potratů v Rusku a porovnávám teenagery po Perestrojce a ctnostné socialistické ženy za doby Sovětů. Má to celkem osmdesát minut a je to černo-bílé. Čekal jsem celé dva roky na happy end, protože jsem odmítl udělat temný film. Chtěl jsem, aby tam život vyzněl pozitivně. Natáčení dokumentů z vás udělá horšího člověka, protože musíte být upřímný a použít všechny odstíny svého charakteru.

Jak hledáte a vybíráte náměty pro své filmy? Jsou to všechno Vaše nápady nebo scénáře někoho jiného?

Všechno to jsou moje nápady. Je to všechno ze života. Mám mezinárodní štáb, a protože jsem hodně cestoval a cestuji po festivalech, poznal jsem spoustu schopných a talentovaných lidí. Takže film, který ukazuji tady ve Zlíně a jmenuje se Whisperers se natáčel v Norsku a Kalifornii, napsán byl v Amsterdamu, sestříhán ve Winnipegu v Kanadě, grafika se udělala v Bělehradě a Římě a hudbu nahráli v Tel Avivu. Zní to velmi draze, ale opak je pravdou. V Norsku dostanete za své peníze mnohem víc a vypadá to nákladně.

Takže obecně, jak se filmy v Norsku financují?

Z 90% to financuje stát. Pokud natočíte artový film, většina institucí ve Skandinávii a ve světě tomu dá peníze raději než komerčnímu filmu. Můj poslední film The Wall byl vyroben za islandské peníze. V Norsku speciálně existují fondy, které podporují artové filmy a nečekají, že jim peníze vrátíte, berou to jako investici do umění. Pokud mluvíte s lidmi, kteří chtějí na filmu vydělat spoustu peněz, musí to být komerční film, musí to vypadat jako něco, co už tady jednou bylo a mělo velký úspěch. Podívejte se na Ameriku a velké firmy. Nacpou 90% rozpočtu do jednoho filmu a zbylých 10% do deseti dalších filmů. Předpokládají, že jeden z těch artových filmů, do kterého vložili 10%, bude okrajový úspěch a matematicky zaplatí náklady zbylých filmů.

Pokud se chcete stát režisérem, vezměte si za manželku doktorku nebo zubařku, ty mají peníze

Kolik lidí musí v Norsku přijít do kina, aby se film dal označit za hit?

Norsko je docela malá země, jen 4,5 milionu obyvatel, takže nabízí dobré pobídky pro filmaře. Pokud film shlédne více jak 30 000 diváků, režisér dostane polovičku svých peněz zpátky. Takže režiséři se snaží natočit svůj film tak, aby dostali alespoň polovinu zpátky. Kolem 50% jsou státní fondy, zbytek pochází z koprodukcí. Takže nemůžete začít film, aniž byste neměl 100% pokrytí filmu. Pokud máte 95% a zbývají vám dva dny do natáčení a neseženete těch zbylých 5%, musíte začít celý proces znovu, protože o peníze přijdete. Vždycky říkám: „Pokud se chcete stát režisérem, vezměte si za manželku doktorku nebo zubařku, ty mají peníze“. V Norsku se také natáčejí hrané filmy s cílem je prodat do Ameriky, ale jazyk je problém. Všechny musí být v angličtině a lidé za oceánem nemají rádi titulky a filmy se tam nedabují.

Existuje v Norsku scéna pro nezávislý film, a pokud ano, jak je financována?

V Norsku jsou všechno nezávislé, soukromé společnosti a všechny usilují získat peníze z Norského státního fondu. Neexistuje tam státní filmová společnost, kromě TV. Každý si musí zažádat o státní podporu, nikdo nedostane peníze automaticky. Navíc má každý region svoje vlastní fondy. Takže můžete získat až 50% z Norského státního fondu a pak dalších 10-20% řekněme se Severonorského fondu. Takže takto pomalu postupujete a žádáte a nakonec získáte 100% krytí rozpočtu filmu.

Jak distribujete svoje filmy?

Mám svého agenta v Hollywoodu, který tam prodává a nabízí moje filmy Whispers, The Wall a Killing girls na video, což je velký trh. Teď, když přišel Trump k moci, tak se potraty staly opět horkým tématem. Killing girls je proto hodně v kurzu. Mám také distributora v Jižní Koreji. Potřebujete trochu peněz, abyste mohl být v pohodě a být kreativní. Stres a obavy zabijí kreativitu. Když víte, že máte peníze na zaplacení účtů, můžete si vydechnout a věnovat se jen tvorbě. Přes moje webové stránky (davidkinsella.com) mé filmy vidělo již 6 milionů lidí, což znamená tak 20 tisíc měsíčně.

Norsko je jednou ze zemí, kde můžete dělat, co se vám zachce

Pokud byste se rozhodl natočit film o společnosti Barnevert, měl byste problém v Norsku na to sehnat peníze?

Samozřejmě, že bych mohl film o nich natočit. Barnevert znamená v češtině Bezpečnost a ochrana dětí a jejich úkolem je chránit děti, které jsou zneužívány nebo týrány nebo obecně je s nimi špatně zacházeno. Norsko je jednou ze zemí, kde můžete dělat, co se vám zachce a samozřejmě, pokud se Filmovému institutu bude téma zamlouvat, peníze na to dostanete.

Váš poslední film The Wall byl natočen v Severní Koreji. Musela to pro Vás být životní zkušenost. Bylo těžké získat povolení tam natáčet a četly úřady scénář, než Vám povolení daly? Měl jste nějaké problémy během natáčení?

Trvalo mi dva roky, než jsem to natočil. Ten rok jsem byl jediným filmařem na světě, který dostal povolení tam točit. Pro mě to byl souboj Davida s Goliášem a já se jmenuji David, takže je to jasné. Bylo to docela nervní v Severní Koreji, protože jakmile jsem přilétl, hned na letišti mi sebrali mobil, takže jsem se po dobu pobytu s nikým z venku nedomluvil. Průvodce byl z Asociace Severokorejského přátelství a byl, světě div se, Nor. Protože žiji v Norsku a umím jazyk, tak jsme v hotelu mluvili jen norsky, protože jejich policie dosud nemá tlumočníka na náš jazyk. Měl jsem v pokoji skryté mikrofony, za zrcadlem kamery a v hotelovém oddělení pro cenzuru bylo šest lidí, kteří mapovali každý můj pohyb a cenzurovali všechno, co se mnou mělo společného. Já jsem vždycky stavěl před zrcadlo prázdné lahve od piva, takže v průběhu pobytu získávali velice surrealistický pohled na Davida Kinsellu, byla to taková moje vlastní válka. Vyrůstal jsem v Belfastu, kde se zabíjeli protestanti a katolíci, takže to pro mě nebyla novinka. V Severní Koreji je každý cizinec brán jako zlo, kterému není možné věřit. Důstojníci z cenzury mi říkali: „Nikdy jsme tu neměli filmaře, který by točil stylem jako vy. Nenašli jsme, že byste dělal něco špatně, ale víme, že tu něco špatného JE“. Při filmování jsem používal podobnou technologii jako ve filmu Who framed Rabbit Roger. Například jsem natáčel děvče zpívající na stadiónu pro 100 000 lidí. Samozřejmě, že stadión byl prázdný a tak jsem tam ty postavičky musel dokreslit. Dal jsem je na provázky, jako jsou loutky, a když to lidé viděli v kinech, otevřeli pusu a řekli jen „Wow“. Když jsem pak v Jižní Koreji propagoval svůj film, řekl jsem, že jsem si připadal u sousedů jako James Bond v Rusku. Druhý den jsem byl na titulní stránce všech velkých korejských novin a říkali mi James David Bond. Lidé mě zastavovali, chtěli můj podpis a fotili se se mnou. Neuvěřitelné.

Čeho se snažíte dosáhnout svými filmy?

Snažím se natáčet filmy jako knihu. Nechci, aby lidé chodili na moje filmy a žvýkali u nich chipsy a chtěli být baveni. Já chci, aby o tom přemýšleli.