Když jste se narodil, ve vašich kinech byly většinou k vidění pouze filmy z 2. světové války, točilo se jen osm filmů ročně a byl velmi omezen dovoz zahraničních filmů. Co Vás vedlo k tomu, že jste se chtěl stát filmovým režisérem, když jste měl tak malou šanci přičichnout k opravdovému umění?

Hm, to je zajímavá otázka, o tom jsem takhle nikdy nepřemýšlel... Film byl jen velmi malým odvětvím, a jak víte, naše politické orientace byla východním směrem, hlavně na Sovětský svaz. Mnoho našich filmových tvůrců v 50. a 60. letech tam studovalo a pak se vrátili zpátky. Někteří z nich také jeli na FAMU do Prahy a někteří šli pracovat na Barrandov, takže jsme neměli moc silné základy a bylo těžké začít život filmového režiséra.

Divadlo bylo prvotním impulzem, když jsem byl ve čtvrtém ročníku střední školy a když jsem byl v pátém, tak už jsem sám režíroval divadelní hry. Chodil jsem do kina velmi často již jako malý chlapec. Většinou se promítaly italské neorealistické filmy, které byly velmi kritické ke společnosti a ke kapitalismu. Měli jsme jen velmi málo amerických filmů, byl to především Charlie Chaplin a pak také tu byly k vidění francouzské filmy. Byly to především komedie s Louis de Funesem. Z amerických filmů to byly velké historické opusy jako Spartakus s Kirkem Douglasem nebo Cleopatra s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem. Naše vlastní filmy mě moc nezajímaly, protože moje rodina měla problémy s režimem. Můj dědeček byl ve vězení, vlastnil půdu, tak mu všechno sebrali a jako buržousta poslali za mříže, což bylo velmi nelidské. Bod zlomu pro mě přišel na universitě, kde jsem navštěvoval kino ještě častěji. Tehdy jsem si nebyl jistý, že bych se chtěl dát na cestu filmu, nicméně byla to pro mě velká inspirace. Když mi bylo 17, začal jsem chodit do „Ex Kino studio“ a vyhrál zde soutěž. Potom jsem studoval dramatickou školu, což byla velmi dobrá klasická škola v českém stylu, ale byla velmi efektivní, protože jsme pracovali jako asistenti režisérů. To bylo velmi důležité, protože nešlo o suchou teorii, ale o faktickou práci za kamerou. Matka neměla proti tomu námitky, chtěla pro mě jen to nejlepší. Otec mi umřel, jak říkali, tragicky, v šesti letech. Takže jak vidíte, veškeré motivace jsem získal jen z místní aktivity a do 15 let jsem netušil, jak se film dělá.

Situace v Albánii byla asi taková, že jsme vždy byli pro italskou kulturu a proti Rusům

První albánský film se natočil v roce 1952, Vaše země byla v izolaci díky komunistickému režimu, takže by nás zajímalo, co Vás učili na filmové škole v Tiraně, kterou jste navštěvoval do roku 1989? Promítali Vám filmovou klasiku třeba od Bergmana nebo Felliniho?

Do roku 1989 jsme viděli skoro všechny poklady zlatého fondu kinematografie. Většinu Felliniho filmů jsme měli v archívech, takže jsme na škole měli k nim přístup. Viděli jsme rovněž mnoho ruských filmů, které byly velmi zastaralé, ale nikdo nás nenutil, abychom se na ně dívali. Mezi nimi bylo několik výjimečných filmů, jako třeba Balada o vojákovi nebo Jestřábi táhnou. Takže se dá říct, že jsme viděli opravdu kvalitní filmy. Situace v Albánii byla asi taková, že jsme vždy byli pro italskou kulturu a proti Rusům. Naši diktátoři nikdy nezakrývali, že latinská kultura nebo italská kinematografie by na nás měly mít vliv. Televize byla zakázána, ale většinu filmů jsme sledovali na jugoslávských programech, které se daly chytit. Takže takové bylo v kostce mé vzdělání na poli filmu.

Klasická kinematografie se pomalu vytrácí, dnes si může s digitální kamerou natáčet, kdo chce

Teď po politických změnách, podporuje stát filmový průmysl, máte nějaké granty, o které můžete požádat? Jsou u Vás nějaké školy nebo workshopy, kde se mladí adepti mohou vzdělávat a kde je jim ukázána technologie a způsob, jak se filmuje?

Máme velké filmové centrum, které bylo založené v roce 1997 a je to nezávislá instituce, nic společného s ministerstvem kultury. Dostává peníze od státu, nic velkého, rozpočet je asi jeden milion dolarů za rok. Jsou zde také dvě školy, jedna je soukromá a druhá je Umělecká akademie. Je podivuhodné, s jakou rychlostí se všechno mění v digitální éře. Je zvláštní vidět, že nemáme střední generaci lidí, která by byla přemostěním mezi klasickými filmy, přechodem na video až po digitál. Klasická kinematografie se pomalu vytrácí, dnes si může s digitální kamerou natáčet, kdo chce a já nejsem velký optimista v tom, že by digitální technologie přivedla příliš mnoho talentů.

Řeknete nám něco o Marubi film a Multimedia School, které jste založil v roce 2004?

Pomáhal jsem založit Multimedia School, ale měl jsem názorové rozdíly s ostatními o způsobu jejího provozování, tak jsem po devíti měsících odešel. Škola byla velmi stará a neměla žádnou strukturu, byla založená hodně na teorii a měla okolo dvaceti studentů, což se mi zdálo hodně. Slyšel jsem, že si nevede příliš dobře. Pokud vás zajímá můj osobní názor, já jsem zastáncem již zavedených filmových škol. Nelíbí se mi, kdy se na takových školách žáci učí a pak prostě odejdou. Líbí se mi britský nebo americký formát, kde máte třeba třídu řekněme Stevena Spielberga nebo Miloše Formana, kde se učíte všechno o nich a jejich filmové práci. Musíte mít nějaký příklad a někoho, kdo vám řekne, jak se pohybovat ve světě filmu.

Máte nějaké filmové studio nebo velké lokace, kam by zahraniční štáby jezdily filmovat a co velké mezinárodní filmové festivaly, kam by jezdili i zahraniční hvězdy?

Ano, jedno studio se jmenuje „ExKino Studio“ a pak jsou dvě privátní v Tiraně. V listopadu nebo v prosinci máme v Tiraně filmový festival, kde se promítají velké zahraniční filmy. Máme také dva menší filmové festivaly a v našich studiích třeba německý štáb natáčel svoji TV sérii Cobra. Jde to pomalu k lepšímu, ale zatím nemáme třeba americké štáby, které by přijely do Tirany a natáčely levně svoje filmy, to ještě ne.

James Belushi má albánské kořeny a jezdí do Albánie poměrně často. Víte o nějaké spolupráci mezi ním a albánskými filmaři?

Já jsem ho osobně nikdy nepotkal, ale vím, že byl v Tiraně několikrát, ale jediné, co udělal, bylo to, že natočil nějaké reklamy pro mobilní telefony, vzal peníze a odletěl do USA.

Jaký druh filmů se v Albánii točí dnes?

Většinou natáčíme hrané filmy, dramatické filmy občas komedie, ale nic pro děti. Natáčíme jen nějaké animace, ale žádný hraný film pro ně nevzniká. Také trpíme nedostatkem dokumentárních filmů. V Albánii jsou jen dva tvůrci, kteří tvoří a soutěží na mezinárodním poli, já jsem jedním z nich.

Co bylo tak speciálního na Vašem filmu Tirana-Year Zero který slavil úspěch v Benátkách?

Je velmi brutální a velmi pravdivý. Také obsahuje styl, který pomalu vymírá. V Itálii tomu neříkají neorealismus, ale neo-neorealismus.

Jsme zaplaveni americkými filmy chabé úrovně a také některými neúspěšnými filmy domácí produkce

Je u Vás nějaká platforma pro nezávislý film, nějaký festivaly nebo místa, kde si vyměňovat zkušenosti, promítat si filmy, půjčovat levně techniku?

Ne, v současné době zde nic není, ale letos se podnikly první kroky a měl jsem důležitou schůzku s lidmi, kteří se do toho chtějí pustit. Byl jsem ve filmovém centru a již mají přidělený malý rozpočet, což je dobrý začátek.

Četli jsme, že poté, co se Albánci namlsali nových cizích filmů, raději se nostalgicky vracejí ke starým filmům z komunistické éry. Proč je tomu tak?

Jsme zaplaveni americkými filmy chabé úrovně a také některými neúspěšnými filmy domácí produkce včetně komerčních braků. To vedlo k nostalgické vlně navracející se ke starým filmům, ale ve skutečnosti to moc nefunguje. Mluvil jsem s mnoha lidmi a jsou toho názoru, že jakmile zhlédnete tyto staré filmy, zjistíte, že již vás nijak dnes neoslovují. Není v tom nic filmového, je to jen styl filmového představení převedený na filmový pás.

Je kromě Tirany ještě nějaké jiné místo filmové aktivity? Jaký je průměrný rozpočet na albánský film a čemu říkáte úspěšný film podle návštěvnosti?

Jediným místem je Tirana, tady je veškerý filmový život. Nejsou zatím žádné náznaky, že by se jinde něco dělo. Rozpočet na film je něco okolo 400 000 euro a zapomeňte na nějaké divácké ratingy. U nás se považuje za fantastický úspěch, když film vidí 30 000 diváků.