V rozhovoru odpovídali (viz. foto, zleva):

Tomáš Rys, technik - R

Jan Biroš, moderátor - B

Ondřej Novák, technik

Magdalena Nováková, šéfka fotosoutěže - N

Michal Vlček, ředitel festivalu – V

Začalo to takovým malým punkem

Jak vznikl festival Klapka, jaká byla první myšlenka?

V: Z popudu našeho kamaráda Honzy Burdíka, který byl toho času (2008) ředitelem Slánského festivalu "Slanfest". Zjistili jsme, že na Kladně nic takového není a naše kamarádka Helena Valtová-Podroužková přišla s tím: Pojďme se sejít, uděláme nějaký festival tady na Kladně. A přizvala nás kamarády k tomu, abychom něco takového podnikli. Nevěděli jsme, do čeho jdeme.

B: Začalo to takovým malým punkem a dopadlo to tak, že Slanfest už dneska neexistuje a Klapka, jako dítě svých rodičů, rodiče přerostla a úspěšně přežila o několik dalších let.

Měli jste ideu rozšířit povědomí o mladých filmařích nebo stála za vznikem nějaká hlubší myšlenka?

B: Budeme znít trošku jako blázni, ale my jsme nikdy tak velký živý cíl neměli. Chtěli jsme trošku Kladno pozvednout kulturně, tak aby ožilo. Původně jsme začínali jako festival pro amatéry. Teprve s nástupem Robina Kašpaříka, který už je dnes dospělý filmař…

V: …a toho času naší kladenské filmařky Rosany Zvelebilové, která napadla pana Kašpaříka, že to nelze srovnat, tak jsme rozhodli se rozdělit právě na amatérský a studentský film.

B: A pak jsme teda záměrně po třetím ročníku už začali oslovovat filmové školy, že jim nabízíme další místo k prezenci a tím se uzavíral plán pozvednout Kladno po kulturní úrovni, protože přece jenom ten studentský film je pořád nad amatérský.

V: Myslím si, že třeba pátý ročník jsme měli myšlenky pozvednout to ještě za hranice Kladna, a to konkrétně nám byla nabídnuta spolupráce s řevnickým kinem, jakožto udělat jakési ozvěny festivalu, ale my jsme si uvědomili to, že bychom festival nepustili jenom někde z cédéčka. Tím že tady máme pana moderátora, pana Rysa… Takže v tu chvíli nám přišlo škoda z toho udělat pouštění filmů z cédéčka.

Takže už od začátku jste to chtěli dělat v kině?

V: Chtěli jsme v kině.

B: Nezačínali jsme v kině. Začínali jsme v prostoru hodně avantgardního kina, malinkatý divadelní sál a ještě ani ta hlavní kladenská scéna pro sto lidí. Promítali jsme tam na plátno z projektoru, opravdu na prostěradlo napnutý. A tím to začalo. Po dvou letech jsme se přestěhovali do divadla, tím se změnila moderace, která byla vlastně druhou částí festivalu, kdy jsme během toho odehráli takové malinkaté představení.

V: Ale pořád to ještě nebylo filmově úplně zvládnuté, protože i to divadlo nebylo uzpůsobeno na takhle velké promítání a myslím si, že i ty první čtyři roky, to bylo hodně kulturně pojaté, právě že tady byla fotosoutěž, kapela, měli jsme tady bubeníky. Vždycky jsme to pojali hodně…

B: …jako kulturní happening.

V: Přesně tak.

B: Hodně obohacený filmový festival.

Hodně nám pomohl kladenský patriotismus

Proč jste začínali v takových podmínkách, proč jste nemohli jít rovnou do kina? Kvůli penězům nebo spíš kina nechtěla, nevěřila vám?

R: Já když nad tím teď přemýšlím, tak to bylo ještě z hlavy původní paní ředitelky, která díky tomu, že otěhotněla a odstěhovala se do úplně jiné části republiky, tak předala vedení tady současnému panu řediteli. Když jsme byli úplně na začátku - já jsem jeden ze zakládajících členů. Ale spíš to bylo, že se sehnal ten prostor na základě nějaké známosti s majitelem toho prostoru. Myslím, že v té době ani nešlo o nějakou kvalitu technickou, že v té době jsme byli všichni amatéři, o filmu jsme nevěděli vůbec nic.

B: Já bych tak shrnul, on byl první dva, tři roky hrozná punkovina ten festival a víceméně jsme to dělali z čirého nadšení, nevěděli jsme o tom vůbec nic. A najednou nám došlo, že už to děláme na poloprofesionální úrovni a začali jsme ho, nechci říct, že jsme ho předtím nebrali vážně, ale začali jsme ho brát víc jako filmový festival, ne jako setkání s našimi kamarády, kteří jsou zvědaví na amatérskou tvorbu v Čechách.

R: Zlom, kdy jsme šli do kina, nastal, protože v té době stoupala nějaká kvalitativní úroveň těch filmů a byla poptávka i od samotných autorů, proč pouštíte filmy ve Full HD na prostěradlo? To byl takový ten zlom, kdy jsme si říkali aha, možná by stálo za to najít prostor, který odpovídá kvalitě těch filmů. Některé filmy byly opravdu na vysoké úrovni plus ty studentské. První ročník byl 2008 a v kině jsme byli poprvé 2012.

B: A poslední důvod byl, že jsme se prostě nevešli do těch původních prostor, stoupnul nám počet diváků na tolik, že už nám diváci i stáli a seděli v uličkách.

Jakým způsobem jste festival dostali mezi lidi, abyste měli návštěvnost?

V: Je pravda, že oproti letošku jsme dělali trošku více propagačních vln - po Kladně, šlo to do médií, měli jsme spoty v rádiích, Radiožurnálu, na Novinkách dokonce, protože jsme tam měli zrovna našeho organizátora, což je náš grafik, který na novinkách působil, takže jsme to propagovali hodně.

B: A hodně nám pomohl taky kladenský patriotismus, protože drtivá většina našich diváků jsou Kladeňáci, kteří byli rádi, že něco takového na Kladně existuje a stalo se to takovým každojarním fenoménem.

Vy sami se nějak angažujete na poli filmu? Vytvářeli jste svá vlastní díla?

R: To je možná důvod, proč jsem dostal pozvánku na to, abych se zúčastnil organizace festivalu, protože v té době jsme s kamarádem natáčeli taková amatérská videa. Účastnili jsme se Slanfestu, natáčeli jsme na VHS kameru. To digitalizované bylo strašně těžké, to stříhat. Měli jsme na to nějaký jednoduchý software. A možná tím, že se to o mě vědělo nebo bývalá ředitelka věděla, že jsem se zúčastnil jednou soutěže na filmovém festivalu. Nic jsem o tom nevěděl, byl to vyloženě zápal. Možná jsem se k tomu vlastně dostal takhle, na to jsem teda úplně zapomněl.

V: Já jsem byl pozván jako fotograf, udělat fotosoutěž. K tomu jsem přizval naši kolegyni Magdu, protože jsem věděl, že taky fotí.

Jste tedy rodilí Kladeňáci?

N: Ano.

B: Téměř. Já budu protestovat, já jsem rodilej Stochovák, teď Rakovničák. Ale všichni máme do toho Kladna blízko. I díky školám k němu máme mentálně blízko.

Zápasili jste taky s myšlenkou, že byste to dělali v Praze od začátku?

B: Pro nás dává smysl kladenská Klapka. Jak Michal mluvil o tom, že se nám nechtělo dělat festivalové ozvěny, už jenom proto, že to ztratí kus svého génia loci. Měli jsme tematicky, třeba u fotografů program zaměřený na Kladno. Ještě než se rozjela vlna Urbexu, industry fotek, tak jsme měli Tomáše Lébra a Šimona Vejvančičkého, kteří se specializují na focení industriálů.

V: Každý ročník jedno téma bylo z Kladna: kladenské pomníky, hutě, Kladno černé, Kladno rudé.

Zkrátka to, že jste to dělali lokálně, vám pomohlo právě v té popularizaci?

V: Hodně, i když třeba z té filmové stránky ani tolik ne, protože ač jsme se snažili o co víc každý rok, tak jsme doufali více filmů z Kladna. A nebylo jich moc.

N: No, ale já bych chtěla říct, že témata zaměřená na Kladno máme, ale moc Kladeňáků se taky nepřihlásí. Teď jestli tam máme dva, tři?

B: Tady rádi konzumujeme, ale neradi tvoříme.

R: Ale zase na druhou stranu, co jsme zavedli kategorii studentského filmu, tak hodně kvalitních a dobrých filmů nám přišlo jednak z filmovky z Písku a ze Zlína z animované tvorby. Ty víceméně každý rok ostatní převálcovaly a byl veliký kontrast mezi amatéry a studenty a opravdu naučili se nám ty filmy posílat. Takže z těchto škol máme každý rok několik filmů.

Všimli jste si za dobu, co Klapku pořádáte nějakých tvůrců, kteří zasílají své filmy opakovaně, a jste s nimi nějak v kontaktu?

V: Za mě z hlediska fotosoutěže, to byl pan Renner. Byl tady myslím tři ročníky. A šestý ročník, když jsme se přesunuli do kina Hutník, on přestal posílat fotky, protože se mu nelíbil komunistický vzhled budovy. To nám napsal, že kvůli tomu, on k nám jezdil někde z Litoměřic nebo odněkud, že už se nechce toho účastnit. Fotky posílal krásné různě z cest, různě z Čech, nádherné krajinky s myšlenkou.

To narážel přímo na tuhle budovu (kino Hutník)?

V: Přímo na tuhle budovu, než se zrekonstruovala.

B: Ono to tady bylo tedy podstatně horší. Teď si stojíme, částečně sedíme v notně zrekonstruovaném kinosále. Tady z toho fakt dýchaly šedesátky.

V: On byl právě fotograf. Ten filmový festival ho sice zajímal, ale ne natolik jako ty fotografie a prostě říkal, že je strašná škoda, že opouštíme to krásné divadlo Lampion, krásné divadélko, kde on se teda neúčastnil, ale byl tady snad, dokonce říkal, že první ročníky.

Každý rok řešíme to, že se musíme vejít do tří hodinové promítací stopáže a máme čtyři a půl hodiny filmů, které by si to zasloužily

A co se týče filmařů?

V: Já to opakuji každý rok, mě utkvělo v hlavě a budu to dneska opakovat: krátký film dvou minutový od slovenského autora: „Sfúkol sviečku, sedel po tme“. Od pana starého, který přišel do místnosti, sfouknul svíčku a seděl po tmě. To byl celý film. Já si to pamatuju, jestli to byl druhý, třetí ročník, nevím. Ten film nic nezískal, ale u mě teda sto procent.

B: Počkej, ty jsi ale neřekl, jestli se nám opakují standardně. My jsme na začátku měli Rosanu Zvelebilovou jako každoročního přispěvatele. Teď ji trošku vystřídal Taranis Film. A jinak i my sami se to snažíme střídat, takže kdybychom se měli bavit o tom, jestli někoho promítáme každý rok, tak se trošku snažíme vyhýbat tomu, abychom každý rok za sebou sázeli autora, ještě pokud byl úspěšný. Abychom dali prostor někomu, kdo začíná.

Spíš vám jde o to představovat nové talenty?

B: Přesně tak.

V: Co ještě třeba víc než tohle, tak třeba já vnímám, že se stávalo, že nám přišly třeba tři filmy od jednoho autora. My bychom je nejraději pustili všechny tři, že kvalitativně byly opravdu nad to, co tam bylo, ale říkali jsme si: To nejde, prostě musíme pustit jeden, abychom dali ostatním šanci.

B: Každý rok řešíme to, že se musíme vejít do tří hodinové promítací stopáže a máme čtyři a půl hodiny filmů, které by si to zasloužily. Ta jeden a půl hodina nás opravdu mrzí a pak už nastupují kruté rozhodnutí, kdy upřednostňujeme stopáž a žánr, aby to bylo pestřejší i na lehký úkor možná celkové kvality.

Kolik vám každý rok přijde filmů?

B: Stabilní průměr je mezi 80 a 90 filmy. Ona navíc ta celková stopáž… Ten počet zaslaných filmů ani tak nestoupá, ale brutálně se nám zvyšuje stopáž, tím jak se zařazují delší a delší snímky. Na začátku jsme pouštěli nejdelší snímek pět minut a tři roky zpátky jsme poprvé pustili film úplně na hranici, možná lehce za hranicí, naší pětadvaceti minutovky. Byl to jedna třicet minutový dokument, který to vyhrál. Pro nás to byla tak strašná síla.

V: Pepa Beer.

Nemáte pevný limit?

V: Máme, třicet minut.

B: Máme pevný limit, ale pokud ten film za to stojí a nepodaří se nám autora ukecat, aby to lehce střihnul, tak jsme ochotni zamhouřit očko a tu minutu a půl mu odpustit.

Jak to máte s návštěvností? Můžete zhruba říct, kolik sem přijde lidí?

V: Já si myslím, že třeba letos je tak, já řeknu pětadvacet procent méně než je standart. Jednou jsme to divadélko naplnili, možná ten první nebo druhý ročník bylo úplně narváno. Myslím, že se nám to podařilo i tady jednomu, tak na devadesát procent.

N: Divadlo Lampion taky bylo hodně narvané, že i lidi stáli.

V: Jako měli jsme i jeden problémový ročník, kdy byla sněhová kalamita.

B: Kdy se sem spousta diváků nedostala. Dokonce tehdejší primátor Kladna, pan Jiránek, tady chodil chudák nervózní a s telefonem na uchu nám sděloval: Já budu muset odjet, my opravdu vyhlašujeme sněhovou kalamitu. Venku bylo tři čtvrtě metru sněhu, dveře do kina nešly otevřít. Čísly se standardně pohybujeme vzrůstající tendencí, která se motá kolem čísla 300 diváků. Samozřejmě, tím že je ten festival je docela dlouhý, začínáme v jednu hodinu, končíme v šest večer, tak těch tři sta sbíráme celou dobu. Někdo z diváků přijde, někdo odejde na první, třetí blok, někdo s námi vydrží celou dobu.

N: Někdo přijde jen na foto výstavu.

B: Což nám samozřejmě hodně uškodí letos, riskli jsme to, že nebudeme mít žádné zvučné jméno, i když nám bylo jasné, že spousta diváků loni přišla jenom na Jirku Mádla. Bylo to jenom pohledem z té forbíny jasné, že ten čtvrtý blok je úplně narvaný, protože Jirka Mádl.

V: Jo loni to bylo asi největší v tomhle případě, to je pravda no.

Filmová škola v Písku bere cenu z Klapky už za pro ni zajímavou

Jaká je kapacita?

B: Pod 350 po té rekonstrukci.

Takže minimálně půlku máte.

B: No my už na začátku (10. ročníku), kdy jsme to poprvé počítali, tak kluci dopočítali přes 150, odebraných hlasovátek. Nevíme, jestli tam 150 lidí sedí nebo nám 150 prošlo a někteří už cirkulují. Předpokládám, že i letos se 200 bez problémů nezastavíme a pokročíme 250, možná 280. Počítáme až finálně hlasovátka, která se na konci odhazují.

V: My si je čteme totiž, máme tam vždycky poznámky od těch hostů, vždycky ten den po tom festivalu, abychom to příští rok zapomněli, ale snažíme se samozřejmě reagovat na nějakou zpětnou vazbu.

B: Už večer po Klapce si říkáme, že příští rok už nikdy, to dělat nebudeme. A jak to čteme a vždycky slyšíme: Hele jste ještě lepší než loni, tak si říkáme a tak jo, tak ještě jednou to dáme, tak špatní úplně nejsme.

V: Ona ta zmíněná filmová noc Honzou, on je to většinou takový filmový víkend, kdy ta odborná porota, vidíte ji tady před sebou…

B: Včetně spícího předsedy. (smích)

V: Tak ta porota vybírá ty příchozí filmy, které půjdou na festival. A opravdu to teda procházíme, pečlivě ty filmy zkoukneme všechny. Většinou to je tak, že se sejdeme v pátek v podvečer a jedeme minimálně do soboty podvečer, podle toho, kolik těch filmů přijde a opravdu sledujeme jeden film za druhým. Snažíme se být objektivní.

N: Snažíme se nespat.

Jaký největší přínos pro vás festival měl? Jsou to nějaké kontakty nebo zkušenosti?

V: Za mě je takové zadosti učinění, že filmová škola v Písku bere cenu z Klapky už za pro ni zajímavou. To nám přišla taková informace, že už si toho cení a právě, že i ti filmaři, kteří tady vyhráli, tak prosili o zaslání diplomu s tím razítkem.

B: Hrozně si vážíme, že jezdí dokonce i studenti sami. Filmy zasílají ještě dřív, než je oslovíme s výběrem, tak už se hlásí: Mám pro vás luxusní záležitost, kterou bych tady ten rok chtěl na Klapce pouštět. A fakt mi to dalo. Já už nemůžu od té doby normálně chodit do kina a už vůbec nikdo vedle mě nemůže na ty filmy koukat, protože já mám tak vtištěné, že ty filmy hodnotím a vybírám si svoji tříhodinovku, že bych dával všude nůžky.

V: Já třeba z pozice toho vedoucího, co spíš vidí ty filmy až opravdu na té filmové noci, kde většinou stejně v půlce usnu, takže u mě ta objektivita není úplně taková, ale…

B: Proto je nás tam osm.

V: Ale vím, že třeba ti kolegové Ondra nebo Tomáš, kteří ty filmy přijímali, už vidí opravdu, že třeba ta škola v Písku, že už je pravidelným účastníkem. Teď nemůžu říct od kterého roku. To samé i ten Zlín, že školy posílají filmy, že se snaží.

Nenapadlo vás někdy akci protáhnout na víc dní?

B: My jsme s tou myšlenkou laškovali. Materiál bychom na to bez problémů měli, o tom jsme mluvili před chvilkou, ale pro nás by to organizačně asi bylo jako lidsky neúnosné udržet ten festival v takové kvalitě dva dny. Navíc my si hrozně vážíme toho, že můžeme blokovat alespoň jeden den. Tady kinosál, speciálně po té rekonstrukci, jede jako multiplex, pět, šest promítání za den.

Je pro vás pak taky snazší udělat ten vstup zadarmo a tak dále.

B: Přesně tak.

Jak jste postupovali při domlouvání hostů?

V: Úplně na počátku, ten první, pan Dušek, tak byl pozván oficiálním dopisem z Magistrátu města Kladna, podepsán pod panem Jiránkem, bývalým primátorem Kladna. Opravdu jsme požádali kancelář primátora, aby ho jménem primátora pozval. A to se povedlo. Potom to byly různé kontakty přes různé známé.

B: Hodně nám v tomhle pomohl Petr Soukup, jako producent. Vlastně každý předchozí filmový host nám rovnou řekl: Tak skvěle já vám rovnou kontakt na člověka, který má rád tyhle filmové festivaly a vy ho budete mít rádi. Jirka Mádl je jediná výjimka, protože jsme si řekli, že sem chceme dostat Jirku Mádla a já jsem mu dva roky tak dlouho spamoval mailovou schránu, až to nevydržel a opravdu přijel.

 Začali jste tedy přes město.

V: To bylo ten první rok. Nevěděli jsme jak na to, protože na Slanfestu měli, když jsme tam byli poslední ročník před tím, než začala Klapka, pana Trošku. Ptali jsme se, jakým způsobem oni ho oslovili, a bylo to taky právě takto, že starosta Slaného posílal nějakou žádost a vyšlo to.

N: Což byl taky mimo jiné dobrý startovací můstek, protože čím zvučnější jméno na festivalu máte, tím spíš přijdou další hosti.

V: Já si myslím, když to shrnu: pan Dušek, Ondříček, Hřebejk, to jsou hodně zvučná jména. Pan Mádl, Nový, Petr Soukup…

B: Jaroslav Sypal, Václav Marhoul a Jiřího Hankeho jako kladenského fotografa, hosta do fotosoutěže.

V: Pak teda dneska tady přítomný Karel Pazderka a také fotograf pan Pergl.

Měli jsme i nějaké žádosti o dotace na ministerstvu kultury, kde s námi skoro vyrazili dveře

Takže to opravdu berete více jako osobní záležitost než nějaký byznys?

B: My na tom vlastně nevyděláváme.

N: Všechno děláme dobrovolně, takže to vůbec byznys není.

V: Já to hrozně rád říkám: Dobrovolně, bez nároku na honorář, ve vlastním čase. A pro mě je ta Klapka konkrétně deset let stráveného času, kdy jsme se vždycky sešli. Vždycky jsem to honil, musíme se sejít už v září, v tom listopadu už to byla jistota, že fakt musíme a vždycky tak jednou za čtrnáct dní byly schůzky, kdy jsme plánovali, jak oslovit sponzory, jak oslovit filmaře, jak jim zaslat informace, kdo má co na starosti. Za těch deset let jsme se spoustu věcí naučili, spousta věcí šlo jednodušeji.

B: To, co nám dřív trvalo čtrnáct dní, dneska dokážeme udělat za deset minut. Technicky, i když to tak nemusí vypadat, jsme se zdokonalili podstatně. Nahoře jsme to s Tomášem Rysem počítali, zkoušeli jsme letmo spočítat všechny člověkohodiny, které jsme obětovali na ten festival. Dostali jsme se ke dvaceti milionům, co se nákladu týče za deset let a to je obrovský, kdybychom si za to mohli zaplatit, a nepřijde nám líto ani koruny.

V: My jsme vlastně, když pomalinku přejdu na ty sponzory, dost let fungovali díky patronátu města Kladna, kdy jsme dostávali i nějaký peníz. Máme nějaké stálé sponzory, větší i menší, věrnější i nevěrnější. Měli jsme nějaké dotace, měli jsme i nějaké žádosti o dotace na ministerstvu kultury, kde s námi skoro vyrazili dveře.

B: Protože jsme pořád malí regionální, v Kladně jenom.

V: A hlavně nám řekli: Vy už to děláte pět let, na co potřebujete peníze na šestý? Tam mě jenom dostalo, že jsme museli tisknout barevně třináct žádostí.

N: Přitom jsme je žádali jenom o úplné drobné.

V: My jsme tiskli třináct žádostí, pětašedesát stránek v barvě, jednostranně, protože tam bylo třináct porotců a z toho jsme snad dostali dvanáctkrát zamítnuto. Bez možnosti odvolání se a vysvětlení proč vlastně. Takže to bylo dost takové drsné.

N: Ale tak jeden rok nás podporoval Vodafone. Díky němu jsme vlastně koupili všechny tyhle rámy a panely (na výstavu soutěžních fotografií).

V: To jsme koupili ty rámy, koupili jsme, co jsme potřebovali a jinak jsme měli rozpočet úplně nenáročný. Nebudu asi říkat kolik, ale malý rozpočet, který držíme už standardně řekněme pět, šest let za sebou a nějak to funguje. Ono, když to vezmeme, my nikdo nejsme profesionálové v tomto oboru. Já jsem stavař, mám svoji práci, absolutně se jí věnuji naplno. Magda je architektka, dělá si svoji práci. Honza pracuje jako lektor v Microsoftu. Takže si každý jede to svoje a teď ještě o to víc, právě nám to dělá trošku vrásky, pro nás je to i ten důvod, proč teďka končíme. Protože každý má té práce hodně.

 Ale neznamená to tím pádem, že by to byl definitivní konec?

B: Ne, ne. Já se tak konec konců budu i loučit, oblíbeným citátem: Nikdy neříkej nikdy. A proto záměrně neříkáme sbohem a na shledanou. Teď je primární cíl počkat trošku, až nám odrostou děti, protože tohle dělat s malým dítětem na hrbu… A my se fakt rozmnožujeme neuvěřitelným tempem.

V: Jsme teďka v očekávání: Honza, v očekávání já. Ondra o tom ještě neví, ale určitě to někdy taky dožene. (smích)

B: Je to těžší a těžší, ale chceme se k tomu vrátit, možná si i sami odpočineme, načerpáme nové myšlenky, nové nápady, inspiraci. Pro nás hlavní leitmotiv byl, že se nechceme opakovat a každou tu Klapku jsme chtěli jinou a je to samozřejmě čím dál, tím těžší a těžší to šponovat, až jsme říkali, nechceme to šponovat tak, až ta studna praskne a skončí to tím, že ten festival skončí sám.

Dáte tedy i filmařům nějaký čas, aby se třeba zlepšili, vyměnili se?

B: Obměnili určitě. Když vezmu studentské filmaře, my nabereme úplně novou generaci.

V: Dáme jim prostor.

B: Podáme to jako Apple, vy jste to vlastně takhle chtěli. (smích)

Možná se třeba za rok někdo objeví, kdo řekne: Je to škoda a my to chceme zvednout, pojďte nám říct, jak jste to dělali

A poslední otázka: Když Klapku přerušujete z osobních důvodů, tak nabídnul se třeba někdo, že by to převzal za vás? Byla tam taková nějaká možnost nebo myšlenka?

B: My jsme zkoušeli několikrát najít někoho, komu bychom to předali. Pralo se v nás to, že nechceme, když jsme si to teda vykřesali ze země, dát s celým tím jménem a brandem. Pokud by se mu to nepodařilo a byl horší než my, tak bychom byli smutní. Pokud by byl lepší než my, tak bychom na něj asi zbytečně žárlili, teď to hodně nadsazuji. Ale je to hrozně těžké najít člověka, který jak řekl Winston Churchill: Pro to bude ronit slzy, pot a krev, nebude z toho mít vůbec nic a vlastně přijde jenom pro to, že jsme mu řekli: My to nemáme sílu dělat dál, pojď to dělat po nás, protože to Kladno chce.

V: Ono je těžký, my jsme od toho samého začátku, kdy jsme nevěděli, do čeho jdeme, byli do toho strašně nadšení, všichni, co tady jsme. A opravdu šli jsme do toho s vervou, protože se nám to chtělo dělat hrozně moc.

B: A zase jsme nevěděli, jak to budeme dělat.

V: A teďka když do toho někoho zveme, tak on nastupuje do toho jedoucího vlaku, má to přesně nalajnované. On by to mohl změnit, to žádná, ale už to není takové. Teďka třeba Ondra, co tady je, tak to je přistoupivší, který je do toho zapálený teďka víc než možná vy, ale je to jeden člověk a ten to sám neutáhne.

B: Náš personální trend je přesně opačný, jak se ti původní nadšenci usazují, jsou seriózní, konformní, stěhují se úplně jinam a ta geografie je odtahuje. Možná se třeba za rok někdo objeví, kdo řekne: Je to škoda a my to chceme zvednout, pojďte nám říct, jak jste to dělali, v tom případě by nám to nevadilo předat.

V: Já jsem se třeba viděl s Milanem Petrisčákem, s Karlem Pazderkou, jsme se o tom bavili. To jsou kluci, kteří tady na Kladně hodně dělají kulturu. Dělali kladenské dvorky, různé kulturní akce. A teďka právě taky říkali z té historie: Spousta takových akcí se málem přerušilo a vždycky se našel někdo, kdo to chytil. Zkuste to. Ono se to lehce říká.

Když nejde o peníze, je to těžké.

V: Přesně tak. Je to tak, bez nároku na honorář.

B: My se vždycky neuvěřitelně zabýváme tou technickou stránkou, aby jako opravdu všechno klapalo, když už máme laserovou promítačku, první ve středních Čechách, neuvěřitelná mašina, proto ten stream, kde kluci ukážou tu obrovskou bednu, ze které to jede. A stejně se vždycky pokazí věc, kterou jsme milionkrát zkoušeli.

V: Opět se opakuji, první ročník, to co teďka dělá Ondra, tu organizaci toho promítání, to dělal tehdy Tomik ještě s nějakou podporou kolegů. Tak první ročník, v divadélku. Já jsem přivezl můj nový notebook, že to budeme pouštět z něj. Super, všechno fungovalo, všechno běželo strašně rychle, bezvadný… Akorát jsme zahájili festival, všechno spadlo. Protože ten notebook, celou dobu, celý ten den běžel na baterku, my jsme ho nezapojili do sítě, že jo. A jak se pustil festival, tak došla baterka, takže bylo super, že šest hodin těch příprav, náhle těch zkoušek to všechno vyzkoušet, to všechno proběhlo.

R: Všechno fungovalo a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

B: V tobě, ty jsi schovaný, že jo. Já to musel jít vysvětlit.

V: Ale ten kabel tam byl, ale…

R: On nebyl docvaknutý, no. A samozřejmě ten sál zahučel, teď tam nabíhá ten zvuk těch Windows, no strašná sranda.

B: To jsem měl poslouchat, jako když nám nešel zvuk? Sál se vždycky jako dobře baví, na rozdíl ode mě. Já se tvářím, že mě to hrozně baví. (smích)