Moje účinkování ve filmech mne jistě ovlivnilo

Váš tatínek byl lékárník ve Slaném. Jak se stavěl k Vašim uměleckým sklonům a podporoval Vás nebo by Vás raději viděl ve svém oboru?

S odstupem času musím říct, že mě oba rodiče podporovali v mém snažení, ale brali to spíš jako celkem vhodnou zábavu. Myslím, že později měli dost dlouho strach z toho, kam se vlastně vrtnu, protože s mými studiemi na FAMU moc nepočítali. Jsem si jistý, že si mne tatínek v "apatice" ani nedovedl představit - stačilo, když mne občas vyzkoušel z chemie a bylo mu vše jasné.

O jakém povolání jste snil jako dítě? Pokud to nebyl film, byly to vaše dětské role, které změnily Vaše plány zásadním způsobem?

Jaké plány může mít malý kluk…? Od první třídy jsem ovšem recitoval (v roce 1956 jsem byl třetí v celostátní soutěži), ačkoli jsem byl spíš takové zakřiknuté a jinak bázlivé dítě. Na jevišti jsem byl najednou někdo jiný. Hrál jsem se slánskými ochotníky, mluvil Kašpárka v loutkovém divadle a stále jsem něco psal. Bohužel, můj první román, silně inspirovaný indiánkami, se nedochoval. A přitom měl plných pět stran! Moje účinkování ve filmech mne jistě ovlivnilo, ale teprve pozdější okouzlení z biografu v době dospívání mne trochu posunulo od divadla a literatury k filmu. To víte, zlatá šedesátá...

Nikde jsme se nedočetli, jak jste se vlastně dostal k filmu Zpívající pudřenka. Uspěl jste někde u konkurzu, nebo zde náhoda či známost rodičů sehrála svojí roli?

Byla to moje spíš náhodná účast na konkurzu. Maminka jela ke švadleně do Prahy, její syn se šel "těm filmařům" ukázat. Tak jsem šel s nimi. Mne vybrali, jeho ne. Maminka pak šila jinde. Prý tam bylo asi dva tisíce dětí.

Již od útlého věku jste měl možnost poznat práci režisérů Fr. Vláčila a Milana Vošmika. Myslíte si při pohledu zpět, že to byli oni, kdo ve Vás formovali touhu po režírování a režisérské návyky, které jste do sebe nějak mimoděk vstřebal?

Domnívám se, že všechno co člověka potká, tak ho nějak ovlivňuje. A setkání s některými lidmi je pro takového prcka, jako jsem byl já, úplným požehnáním. I když to nedělám záměrně, je možné, že hlavně při komunikaci s dětmi vycházím z toho, co na mne jak působilo, když po mně pánové režiséři něco chtěli.

Možná jsem se nejvíc učil vlastně tomu chodu štábu a životaběhu filmování

Po maturitě jste asistoval takovým jménům, jako Karel Zeman nebo Věra Plívová-Šimková. Co zásadního jste od nich pochytil pro svoji budoucí práci? Lepší školu jste ani asi mít nemohl, že?

Nerad bych uhýbal při odpovědi na tuhle otázku, ale jen těžko to dokážu nějak krátce a výstižně popsat. Oba tito lidé a tvůrci! byli tak jiní. Víte, možná jsem se nejvíc učil vlastně tomu chodu štábu a životaběhu filmování. Jako asistent vnímáte složitost všech profesí a to mi později umožnilo lépe odhadnout, co která potřebuje. A také jak řešit, když něco neklape.

Celou svoji profesní dráhu až do dnešních dnů si občas odskočíte od režírování ke hraní. Je to jen umělcův rozmar nebo prostě potřebujete občas změnit židli, abyste si udržel nadhled, odstup a je to i určitý druh reflexe? Měl fakt, že jste i hercem pozitivní nebo spíš negativní vlivy na Vaši režisérské myšlení a přístup?

Rozhodně bych své ojedinělé účinkování před kamerou nenazval hraním. Z čiré pověrčivosti se mihnu ve svých věcech, a pokud to je složité, tak se třeba jenom ozvu. Např. jako hlas z ampliónu. Zrovna minulý týden jsem si zaskučel animovaného psa v cyklu o etiketě, který točím pro dětský kanál v ČT.

Točil jsem témata těch trochu starších. Asi také proto, že tam ta "výpověď o světě" byla trochu širší a víc mne zajímala

Točil jste filmy převážně o mládeži a pro mládež. Byl to záměr, nebo jste prostě zjistil, že této skupině rozumíte nejvíce a máte s filmy největší úspěchy a tak jste u této cílové skupiny i zůstal?

Já jsem se takhle rozhodl, když strašně mladý zemřel Milan Vošmik. Chtěl jsem pokračovat v jeho práci. Ale on dělal ty opravdické dětské filmy. Mně se to nějak vymklo a točil jsem témata těch trochu starších. Asi také proto, že tam ta "výpověď o světě" byla trochu širší a víc mne zajímala. Dávala větší možnosti. A pro mne bylo velké štěstí, že to bývalo pod dramaturgickými křídly Oty Hofmana a paní Pittermanové.

Sněženky a machři: Dneska to diváci berou jako takovou studentskou legraci, ale ten základní náboj byl jinde

Váš film Sněženky a machři se stal téměř kultovní záležitostí. Přišel prostě jen ve správnou dobu a měl dobrý scénář, obsazení a režii, nebo pro to máte jiné vysvětlení? Mnoho filmů má stejné atributy, přesto se z nich kulty nestanou. Jak jste se díval na fakt, že se připravoval a pak natočil i druhý díl po 25 letech? Měl jste nabídku jej točit, nebo to šlo celé mimo Vás?

Pokud jde o "kultovnost" Sněženek a machrů, tak se musím přiznat, že tohle označení je mi obecně nelibé. Strašně se s tímhle pojmem plýtvá. A jsem úplně alergický, když se mě někdo zeptá: A jak jste přišli na ty "hlášky"? Všiml jsem si, že dnes počet hlášek určuje kvalitu filmu. Dokonce jsem se setkal s tím, že byly v tisku vyjmenovány ještě dřív, než šel fim do kin. Podstatou Sněženek byl celkový podtext. Má tady pravdu jedinec a nikoli kolektiv. Také to končí citátem: "...čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami." Dneska to diváci berou jako takovou studentskou legraci, ale ten základní náboj byl jinde. Proto jsem nechtěl točit pokračování. Navíc tam všechny postavy rekapitulují svůj život, jako kdyby jim bylo sedmdesát a ne nějakých čtyřicet. Režisér Viktor Tauš, který se toho přetěžkého úkolu potom ujal, mi řekl takový hezký postřeh: "Když jsem si zanalyzoval ten film, tak jsem si uvědomil, jak jste u každé postavy pracovali s tématem zrady! A tohle téma já nemám." To je asi nejpřesnější odpověď.

Vzpomněli jsme si na tu událost z vlaku. A na místě jsme rozvíjeli různé varianty možného uchopení takové látky

Film Proč? byl na svoji dobu dost drsný a odvážný film, kde se tehdy objevilo, mnoho později populárních herců. Byla to jen dobrá látka na zfilmování, nebo už tehdy jste chtěl ukázat na problém, který sebou sport, vášně a násilí přinášejí, a který je i po 27 letech více než aktuální?

A vidíte, nám prvotně nešlo o sport. My jsme jednou seděli s Radkem Johnem a říkali si, o čem bychom chtěli točit. Co je pro nás znepokojující téma. A shodli jsme se, že je to násilí. Všeho druhu! Vzpomněli jsme si na tu událost z vlaku. A na místě jsme rozvíjeli různé varianty možného uchopení takové látky. Vymýšleli jsme i jednotlivé příběhy. Realita se potom až překvapivě blížila tomu, jak jsme si to představovali v kavárně. Také jsme si řekli, že nebudeme řešit žánr, že prostě použijeme jakékoli filmové prostředky. Vím, že to působí trochu akademicky, ale je to asi nejpřesnější, pokud jde o formu, která tady hraje podstatnou roli. A ještě jedna vzpomínka. Dav, který se na konci valí pražskou ulicí, tak původně měl skandovat - Sparta Sparta. Ale najednou se mi to zdálo přiliš…jak to říct?...úzké. A až cestou na natáčení mne napadlo - CO JE, CO JE!
To je mnohem obecnější. Je v tom protest, nespokojenost, chcete-li možná až vzpoura. Jenomže nebyly mobily a já jsem tak důležitou věc chtěl probrat s Radkem.

Nedovolal jsem se mu a tak jsem to risknul bez jeho požehnání. Točilo se to  v Pařížské ulici a okolo bylo hodně přihlížejících. Ti kluci byli tak autentičtí, že mi samotnému přišlo až žinantní. Tak jsem natočil to nejnutnější. Potom jsem poprosil pana produkčního, abychom některé detaily ještě dotočili v areálu Barrandova. Měl naštěstí pochopení.

Proč? by film, který vzniká bez podpory velkých studií, nemohl být komerčně superúspěšný

Jak vnímáte termín nezávislý film a kdo je podle Vás nezávislý filmař? Kde myslíte, že je hranice, kde končí nezávislý a začíná komerční film?

Na to mám jednoduchou odpověď. Nevím. Nezávislý je každý student, který vezme kameru? A proč by film, který vzniká bez podpory velkých studií, nemohl být komerčně superúspěšný?

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít začínající filmař. Co mít musí a co se dá naučit?

Začínající filmař by měl mít v sobě touhu, ba až přesvědčení, že to, co chce vyprávět, bude zajímat, či se dotkne všech lidi, kteří to uvidí. A kdyby tomu tak jakousi náhodou, nejspíš díky nepochopení, nakonec nebylo - tak aspoň už nebude tak "začínající".

Tvorba je stále především představivost a s tím žádné vymoženosti nic neudělají

Mluví se o krizi českého filmu. V čem ji vidíte Vy a jak by se z ní dalo dostat?

Mluví se o krizi českého filmu? Ta už tedy musí trvat pěkně dlouho, protože já o ní slyším celý život. Ale jaksi jsem si jí nevšiml.

Točíte radši na digitální kameru, nebo jste měl radši klasický filmový materiál? Myslíte, že digitál sice práci usnadňuje, ale zároveň může být i zrádný, protože režisér ví, že cokoliv natočí, může vymazat a točit donekonečna znova?

Mně je to celkem jedno. Při dnešní technologii dokončovacích prací se mi to tak nějak stírá. Ovšem představa, že režisér může cokoli vymazat (mimochodem proč by cokoli mazal, když může všechno zachovat?) a točit donekonečna znovu, to dost dobře nejde. Na to filmovací den příliš drahý. Pochopitelně je to velký rozdíl proti tomu, když jsme měli filmový materiál tzv. 1:5 a musel si člověk dobře všechno rozmyslet. A bedlivě hlídat, kdy má něco opakovat. Dneska si do střižny můžete nakupit mnohem víc materiálu. Pro mne se ten veliký technologický posun promítá víc právě v možnostech zkoušení variant ve střižně než na "place". Domnívám se ovšem, že  tvorba je stále především představivost a s tím žádné vymoženosti nic neudělají.