Byl perfekcionalista, excentrický, výstřední, tajemný až podivný. Byl uzavřený, vyhýbal se publicitě a strážil si své soukromí. Říká se, že se narodil, aby posouval hranice. Boural konvence, překračoval dané hranice a podstupoval velká rizika, ale svoje kroky měl dopředu dobře promyšlené. Jeho filmy měli strhující děj, který šel rychle kupředu.

Byl filmem úplně pohlcen a věděl, co chce, i když na to neměl vzdělání

Narodil se v New Yorku roku 1928, ve škole ho to nebavilo a úkoly opisoval od kamaráda. Již od dětství byl jiný než ostatní a spolužáci jej považovali za zženštilého. Otec, lékař, jej naučil hrát šachy, ve kterých se stal skvělým hráčem a stále u sebe nosil knihu a četl. Matku mu říkala, že není nic, co by v životě nedokázal a plně jej podporovala. Ve třinácti letech dostal fotoaparát, a protože doma měli temnou komoru, trávil zde dlouhé chvíle se svým otcem a naučil se nejen fotky vyvolávat, ale i precizně pracovat se světlem, což pak zúročil ve svých mnohých filmech. Pracoval jako redaktor školního časopisu, pro který fotil a hledal příběhy, které podněcovaly jeho představivost. Proslavil se fotografií stánkaře truchlícího nad smrtí presidenta Roosevelta. Zachytil na ni tvář člověka, který vypadal jako při konci světa. Prodal ji v 16 letech do časopisu Look, kam po maturitě nastoupil jako fotograf. Pořídil pro tento časopis tisíce snímků, na kterých se hodně naučil experimentovat a získal při tom cenné zkušenosti, které potom bohatě využil při filmování. Často fotil z prostředí boxu a ve sportu také našel námět pro svůj první film Den zápasu (Day of the fight), který natočil v roce 1950. Bylo to o boxerovi Walter Cartierovi a natáčel jej na dvě kamery. Aby se mohl věnovat natáčení filmu, dal v redakci Look výpověď a už jen filmoval. Dalších několik let se živil točením krátkých, dokumentárních filmů a hraním šachu za peníze. V roce 1953 si jeho otec vybral životní pojistku a dal synovi peníze na natočení filmu Strach a touha (Fear and desire). Byl to jeho první hraný film a o hraní a režírování nevěděl nic. Byl filmem úplně pohlcen a věděl, co chce, i když na to neměl vzdělání. Film poté vyřadil z oběhu, ale díky němu sehnal peníze na další film Polibek zabijáka (Killer´s kiss), který natočil v roce 1955 a který také odhalil jeho schopnost pohrávat si se světlem. Když peníze došly, přerušil natáčení a šel se postavit do fronty na podporu v nezaměstnanosti, která tehdy činila třicet dolarů týdně. Po uvedení tohoto snímku upoutal pozornost Jamese Harrice, což byl producent s dobrými známostmi, a tak spolu založili firmu Harric/Kubrick Pictures.

Na začátku neměli co točit a tak Kubrick zašel do knihkupectví a objevil tam knihu o zabíjení na dostizích s názvem The Killing. Najal kameramana Luciena Ballarda, který tehdy patřil mezi špičku ve svém oboru. Točil se první záběr filmu a Stanley ho chtěl točit na 25 mm objektiv a postavil proto i scénu. Když se vrátil, zjistil, že kamera je jinde než chtěl a Lucien točí na 50 mm objektiv. Bylo jasné, že si myslí, že Kubrick nemá ponětí, o čem je řeč. Ten mu ale na rovinu řekl, ať postaví kameru tam, kde ji chce mít on, dá tam 25mm objektiv, nebo ať se sebere a vypadne. Ballard to přestavěl a už se nikdy o nic nehádali. Film nebyl úspěšný, ale přinesl Kubrickovi dobrou pověst.

V roce 1957 natočil film Stezky slávy (Paths of glory). Byl to upřímný protiválečný film o zbytečné popravě tří vojáků, který byl na dalších dvacet let ve Francii zakázán. Díky němu si však Kubricka všiml Hollywood.

V roce 1960 přišel na řadu Spartacus, kde hlavní roli hrál a producenta dělal Kirk Douglas. Ten chtěl po třech natáčecích dnech vyměnit režiséra a tak požádal Kubricka, který se toho zhostil na výbornou. Film přeobsadil, přidal do scénáře bitevní scény a natočil velký, epický film. Přes značnou náročnost tohoto úkolu na sobě nenechal znát obavy nebo strach a perfektně se soustředil na práci. Mezi ním a Douglasem bylo napětí, protože Kubrick nesměl měnit scénář a neměl poslední slovo, které měl Douglas, který kromě hraní také řídil výrobu a produkci. Po skončení natáčení Stanley prohlásil, že od teď bude dělat jen filmy, kde bude mít poslední slovo a právo na poslední střih. Spartacus byl úspěšný jak komerčně, tak u kritiky a získal čtyři Oscary. Kubrick si na něm udělal jméno, a proto mohl již ve svých 32 letech točit film, který jej opravdu zajímal. Byla tím v roce 1962 Lolita. Nasvícení a technika, jakou film natáčel, byl tehdy skandální, a film měl potíže s distribucí. Katolická církev prohlásila, že jít do kina na tento film by byl hřích. Kubrick musel film znovu přestříhat, ale kontroverze byla největší reklamou a film měl úspěch.

Platil za umělce, který se nemusí řídit příkazy z Hollywoodu

O dva roky později přišel do kin film Doktor Divnoláska, aneb jak jsem se přestal bát a začal milovat bombu.(Dr. Strangelove and How I learned to stop worrying and love the bomb). Tehdy byl svět na pokraji Třetí světové války, zuřila Kubánská krize a film se trefil do černého, protože naháněl strach a byl perfektně natočený. Tehdy si získal Kubrick nebývalou tvůrčí svobodu a platil za umělce, který se nemusí řídit příkazy z Hollywoodu. Od roku 1968 spolupracoval se spisovatelem A. C. Clarkem a natočil film 2001 Vesmírná Odysea (2001 Space Oddysey). Filmové efekty, které zde použili, byly velkým vývojovým skokem kupředu. Velkou pozornost věnoval detailu a nasvícení modelů. Hodně experimentoval, podporoval novinky a zkoušel nové techniky. Před tímto filmem byla hudba ve filmu vždy jen jako dekorace nebo ke zvýraznění emocí. Kubrick ji začal používat jako základní součást dějového náboje celého filmu. Při premiéře odešla celá přední řada, ve které sedělo vedení studia, proto film vůbec nepochopilo a prohlašovalo, že to je Kubrickův konec. Ale lidem se film líbil, i když jej napoprvé někteří nepochopili, protože obsahuje poselství a každý si jej vysvětlil podle své vlastní filosofie. Kubrick za něj získal Oscara za režii i za vizuální efekty. Spolupracovníci potvrdili, že režisér byl nesnesitelně náročný, všechno kontroloval a vyžadoval od všech dokonalost.

Stanley se téměř panicky bál toho, že někde udělá chybu, proto všechno dlouho a pečlivě připravoval a proto také jsou mezi jeho filmy dlouhé pauzy. Hodlal natočit film Napoleon, protože jej považoval za opravdového génia, který však přesto neuspěl. Vše bylo připraveno, mělo se začít točit v Rumunsku a mezitím dorazil do kin film Waterloo. Ten byl obsazený hvězdami, ale finančně neuspěl a producenti na poslední chvíli ucukli.

V roce 1969 se Kubrick usadil v Anglii, tvrdí se, že do rodiny přenášel své režisérské manýry a byl panovačný a netrpělivý. Dva roky připravoval svůj další film Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange). Stejně jako ve filmu Vesmírná Odysea, kde použil klasickou hudbu -Johanna Strausse - zde se ke klasice vrátil s Beethovenem. Film byl kritizován pro inspirující násilí a celá Anglie se obrátila proti režisérovi, bylo mu i vyhrožováno smrtí a každý zločin, který se tam tehdy stal, byl připisován na vrub tohoto filmu. Na Kubricka to mělo devastující účinek, byl obviněn z podněcování k násilí, a přestože se film promítal s úspěchem 51 týdnů, sám tvůrce se rozhodl jej stáhnout z britských kin, protože výhružky smrti nepřestávaly. Kubrick požádal o stažení Warner Bros a oni s tím souhlasili, což bylo zcela neslýchané, ale on měl od nich naprostou tvůrčí volnost a podporu, protože jim vydělával velké peníze. Stanley pak zakázal promítání tohoto filmu v britských kinech a televizi až do své smrti.

Na herce byl při natáčení velmi krutý a často dělal i padesát zkoušek na video

Trvalo čtyři roky, než se objevil další jeho film. Tentokrát to byl Barry Lyndon. Díky objektivům vytvořil obraz, jaký byl tehdy v 18. století. Chtěl zachytit dobu tak, jak to ještě nikdo nikdy neudělal. V Anglii a Americe nebyl tento film přijat dobře, ale v Evropě jej oslavovali a získal za něj čtyři Oscary.

Kubrick chtěl natočit komerčně úspěšný film, který by jej umělecky uspokojil. Často říkával, že každá scéna už byla někdy natočená, ale jeho práce a práce herců byla, to natočit lépe. V roce 1980 přišel s filmem Osvícení (The Shining). Na herce byl při natáčení velmi krutý a často dělal i padesát zkoušek na video, než se točilo na ostro. Málokdy za něco pochválil a hnal herce až za hranici možností.

Trvalo dalších sedm let, než přistoupil k natáčení filmu Olověná vesta (Full Metal Jacket). Před natáčením vždy svolal herce na poradu a požádal je o nápady, které poté i přijal. Někdy bylo pro herce těžké zjistit, co vlastně hledá a bylo ještě těžší na něj udělat dojem. Když neřekl nic, obvykle to znamenalo, že to herci udělali dobře.

Začal pracovat na projektu Ayran Papers, ale nevěděl, zda se mu vůbec podaří hrůzy holocaustu přenést na plátno. Pak však přišel Spielberg se Schindlerovým seznamem a Kubrick svůj projekt ukončil. Ale se Speilbergem se setkal hned při dalším projektu a sice A.I.Umělá inteligence (A.I.Artifical Intelligence). Navrhl mu, aby jej natočil pod jeho produkcí. Ve filmu však byla spousta vizuálních efektů, které se tehdy ještě nedaly dělat a tak projekt šel na pár let k ledu.

Odvrácená tvář bohéma: Lidi kolem sebe si přivlastňoval a vysával.

Na tomto projektu léta spolupracoval i spisovatel Ian Watson, který nám při rozhovoru a spolupráci s Kubrickem řeklo toto:  "Kubrick mě kontaktoval v roce 1990, pozval mě k sobě a vysvětlil, že ho před dvaceti lety zaujala právě tato povídka, ale tehdy natáčel snímek Vesmírná Odysea a neměl na to čas. Myšlenka se mu však líbila a já jsem měl vytvořit robotickou verzi Pinocchia, protkanou příběhem z knihy Briana Aldisse, doplněnou o citovou složku a smysluplné dialogy. Mohl jsem psát, co jsem chtěl, protože Kubrick vlastnil práva na dílo. Dříve spolupracoval s panem Aldissem, ale nebyl s ním spokojen, vyhodil ho a najal si mě. Nabídl mi velmi solidní peníze, takže jsem pracoval jenom pro něj, ale byla to náročná a složitá spolupráce. Večer jsem napsal pár stránek, poslal mu je faxem, druhý den mi zavolal, prodiskutoval se mnou věci, poslal pro mě auto i s řidičem a projednali jsme návrhy u něj. A tak to šlo pořád dokola. Potíž byla v tom, že Stanley často ztrácel to, co jsem už napsal, a to nejen písemně, ale i v počítačové formě. Takže někdy jsem musel to, co bylo před týdnem dobře, přepisovat, protože to dnes už zas tak dobré nebylo. Jindy mi zase zavolal a řekl jen: „Výborně, to je ono, jen tak dál“. Takhle to šlo několik měsíců, nakonec mi řekl, abych napsal celkový příběh, asi tak na devadesát stránek, což bylo vytvořeno z toho nejlepšího, co jsme zatím probrali. Dílo dostalo směr, když jsem připsal osobu sex-robota, který se stane Davidovým průvodcem. Kubrickovi se to líbilo a tak mi sdělil, že si s tím pohraje. Rok utekl a nic se nedělo. Pak se ozval, že materiál ztratil a chce to znovu. Takže utekl další rok. Pak jej oslovilo studio, aby nafilmoval Eyes Wide Shut, takže celá moje práce šla k ledu a film se nenatočil. Kubrick byl velice zvláštní člověk, řekl bych až, že byl podivín a nebylo to lehké s ním vyjít. Lidi kolem sebe si přivlastňoval a vysával. Koupil si velkou usedlost nedaleko Londýna, kde měl svoje služebnictvo. Když se mu líbily šaty, koupil si jich hned několik párů a chodil stále v jednom. Když mu chutnalo jídlo, jedl ho každý den celé týdny. Distribuci svých filmů si úzkostlivě hlídal a nesmělo se před ním mluvit o filmu Mechanický pomeranč, to vždycky vybuchl. Byl náladový a nevyzpytatelný, marnotratný bohém. Uzavřel se před veřejností a nikdo už pomalu ani nevěděl, jak vypadá. Tak se třeba stalo, že někdo u něj zazvonil, on otevřel a zeptal se, co si dotyčný přeje. Návštěvník odpověděl, že shání pana Kubricka. Stanley mu s vážnou tváří odpověděl, že zde není a zase dveře zavřel.“

Natočil film Spalující touha (Eyes Wide Shut), který byl 1. 3. 1999 přijat s nadšením. Dva roky točil drahý film a byl napnutý, teď to z něj spadlo a on zemřel na infarkt týden po premiéře.

Ikona nezávislého filmu: Nejlepší způsob, jak se naučit dělat film, je jeden natočit

O jeho filmech se říká, že nemají slitování a ukazují, že jako lidé jsme omylní a zoufalí. Ukazuje lidi, jací jsou, ne jaké si myslíme, že by měli být. Nediktoval hercům, že mají na scénu hodinu a potřebují ji natočit, ale chtěl prozkoumat všechny možnosti a pak vybrat tu nejvhodnější a vůbec se nenechal časem omezovat. Toto si mohlo dovolit jen několik umělců. Říkal: „Víte co má při filmování největší cenu? Čas.“

Nikdy neopustil žádnou scénu, dokud si nebyl jistý, že je dokonalá. Nikdy se neopakoval a s každým novým filmem přinesl něco jiného. Cokoliv měl v hlavě, se dostalo na plátno. Od Kubricka se vždycky očekávalo něco zvláště výjimečného, takže nemohl natočit obyčejný film. Každý jeho film byl událost a on cítil na svých ramenou velkou zodpovědnost. Mrzelo jej, že natočil tak málo filmů a přál si jich natočit daleko víc.

Jeho filmy vyvolaly při uvedení rozruch, žádný neprošel bez povšimnutí, mnohé byly tvrdě kritizovány, ale za deset let se z nich stala filmoví klasika. A tou Stanley Kubrick po právu navždy zůstane. Pro nezávislý film je velkou ikonou a motivací, nikdo mu nediktoval co má udělat. Vždy to udělal po svém. Neuznával školní šablony a tvrdil: "Nejlepší způsob, jak se naučit dělat film, je jeden natočit."