Bylo filmování Vašim snem již od dětství nebo Vás něco či někdo na tuto dráhu nasměroval?

Mě filmy vždycky zajímaly.Až někdy kolem 18 let jsem začal uvažovat o tom, že bych se filmováním mohl zkusit živit. Tehdy se dal můj zájem o filmování srovnat svojí intenzitou s mým zájmem o hudbu, fotografování, psaní a střih a byly doby, kdy jsem se býval mohl vydat i jinou cestou, ale neudělal jsem to.

Máte umělecké vzdělání nebo jste studoval něco jiného a stal se z Vás filmař-samouk?

Moje vzdělání je na poli komunikace a médií a cestu za universitním titulem jsem začal na Colaiste Dhulaigh v Dublinu a dokončil na University of Wolwerhampton. Nestudoval jsem filmování až do postgraduální doby, kdy jsem navštěvoval Dublin Institute of Technology a byl jedním ze dvou režisérů vybraných pro natáčený závěrečných filmů. To mně dodalo hodně odvahy a prakticky mě nasměřovalo na režisérskou dráhu po dokončení studií.

Napsal jsem je, produkoval, režíroval a střihal a používal stejného kameramana

Jaké byly a jsou možnosti pro mladé režiséry v Irsku? Máte nějaké umělecké školy v Dublinu či jinde, nebo musíte odejít do Británie?

V Irsku je ke studiu filmu hodně možností. A to jak v akademické, tak praktické části. Většina universit má filmová oddělení. Máme rovněž Národní filmovou a televizní školu a mnoho stupnů, které zahrnují výrobu filmu. Jsou tu i vzdělávací kurzy, které razí cestu k dalším stupňům filmového vzdělání.

Hodláte umět všechno od psaní scénáře, střihu, produkování a skládání hudby abyste byl co nejvíce nezávislý, nebo budete „klasický“ režisér, který bude dělat jen svoji práci a na zbytek bude mít lidi?

Několik let poté, co jsem opustil školu jsem se zaměřoval na práci, která mě uspokojovala nejvíce a sice natáčení komunitních videí a video programů pro charity. Tyto projekty měly většinou DVD ráz pro nějaké sdružení, které mělo ke sdělení něco důležitého, ale nemělo mnoho peněz. Během této práce jsem cítil hodně svobody a při jejich tvorbě jsem zjistil, co je pro mě podstatné. Napsal jsem je, produkoval, režíroval a stříhal a používal stejného kameramana. Tímto způsobem jsem našel jako filmař půdu pod nohami a domnívám se, že toto všechno mě dovedlo až k mé režisérské prvotině „Ballymun Lullaby“.

Jak je výroba filmů podporována v Irsku? Máte nějakou státní podporu, ministerské granty o které můžete požádat nebo se musíte starat sám o sebe a najít si soukromé zdroje? Státní podpora by šla v Irska nebo Británie?

Máme tu Irish Film Board což je státem financovaná organizace, která mimochodem hrála velkou úlohu ve financování obou mých filmů. Opravdu funguje tak jak má, podporuje a pobízí filmaře a je obvykle prvním krokem pro irské filmaře, kteří shánějí finance. Samozřejmě, že tento ústav má také omezené možnosti financování, takže tu jsou i jiné organizace, jako třeba Broadcasting Authority of Ireland, RTE - což je národní televizní kanál nebo třeba Section 481, což je schéma daňových úlev. V posledních letech se stalo společným trendem pro filmaře s rozpočtem přesahujícím jeden milion, že hledali koproducenty v jiných evropských zemích.

Stejně jako na celém světě, i v Irsku se náhle zvedla vlna natáčení nízkorozpočtových filmů režiséry-začátečníky

Máte v Irsku nějaký velký filmový festival? Kde jsou u vás největší filmová studia, kde se natáčí většina filmů? Můžete říct odhadem, kolik se u vás ročně natočí filmů a je zde nějaký prvek irského nacionalismu, který by dbal, aby byly filmy celé irské, nebo to v dnešním globalizovaném světě již takto nefunguje?

Irsko pořádá hodně filmový festivalů, namátkou bych jmenoval třeba Galway Film Fleadh,The Dublin International Film Festival, The Cork Film Festival, The Stranger than Fiction Documentary Festival a celou řadu dalších mezinárodně uznávaných festivalů. Máme dvě hlavní filmová studia a sice Ardmore Studios a Ashford Studios a v současné době se ještě třetí buduje v Limericku. Podle současného katalogu Irish Film Board se jen loni natočilo 26 hraných filmů a to jak zcela domácí tak mezinárodní koprodukce. K tomu je třeba ještě započítat velké množství dokumentárních, krátkometrážních a televizních filmů. Stejně jako na celém světě, i v Irsku se náhle zvedla vlna natáčení nízkorozpočtových filmů režiséry-začátečníky. Úroveň těchto filmů samozřejmě kolísá, ale zase na druhou stranu tento sektor vyprodukoval některé skvělé talenty za posledních několik let.

Řekněte nám ve zkratce něco o své filmové společnosti. Založil jste ji proto, abyste vypadal jako slušně vypadající mezinárodní režisér, nebo abyste měl za sebou nějaké jméno, když jdete žádat o peníze?

Naše společnost Write Direction Films byla založena proto, aby usnadnila moji vlastní produkci, ale také, abychom mohli spolupracovat s jinými společnostmi, což je právě to, co děláme s mým dalším filmem. Firmu vedu já a moje produkční partnerka Donna Eperon.

Snažíte se postavit vlastní tým, se kterým byste točil většinu svých filmů nebo raději dáváte přednost práci pokaždé s různými lidmi? Co je pro Vás důležitým měřítkem, když si vybíráte lidi do štábu? Oddanost a nasazení nebo profesionalita a kvalifikace ovšem bez viditelného nadšení a zápalu pro věc?

Snažím se kolem sebe mít tolik lidí, kolik je to možné. Profesionalita je samozřejmě velmi důležitá, ale pro mě je nejdůležitějším aspektem filmové spolupráce charakter. Nehledám nezbytně někoho, kdo by se snažil reprodukovat to, co už jednou vytvořil. Ale hledám někoho, kdo by mohl přinést do projektu zajímavé myšlenky. Můj kameraman z filmu „I used to live here“ nikdy předtím nenatáčel drama, ale líbilo se mi, jaké měl nápady a instinktivně jsem cítil, že bychom spolu mohli dobře spolupracovat. Pokud se spojím s nějakou osobou jak lidsky tak umělecky, tak cítím, že daných věcí můžeme dosáhnout společně nehledě na překážky, které se nám postaví do cesty či nějaké nedostatky. Na druhou stranu, pokud tam to lidské spojení nefunguje, tak žádný talent ani množství zkušeností nepomůže vytvořit úspěšné dílo.

Nakousl jste svůj poslední film „I used to live here“, který jste představil na Zlínském filmovém festivalu. Jeho tématem jsou sebevraždy a natáčel jste ho s neprofesionálními herci a vytvořil jste určitou politiku otevřených dveří. Snažil jste se vytvořit určitý druh neorealismu, což by se Vám nepodařilo s profesionálními herci?

Když jsem ten film začínal natáčet, vůbec jsem netušil, jak se bude vyvíjet. Pracoval jsem v komunitě, kde se vyskytovalo velké množství sebevražd v posledních letech. Moje vnitřní pocity na začátku byly takové, že jsem nechtěl odmítnout nikoho, kdo se chtěl mého projektu zúčastnit. Takže tam nebyly žádné kamerové zkoušky a každý kdo se chtěl projektu zúčastnit ať před kamerou nebo za ní, byl vítán. Takže během natáčení jsem postupně získal přehled, kdo by byl v čem nejlepší a tím směrem jsem je i pobízel a bezvadně to fungovalo. Také jsem zároveň s tím poslouchal svoje pocity a instinkty a nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Byla to skvělá zkušenost. Vypadá to sice praštěně, ale mně se to zdálo skvělé a tak jsem i tak pracoval. Takže na konci jsem měl ve filmu skoro všechny členy jedné komunity a filmovali jsme u nich doma nebo na ulicích. Semkli jsme se dohromady především lidsky a oni se cítili být součástí celého projektu. Ten film jim dal mocný hlas říct něco o svém problému. Ačkoliv jsem na scénáři pečlivě pracoval s Irským národním centrem pro duševní zdraví a byl velmi detailně rozepsán, všichni do filmu přinášeli vlastní zkušenosti, jazyk a pocity. Myslím si, že tento přístup pomohl k dosažení velkého stupně realismu, kterého by bylo těžké dosáhnout, kdyby se pracovalo více formálním způsobem.

Doporučoval bych filmařům, aby se naučili při natáčení nízkorozpočtových filmů experimentovat a snažili se raději najít to, co je osobně uspokojuje, než se adaptovat na již existující přístup.

Vaše metoda ....nemít žádná pravidla a že každý může být součástí projektu... myslíte si, že to bylo nezbytné pro takový druh filmu s tak citlivým tématem nebo obecně to může být způsob, jak by nezávislí filmaři mohli v budoucnu pracovat?

Určitě se zastávám metody naslouchat svým instinktům ve vztahu k celému příběhu, který se snažíte vyprávět a sledovat, kam vás to až dovede. Domnívám se, že pro filmaře je velmi důležité najít tento vnitřní hlas. S vyšším rozpočtem se samozřejmě zvyšuje i tlak, takže bych doporučoval filmařům, aby se naučili při natáčení nízkorozpočtových filmů experimentovat a snažili se raději najít to, co je osobně uspokojuje než se adaptovat na již existující přístup.

Používání neprofesionálních herců může mít klady i zápory. Jsou autentičtí, ale trvá to déle, než jsou schopní se nechat vést režisérem. Používání profesionálních herců také může mít klady a zápory, protože oni již mají zkušenost, takže s nimi bude méně práce, ale ztratili svoji nevinnost a autenticitu (a jsou dražší). Kterou skupinu herců byste raději použil ve svých budoucích filmech?

Svoje příští filmy vidím vždy ve spojitosti s opravdovou životní zkušeností a zážitky a je jedno, zda to bude ve spolupráci s neherci nebo hledáním v komunitních skupinách. Vždycky se mi líbila dramata Jimmy McGoverna jako třeba Hillsborough, Dockers a Sunday, kde si diváci uvědomí, s jakou upřímností se věnoval výzkumu.

Váš film „I used to live here“ rozbouřil veřejné diskuze. Bylo to něco, co jste plánoval nebo to byl jen příjemný bonus k filmu, se kterým jste nepočítal ale ukázalo to, že jste píchnul do vosího hnízda?

Velmi jsem si uvědomoval citlivost tématu od samotného začátku, což byl také důvod, proč mým prvním počinem bylo oslovení autora článků v novinách Irish Times Dr. Tony Batese, který je zakládajícím členem Irského národního centra pro duševní zdraví. Jeho články mě přímo k natáčení inspirovaly. Cítil jsem, že mám v rukách velkou zodpovědnost a bylo to díky mému výzkumu, že jsem se dostal do kontaktu s komunitou v Killinardenu.

Když jsem poprvé četl Tonyho články, byl jsem zasažen tragickým faktem, že veřejnost nemá o sebevraždách valné ponětí. Cítil jsem, že způsob jak snížit to velké procento sebevražd je především pochopit psychiku lidí a co je k tomu vede. Tím, že jsem vytvořil fiktivní příběh, jsem, myslím, našel způsob, jak o tématu mluvit a přitom diváky nevystavit explicitní tragédii. Ta myšlenka vytryskla z prudkého přání informovat lidi, že pokud se sebevraždy stávají běžně v naší komunitě, musíme být ostražití a uvědomit si, že se další sebevražda může stát kdykoliv.

Budete se snažit cíleně ve svých dalších filmech zaměřovat na společensky ožehavá témata a zůstat při nich tak syrový a realistický, jak to jen půjde, nebo tohle byla jen taková jednorázová záležitost a vy také budete točit hrané filmy a animacemi, speciálními efekty a doufat, že vyděláte balík?

Myslím, že zůstanu u realistických témat, která mě zajímají. Jen pro ilustraci, teď pracuji se skupinou bývalých vězňů, kteří jsou ve vzdělávacím programu. Vyprávíme příběh s názvem „Michael Inside“, což je o mladém muži, který stráví ve vězení krátký čas a film ukazuje, jak ho tato zkušenost poznamenala pro další život. Je to film jak o společnosti, tak o vězení. Budou v něm hrát jak profesionální herci, tak úplní neherci.

Oba moje filmy „Ballymun Lullaby“ a „I used to live here“ byly natočeny bez výrobního rozpočtu a oběma se dostalo promítání zde v kinech

Jaká je platforma pro nezávislý film v Irsku, nějaké festivaly nebo setkání, kde se vyměňují zkušenosti, promítají filmy a mluví o cestách jejich distribuce?

Tato scéna je v Irsku velmi aktivní a vzrušující. Jak jsem se již zmínil, máme tady festivaly, kde se každý s každým setkává pravidelně a dále tu máme různé akce, které pořádá Irish Film Board. Kromě toho zde máme ještě další organizace jako je třeba Screen Directors Guild of Ireland, The Irish Film and Television Academy, Screen Producers of Ireland nebo Irish Film Institute, která pravidelně pořádají různé akce spojené s promítáním filmů.

Je pro Vás obtížné dostat svůj film k širšímu publiku v kinech, nebo to bylo označeno jako „nežádoucí“ důležitými osobami, které raději strčili hlavu do písku než aby přiznali, že je tu skutečný problém? Promítání filmů typu „Captain America“ je mnohem méně kontroverzní, než promítání Vašeho filmu „I Used to live here“, že ano?

Ano, je to velmi obtížné pro podobný druh filmů. Naštěstí jsme s naším filmem měli dobrého spojence ve Wildcard Distribution, který film vydal v Irsku. Oba moje filmy „Ballymun Lullaby“ a „I used to live here“ byly natočeny bez výrobního rozpočtu a oběma se dostalo promítání zde v kinech. Tomu prvnímu pomohl přímý distribuční fond Irish Film Board. Mezinárodní práva jsou stále dostupná.