Ivan Passer u filmařů dnes postrádá soudržnost
Autor: Eva Csölleová, Vítek Formánek
Ivan Passer (1933), český scénárista a režisér usazený v Los Angeles je čelním představitelem Československé nové vlny. Ve svých začátcích byl blízký spolupracovník Miloše Formana, se kterým jej dodnes pojí velké přátelství. Letos byl hlavní hvězdou Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Byl o něj takový zájem, že každá projekce jeho filmu nebo workshop byly zaplněné do posledního místečka. Ne každý den se podaří být tváří v tvář tvůrci takového formátu. Má za sebou 50 let ve filmovém průmyslu a tak není divu, že jeho vyprávění nebyla žádná nuda.
Bohužel, Ivan Passer nás v nedávné době opustil a dovolujeme si připomenout jeho památku.
Jak to vlastně bylo a vaším působením na FAMU, odkud vás vyhodili?
No, mně se tam líbilo, protože až tady jsem objevil, co vlastně chci v životě dělat. Když mě vyhodili, šel jsem na Barrandov v naději, že seženu nějakou práci. Kádrovák mě přidělil k režisérovi Ladislavu Helgemu do Mikulova, kde natáčel film Velká samota. Ten už vyhodil dva asistenty režie a teď jsem mu byl přidělen já, který nic neuměl. Již po třech dnech jsem si byl jistý, že mě vyhodí taky. Ve škole jsme se učili o Ejzenštejnovi a Johnu Fordovi, ale nikdo nám neřekl, co má dělat druhý asistent režie. Takže jsem na place jen tak stál a díval se kolem a nikdo se mnou nepromluvil, nikdo mi nic neřekl. Tehdy byla taková móda dívat se na absolventy FAMU spatra. Ladislav Helge byl velmi impulzivní člověk a jednou z povinností asistenta bylo, mu každé ráno přinést nový ručník, který on zuby trhal. Jednou ráno vyhlásil, že potřebuje do záběru slepice a tak všichni odešli do vesnic nějaké sehnat. Já tam tak stál, byl tam jen Helge a tři členové štábu, kteří se na mě úkosem dívali, a mně to bylo blbý, tak jsem šel do nedalekého lesa, u kterého bylo hejno slepic. Za chvilku na ně vylétl pes a jedna slípka mi přistála přímo v náručí. Tak jsem se vrátil a byl na place první se slepicí v ruce. Ten den mě režisér poprvé vzal na vědomí. Večer po natáčení jsem seděl u stolečku sám a přišel ke mně pan Pečenka ze štábu a začal mě každý den učit, co má asistent režie dělat. Jednou z mých povinností bylo denně shánět komparz, kolem 30-50 lidí. První dva dny to nebyl problém, lidé byli zvědaví, ale pak se jim už nechtělo. Takže jsem musel klepat na dveře baráků ve vesnici a hned jak otevřeli, tak mi nalili skleničku do jedné nohy a pak do druhé a takhle jsem musel obejít třeba třicet baráků. Tři týdny na to, pomocný režisér usnul ve vinném sklípku a nepřišel do práce, takže jej Helge vyhodil a já se stal pomocným režisérem. Dny utíkaly a jednou soudruzi z Prahy povolali Helgeho na kobereček a on musel na pár dnu odjet, takže přišel ke mně a řekl mi, že budu točit. A já tam stál a najednou měl na starost štáb o 120 lidech. Když se vrátil, vyžádal si denní práce, prohlédl si je a nezabil mě. Pochválil mě slovy „Mohlo to být lepší“. Film se točil celý rok a já jsem se od něj hodně naučil. Po návratu do Prahy si na Barrandově říkali, že když Helge toho kluka nezabil, tak v něm něco musí být a mohl jsem si vybírat. Takže jsem pracoval třeba s Martinem Fričem nebo Otakarem Vávrou.
Jednou jsme si vzali čistý kus papíru a řekli si, jak by se v „týhle zatracený zemi“ dal natočit dobrý film
Od kdy se datuje vaše přátelství s Milošem Formanem?
S Milošem jsme se poznali na internátu v Poděbradech, mně bylo tehdy 14 a jemu 15 let. Tam chodily dva druhy dětí. Ty, kterým válka vzala rodiče, což byl jeho případ a pak ty, s nimiž si rodiče nevěděli doma rady, co jsem byl já. Když jsem totiž nepřišel jednou několik dní domů, při návratu jsem měl na schodech kufříček a otec mi řekl, že jdu do internátu. Ten byl v duchu britských škol, učilo se tady i řemeslo, profesoři bydleli s námi. Chodili jsme do vodních skautů a neustále spolu s Milošem soupeřili, většinou vyhrál. Jednou někdo vymyslel hru, kdo udrží déle tu skautskou čepici hlavou proti zdi. Já jsem se rozhodl, že tentokrát Miloš nevyhraje a tak jsem stál s hlavou opřenou o zeď asi tři hodiny. Vyhrál jsem, ale pak několik dní nemohl hýbat krkem. Moje zarputilost se Milošovi líbila a od té doby jsme se spřátelili. On šel pak na FAMU a pracoval na Barrandově a často jsme se vídávali. Jednou jsme si vzali čistý kus papíru a řekli si, jak by se v „týhle zatracený zemi“ dal natočit dobrý film. Nám se vůbec nelíbilo, že všechny byly v duchu socialistického realismu. Napsali jsme si několik bodů a co si tak vzpomínám, tak některé z nich byly, že by to měla být komedie, protože při těch je cenzura tolerantnější, pak že budeme pracovat s neherci, že budeme používat přirozené světlo a budeme točit na ulici.
Pak jste vytvořil tým s Milošem Formanem, Miroslavem Ondříčkem a Jaroslavem Papouškem. Jak se vlastně dal dohromady a jak to v něm fungovalo?
Miloš koupil 16 mm kameru a dohodli jsme se spolu, že natočíme film Konkurs. Já jsem přivedl Mirka Ondříčka, kterého jsem již znal s Velké samoty a líbil se mi, protože měl dobré oko. Byl na něj spoleh a znal se s kameramany z televize, kteří mu vždycky dávali materiál, který jim zbyl a, díky tomu jsme mohli natáčet. Ukázali jsme kus materiálu na Barrandově a kupodivu se jim to líbilo a tak nám dali zbytek peněz na dotočení celého filmu. Pak jsme začali psát scénář pro Černého Petra a Miloš pozval Jaroslava Papouška, který byl původním povoláním sochař. A nám bylo takhle dohromady dobře, protože jsme zjistili, že to působí jako přirozený filtr. Když jsme se o něčem rozhodovali a bylo to 2:1, tak se to bralo jako pravidlo, že ty dva mají pravdu. My jsme si scény přehrávali a dolaďovali jsme charaktery. Asi dvakrát jsme zkoušeli psát ve čtyřech, ale nefungovalo to. Lidé se začali psát, co kdo napsal a my jsme měli skoro jako zákon, že je jedno, co kdo napsal. Proto i dnes studentům radím, ať si k psaní vezmou někoho, komu věří, respektují, nebo s kým jim je dobře, protože jde práce líp od ruky a prosadí se lépe, než kdyby byli sami. Při psaní hrál Miloš často pasiáns. Protože byl pověrčivý, věřil tomu, že když poslední tři karty budou esa, že umře. Tak jednou, když šel na záchod, jsme karty narafičili tak, aby opravdu obrátil tři esa jako poslední. Málem dostal infarkt a tak jsme se začali smát a on pochopil, že to byla legrace.
Pochopili jsme, že úspěch jednoho je i šance pro druhé. Fandili jsme si navzájem, četli jsme si navzájem scénáře. Dneska u filmařů právě tohle nějak postrádám- tu soudržnost.
Kde se podle vás vzala tak výjimečně silná filmařská generace, které se dodnes říká jako Česká nová vlna?
Byla to shoda okolností. Já věřím tomu, že k tomu, aby vzniklo nějaké hnutí nebo třeba i dobrý film, spousta věcí musí být v harmonii. FAMU byla tehdy jediná škola, které nepodléhala ideologii. Rektorem byl A. F. Brousil, který se proslavil tím, že v Cannes propagoval české filmy tak, že chodil po pláži v kožichu a se šálou kolem krku a lidé se zastavovali a ptali se, kdo je ten podivín. Tak tento člověk začínal ročník slovy o tom, že nám bude ukazovat filmy, které bychom oficiálně vidět neměli. Každý k nim řekne, co cítí a budeme se o nich volně bavit a analyzovat je. Když se to dostane mimo školu, tak to popře. Promítali jsme si tady filmy, které byly často nesmyslně zakázané. Milan Kundera tu učil srovnávací literaturu a jeho přednášky byly tak vzrušující, že jsme se o tématu hádali později i u piva. Stmelovalo nás i to, že jsme měli společného nepřítele-socialistický realismus. Pochopili jsme, že úspěch jednoho je i šance pro druhé. Fandili jsme si navzájem, četli jsme si navzájem scénáře. Dneska u filmařů právě tohle nějak postrádám- tu soudržnost.
Francois Truffaut znal moje Intimní osvětlení a napsal na něj fantastickou kritiku. A setkal se tam se mnou zástupce United Artists a nabídl mi režii filmu, ale já jsem to odmítl
Jaké byly okolnosti vaší emigrace?
Když přišla invaze, byl jsem v Londýně a připravoval film pro Carla Ponti a Miloš byl, myslím, v Paříži. Když jsme se vrátili, bylo nám jasné, že asi nebudeme moct točit filmy jako doposud a báli jsme se, že zavřou hranice. Takže 9. 1. 1969 mě někdo zavolal v deset večer a oznámil, že ruské tanky vyjíždění z kasáren v Mladé Boleslavi a jedou na Prahu. Jel jsem se podívat, a když jsem se vrátil, zavolal jsem Milošovi a ten mě požádal, abych jej nabral za hodinu. Jeli jsme přes malý přechod do Rakouska a neměli jsme výjezdní doložky. Pohraničník ji po nás chtěl, ale pak poznal Miloše a řekl mu, že viděl všechny jeho filmy a tak jeden zvedl závoru a pustil nás, i když věděl, že se už nevrátíme. My si mysleli, že jedeme tak na rok, protože se nám to zdálo tak absurdní, že jsme okupování a jsme tam dodneška. Přijeli jsme do Paříže, kde už nás dost znali a tak se o nás postarali. Francois Truffaut znal moje Intimní osvětlení a napsal na něj fantastickou kritiku. A setkal se tam se mnou zástupce United Artists a nabídl mi režii filmu, ale já jsem to odmítl a Miloš mi navrhl, abych s ním jel do USA, kde o něj měl Paramount zájem.
Miloš Forman neměl lehké začátky, bydlel v hotelu Chelsea a prý měl dolar na den. Jaké byly vaše začátky za oceánem?
Měl jsem v kapse čtyřicet dolarů, když jsem do USA dorazil. Já jsem tam nešel, abych točil filmy. Říkal jsem si, nač by tady potřebovali českého režiséra. Američané se tehdy dost zajímali o evropské filmy, české jim nebyly neznámé a můj film Intimní osvětlení byl uveden na festivalu v New Yorku. A tak jsem byl občas pozván na nějakou přednášku, za kterou jsem dostal 500 dolarů a tak jsem se živil. Jednou jsem přišel na večírek a tam viděl chlapíka, jmenoval se David Scott Milton, se kterým se nikdo nebavil. Já si chtěl procvičit svojí angličtinu, tak jsem se s ním dal do řeči. Psal hry a stěžoval si, že to dělá patnáct let a nemůže se s tím uživit. Pozval mě do divadla, kde bylo asi pět diváků, z toho dva odešli během přestávky. Já jsem pak za ním zašel a navrhl mu, abychom z toho napsali scénář. Když jsme to udělali, tak to přinesl někomu, kdo to dal do studia United Artists. Jim se to hodilo, protože měli smlouvu s George Segalem na tři filmy, tak mu to nabídli, on to vzal a tak jsem začal natáčet Born to win (Zrozen k vítězství). Mě to téma zajímalo z důvodu, proč ve svobodné zemi, jako je Amerika, se lidé dobrovolně nechávají zotročit drogami. Nás to téma hodně zajímalo a setkali jsme se a vyzpovídali spoustu lidí, co byli na drogách. Zajímavé je, že nám každý povídal něco jiného. Ale dozvěděli jsme se hodně o životě na ulici, o kšeftech a pocitech. V tom filmu hrálo několik herců vůbec poprvé. Byl to Hector Elizondo, Burt Young a s malou rolí se představil i Roberto de Niro. Dneska se to prodává jako jeho film.
Ve filmu je scéna, jak je George Segal ve fungující pračce. Byl to trik nebo do ní i opravdu vlezl?
Nejprve to nechtěl dělat, ale pak se uvolil s podmínkou, že se to otočí jenom dvakrát. Já jsem souhlasil, ale nechal jsem ho tam o trochu déle. Nakonec byl ale rád, že to udělal. Točili jsme hodně skrytou kamerou, takže scéna, jak třeba Segal běží jen v růžovém župánku a bos po ulici v New Yorku, se točila za plného provozu. Když se na ten film dívám teď po čtyřiceti letech, řekl bych, že je tak o deset minut příliš dlouhý.
Jaké jste měl pocity, když jste přišel do Ameriky?
Zjistil jsem, že tady je všechno možné. Myslím si, že by Karl Marx Ameriku miloval, protože tady se pořád něco děje, je tu permanentní revoluce. V 60. letech byly restaurace a záchody zvlášť pro černé a pro bílé a dneska je Černoch presidentem země.
Váš další slavný film je Cutters way (Cutterova cesta), který se dotýká vietnamské války. Proč jste si vy, jako Čech, vybral toto pro nás vzdálené téma?
Já jsem poznal dost lidí, kteří se vrátili z války nebo koncentráků a měli problémy se zapojit do normálního života, takže jsem problematiku charakterů filmu znal. Hlavní roli měl hrát Richard Dreyfuss, ale podle mě se na to nehodil. Nechtěl jsem to s ním točit, tak zastavili film a požádali mě, abych šel do Central Parku, kde hraje Dreyfuss v Othellovi. Ať si s ním prý promluvím, třeba změním názor. Bylo tam několik set lidí, nikdo herce neposlouchal, ani Dreyfusse ne. Pak na jeviště vyšel chlapík, mával rukama a všichni ztichli. Já se zeptal, kdo to je. Prý nějaký John Heard. Tak jsem po představení strávil patnáct minut s Dreyfussem a tři dny s Hurtem.
Byl to jediný herec, který obsadil do filmu režiséra a ne naopak. Odmítl jich přede mnou sedmnáct
S filmem Stalin jste si prý také dost užil, je to pravda?
Natáčení bylo velmi zajímavé a nervy drásající, stávaly se neuvěřitelné věci. Ale natáčel jsem v Kremlu deset dní, dostal jsem k dispozici Stalinův byt i jeho daču, kam nechtěli pustit ani jeho dceru Světlanu. Jako kameramana jsem si vybral v Americe žijícího Maďara Vilmose Zsigmonda, protože tomu jsem nemusel moc vysvětlovat, kdo to byl Stalin. Robert Duvall nikdy nevystupuje z role a jednou vyšel plně nalíčený jako Stalin ze svého karavanu a šel po náměstí a lidi před ním uctivě ustupovali, ale neodvážili se mu pohlédnout do tváře. Takové charisma z něj vystupovalo a takové trauma z toho Rusové dodnes mají. Byl to jediný herec, který obsadil do filmu režiséra a ne naopak. Odmítl jich přede mnou sedmnáct. Šla z něj magická síla. Jednou jsme seděli v Kremlu, připravoval se další záběr, venku svítilo Rudé náměstí a já se musel štípnout, zda je to pravda, že sedím v Kremlu a povídám si se Stalinem. Takovou měl Duvall sílu. Film byl dobře přijat, byl naprosto realistický, přečetli jsme množství knih a dokumentů a všechno, až na jednu scénu, je ve filmu pravdivé.
Pořád se snažím objevovat nové tváře. V Los Angeles je asi 17 000 nezaměstnaných herců
Pracujete stále s neherci jako dříve?
Ano, pořád se snažím objevovat nové tváře. V Los Angeles je asi 17 000 nezaměstnaných herců, a když točím film, tak vždy dám do filmových novin inzerát, že dělám zkoušky a může přijít kdokoliv. Rád se mezi adepty projdu, aniž by věděli, že jsem režisér, a když mě někdo zaujme víc, tak to zařídím tak, abych na něj měl více času. Takto mě před 40 lety zaujal Burt Young a tak jsem se s ním dal do řeči. Vyhrnul si košili a ukázal mi jizvu po kulce, protože pracoval v podsvětí a utíkal před mafií.
Jste rád, že jste točil v době, kdy jste točil, s lidmi se kterými jste točil a s technikou, se kterou jste točil?
Hm, zajímavá otázka, o tomhle jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Víte, já nejsem milovník techniky. Mám rád neviditelnou kameru a jsem rád, když technika není na překážku příběhu. Podívejte se třeba na Chaplina, s jakou primitivní technikou tehdy točil a jaké krásné filmy natočil. Technika podle mě není tak důležitá.
Jednou mě požádal Robert Redford, abych pro něj točil něco o indiánech, ale bylo tam tolik krve, že jsem to odmítnul a byl na mě hodně naštvaný
Můžete si dovolit odmítnout nabídku?
Ano, nemám například rád násilí a střílečky ve filmech. Nechodím se na ně ani koukat, tak proč bych je měl točit. Takže mí agenti jsou ze mě zoufalí, protože z 80 % nabídek jsem mimo hru. Jednou mě požádal Robert Redford, abych pro něj točil něco o indiánech, ale bylo tam tolik krve, že jsem to odmítnul a byl na mě hodně naštvaný.
V dnešní době se často, téměř v každém článku, používá slovo „kultovní“. Režisér Karel Smyczek říká, že se tímto slovem vyloženě plýtvá. Podle jakých kritérií nebo kdy se podle vás stane film „kultovním“?
Já myslím, že je to věc kritiků. Já se dívám na dobrý film jako na červené víno, čím starší, tím lepší, časem dozraje. Já osobně beru jako kultovní film ten, který byl v době svého vzniku zanedbán a opomíjen a obecenstvo jen přijme až o mnoho let později.
Jaké máte další plány do budoucna?
Hodlám točit tři filmy, jeden z nich ve španělštině a chtěl bych jej točit v Barceloně. Už jsem se začal učit i španělsky. Chtěl bych do hlavní role Penelope Cruz, tak uvidím, jak to dopadne.
To je také jedna z hereček, která žádá za roli miliony. Jak se obecně díváte na herce a jejich honoráře, které jsou někdy tak vysoké, jako rozpočet na běžný film?
Víte, oni si dávají takové závratné požadavky většinou u filmů, ve kterých nechtějí hrát. Ale když jim na nějaké roli záleží, tak hrají za daleko skromnější honorář, jako třeba ve filmech Woody Allena, kde dostávají normální tabulkový plat. Takže věřím, že se s Penelope nějak dohodneme.