Byla mu diagnostikována MND. Během tří let se stav zhoršoval

Již od svých 14 let rád psal příběhy a chodil do kina. Sám se pak vrhl na režii a jeho vzory byli například Peter Weir nebo Wim Wenders. Natočil dva velmi oceňované filmy The Sound of People a Full Circle. V roce 2007 byl s prvně jmenovaným filmem i na Sundance Film festivalu, kde uspěl. Jeho manželka Ruth očekávala narození třetího potomka. Po návratu zjistil, že s jeho tělem není všechno v pořádku. Byla mu diagnostikována MND. Během tří let se stav zhoršoval a Simon nakonec přišel o možnost pohybu, řeči, může dýchat pouze pomocí ventilátoru a potravu dostává trubicí přímo do žaludku, protože nemůže polykat. Doktor mu nedával šanci a řekl mu, aby dal rodině svolení jen od ventilátoru odpojit, což Simon odmítl. Vrátil se z nemocnice domů, kde má neustálou péči od sestry. I v tomto stavu se rozhodli ještě zplodit potomka, a čekalo je překvapení, když z toho byli dvojčata. Zatímco se manželka starala o něj a o rodinu, on dopisoval očima scénář k filmu Jmenuji se Emily, který začal psát ještě jako zdravý. Získal podporu Irského filmového fondu a pustil se do práce. Když přišla potřeba získat na vybavení pro něj a pomocnou režisérku peníze, Alan Rickman dal dohromady kampaň, která pomocí crowdfundingu získala 120 000 liber. Přispěli do ní třeba i Colin Farrell nebo Sam Neill. Simon se dorozumíval se štábem pomocí speciálního zařízení, které reagovalo na pohyb jeho očí. Natočil film, který získal uznání na mnoha festivalech. Simon Fitzmaurice si získal uznání za svoji vůli a vytrvalost, kterou posunul lidské hranice zase o kousek dál a stal se prvním člověkem, který takto natočil film.

Jak to technicky funguje, když Simon hýbe pouze očima? Zaměří se na sensor v počítači, takže řekněme, jedno mrknutí znamená „a“ dvě mrknutí znamenají „b“ tři mrknutí „3x“ atd? Je tento přístroj v používání již dlouho nebo byl speciálně navržen pro něj?

Simon používá počítač s očním pohledem, který funguje přes Tobii Dynavox a který Simonovi dodala Irská asociace onemocnění motorických neuronů. Mnoho podobně postižených lidí s tím dnes žije a komunikuje, Simon není žádná výjimka. Pod obrazovkou počítače je umístěn sensor, který zachytává každý pohyb očí. Na obrazovce to funguje jako počítačová myš a kamkoliv Simon upře svůj pohled, tak to „ klikne“. Je zde možnost i používat systém „ mrknutí- kliknutí“, ale Simon dává přednost funkci „pohled-kliknutí“.

Začít psán scénář rukou a dokončit jej pomocí očí je dost značný rozdíl a zkušenost. Jak dlouho se musel Simon učit nové technologii, a myslíte si, že mohl přesně vyjádřit svoje myšlenky a pocity, které chtěl zakomponovat do příběhu?

(Odpovídá Simon sám). Ano, trvá to nějaký čas, než si člověk zvykne ovládat svůj počítat pouze očima. Tento systém používám již celých šest let, takže je to pro mě dost přirozená věc a není tam nic, co bych na něm pomocí očí nedokázal udělat.

Je jasné, že chtěl natočit film stůj co stůj, což je obdivuhodné. Požadoval, aby jej štáb bral jako zdravého člověka nebo naopak byli všichni seznámení s danou situací a byli velice tolerantní a semkli se dohromady, aby mu to usnadnili?

Simona brali všichni jako každého jiného režiséra a on dělal svoji práci úplně stejně jako kdokoliv jiný. Odpovídal na otázky, vyřizoval emaily a organizoval pracovní porady. Štáb se musel naučit pracovat trochu jinak především v tom, že Simonovy odpovědi budou pomalejší, než bývá zvykem. Nejrychlejší způsob jak od něj získat odpověď, bylo mluvit s ním osobně a formulovat otázky tak, aby na ně mohla být odpověď buď „Ano“ nebo “ Ne“. V tom případě mohl Simon mrknout pro „Ano“ a civět na jedno místo jako „Ne“. Měl také skvělou asistentku režie, Liz Gill, která mu pomáhala s komunikací u před produkce a při postprodukčních pracích. Vytvořili si systém těsnopisu a Liz předávala jeho přání štábu. Simon napsal slova na počítač a ten je přetransformoval do mužského hlasu s americkým přízvukem. Byl to velice originální a zvláštní pracovní postup, ale Simon pracoval tak tvrdě nebo možná ještě víc, než kterýkoliv jiný režisér a štáb i také tak bral.

Myslíte si, že filmování:

a) mu dalo zapomenout na jeho vážný stav

b) mu dalo šanci stát se příkladem pro ostatní stejně nemocné lidi a ukázat jim, že cokoliv je možné

c) posunulo hranice natáčení na další úroveň a o kousek dál

(odpovídá Simon sám)

a) Režírování tohoto filmu pohltilo mé celé JÁ každý den a zaměřilo se jen na natáčení, takže jsem se věnoval spíše tomu, co mohu dokázat než tomu, čeho nejsem schopen.

b) Ano, je to pozoruhodná věc a doufám, že tato práce posune a inspiruje lidi v jakékoliv lidské činnosti.

c)Pokud vím, zatím žádný tělesně postižený člověk nenatočil film touto technologií. Je to bezprecedentní a určitě se hranice filmování zase o kus posunuly.

Nevíme, jak byl film Jmenuji se Emily přijat kritikou a veřejností, ale myslíte si, že i kdyby to nebyl nejlepší film a nejlepší příběh, co spatřil světlo světa, že by byl kladně přijat již jen pro způsob, jakým byl natočen, což je možná pozoruhodnější, než cokoliv jiného?

Když se propagoval film, nebylo možné mluvit jedním dechem o filmu a o Simonově postižení, protože publikum by bylo popletené a mělo za to, že jde o dokument. Takže hodně kritiků a diváků vůbec nemělo o Simonově postižení povědomí před tím, než vidělo film. Pokud víme, kritici soudili filmy podle klasických měřítek, jako je skvělý scénář, příběh, ztvárnění rolí, natočení a film jako umělecké dílo, na což neměly Simonovi potíže žádný vliv.

Simon napsal knihu, což je rovněž neuvěřitelné. Byl postup stejný jako při filmování? Myslíte si, že nadměrně používané oči mohou postupem času také ochabnout a přestanou pracovat? Je prvním autorem, který knihu „nenapsal“ ale „namrkal“?

Ano, knihu napsal stejně. Jako film režíroval, stejnou technologií. Je obtížné to 100% říct, ale je tu možnost, že Simonovy namáhané oči zůstanou zdravé. Není prvním autorem knihy „napsanou“ tímto způsobem, před ním to již byla kniha „The Diving Bell and the Butterfly“.

Vidět člověka tak těžce postiženého může někomu zlomit srdce a mít na něj vliv. Jak ten fakt vzali herci? Bylo to pro ně těžké nebo naopak ze sebe vydali víc, než bylo požadováno, aby udělali Simonovi radost?

Každý, kdo na filmu pracoval, věděl o Simonově stavu před tím, než se s ním osobně potkal, takže byli všichni připraveni. Komunikace byla trochu svízelnější a trvala déle, ale každý ve štábu se hodně snažil a pro mnoho lidí to byla velice zvláštní a emotivní práce. Každý se snažil ze sebe dostat to nejlepší, protože viděli, jak Simon dře a jak hodně ho to stálo sil každý den přijet na natáčení.

Věci jako střih, produkce, propagace se dělala bez Simonovy asistence nebo byl přítomen každému kroku?

Ne, ne, dohlížel osobně na každý krok. Našel v sobě neuvěřitelnou sílu, energii a smysl života, aby dotáhl film do konce. Na začátku jsme netušili, kolik toho snese a plánovali jsme, že bude na natáčení tak čtyři hodiny denně. Ale on nás všechny překvapil a přijel s celým štábem v osm ráno a odjížděl večer, až se všechno zabalilo. To se týká i střihu a propagace filmu, dohlížel osobně na všechno.

Jak dlouho se film natáčel? Tu crowdfundingovou akci jste zorganizovali proto, že jste neměli dost peněz, nebo jste měli vše pokryté, ale přišly neplánované výdaje?

Simon byl na „place“ každý den a to trvalo celých pět týdnů natáčení. Rozpočet na celý film byl dva milióny, takže to nebylo možné financovat z jednoho zdroje. Irský Filmový Fond byl náš největší podporovatel v každém ohledu, dal nám peníze a cenné rady a bez něj by film nemohl vzniknout. Také jsme měly další peníze od BAI, TV3 a S481-daňové úlevy v Irsku, rovněž jsme měli koproducenty ve Švédsku a díky Garage Films jsme měli přístup ke švédským zdrojům u SVT a Film Vast. Také nesmím zapomenout na norskou firmu Norway Paradox Pictures. Ta kampaň vznikla tehdy, když se vyrojily další požadavky a náklady potřební k filmování, jako byla Simonova asistentka režie, speciální transit s monitory, baterie a jeho speciální počítat s očním pohledem atd atd.

Navštívil Simon osobně premiéru svého filmu na některých festivalech nebo to v jeho stavu není možné? Má v úmyslu natáčet dál, nebo Jmenuji se Emily byl jednorázový, průkopnický a průlomový projekt?

Simon osobně se zúčastnil tří premiér. Ta první byla doma, na festivalu Galway Film Fleadh v Irsku, což bylo velice speciální z toho důvodu, že tam mohl Simon s celou rodinou a přáteli bez problémů přijet. Severoamerická premiéra byla v Kanadě na Toronto International Film festival a Simon nás všechny překvapil tím, že tam přiletěl. Byl poprvé za hranicemi za posledních pět let, takže to i pro něj byl velice vzrušující zážitek. Zatím posledním festivalem, kde byl osobně, se stal v červnu 2016 Edinburgh Film Festival, kam přijel lodí z Irska. Rád by také osobně navštívil v září 2016 London Screenwriter Festival. Takže jak vidíte, opět posouvá hranice o kousek dál. V současné době píše další scénář a doufá, že natočí podle něj i další film.

Uložit

Uložit

Uložit