Derya Durmaz: V Turecku je distribuce téměř monopolem
Autor: Eva Csölleová, Vítek Formánek
Vzhledem k tomu, že turecký film je pro nás „španělskou vesnicí“, když jsme potkali na festivalu ve Zlíně tureckou režisérku a herečku Deru Durmaz, nemohli jsme odolat a položit ji několik otázek, které by osvětlili temná místa našich vědomostí.
Turecká kinematografie měla několik vln, zvláště v 60. a 80. letech, které měly negativní vliv na kvalitu a produkci filmů. Jak vypadá situace u vás nyní?
V posledních osmi letech vidím vzestup na kvalitě obsahu i zpracování a to nejen v komerčních, ale i v nezávislých filmech. Naše filmy se zúčastnily několika mezinárodních festivalů, získaly řadu ocenění a pozornost mezinárodních médií. Takže v tomto směru se vede nezávislému filmu docela dobře, i když samozřejmě finanční situace není ideální. Tvůrci této scény jsou velmi produktivní a komerční sféra také znamenala dost silný nárůst, ale nejsem si jistá kasovním úspěchem. Točí se více filmů než v minulosti a ty opravdu vyrobené horkou jehlou a bídné úrovně okamžitě odpadávají a prosazují se naštěstí jen filmy, které mají kvalitní obsah, dobrou technickou úroveň.
Na konci 80. let a počátku 90. let byla ve vaší kinematografii velká cenzura, které zastavila anebo zakázala některé kvalitní filmy. Byla to cenzura politická nebo náboženská a byla prováděna nějakým státem kontrolovaným orgánem nebo filmovým institutem jako tomu bylo v USA v 50. letech? Máte pořád ve filmu cenzuru?
Ta cenzura měla většinou politický základ, a když nějaká přišla nebo přijde, je to podnět z vládních míst. V posledních letech jsme bohužel byli svědky cenzury a autocenzury a bylo to třeba i loni na jednom z největších mezinárodních festivalů v Turecku Golden Orange. Zde byl přihlášen dokumentární film o protestech v oblasti Gazy, ale nebyl nakonec připuštěn do soutěže, protože organizátoři se zalekli a řekli si, pokud to nezakážeme my, tak nám to zakáže vláda. Takže tady provedli autocenzuru. Výsledkem toho incidentu bylo, že jsme já a mí kolegové stáhli z festivalu i náš dokumentární film. Další tvůrci nás následovali, takže to byla nakonec velmi trapná situace. Letos došlo k něčemu podobnému na velkém mezinárodním festivalu v Istanbulu. Měl zde být uveden film o turecké dívce žijící v horách, ale opět se film do soutěže nedostal. Organizátoři to argumentovali tím, že měli jednání s Ministerstvem kultury, které jim nařídilo, aby film stáhli z festivalu. Když toto vyšlo napovrch, ministerstvo se ohradilo, že to není pravda, že je to jen věc technického charakteru, protože takovéto filmy, které jsou uváděné na komerčním poli, musí být registrovány a musí mít označen věkový limit. Registrovat film stojí spoustu peněz a tak tvůrci protestovali, že taková pravidla předtím nebyla a tak nakonec všichni své filmy solidárně stáhli také. Takže jak vidíte, určitá cenzura je u nás stále.
V posledních pár letech se u nás točí okolo 80-90 filmů ročně a opět mluvíme jak o nezávislém, tak o komerčním filmu.
V 70. letech Turecko vyrábělo okolo 250 filmů ročně, což je docela hodně a myslíme si, že kvantita daleko přesáhla kvalitu. Jaké druhy filmů se točí v Turecku v současné době?
Ano, máte pravdu, tehdy se točilo velmi, velmi rychle a byla to ubohá kvalita, stupidní obsah, ale velký spektákl, který měl vydělat peníze. V posledních pár letech se u nás točí okolo 80-90 filmů ročně a opět mluvíme jak o nezávislém, tak o komerčním filmu. Samozřejmě že se točí také velmi špatné filmy, protože ty se ani k divákům nedostanou. Ale ve srovnání s dobrou před 40 lety je to opravdu jiná situace, protože jsou u nás k vidění velmi kvalitní filmy všeho druhu. Dělá se zde i hodně koprodukcí a máme zde i několik filmů, ve kterých hráli velké evropské hvězdy.
Nezávislý film by rád měl finanční úspěch a šel do hlavních kin, ale distribuce se u nás stává skoro monopolem, stejně jako provoz velkých kin
Kdyby někdo chtěl u vás někdo natočit vážný film o náboženských problémech ve vaší zemi nebo o muslimech a jejich počínání, byl by film kontrolován, cenzurován nebo rovnou zakázán?
Pokud vím, nikdo písemně nezakázal výrobu filmů tohoto druhu, jednou otázkou je, zda by dostal státní podporu a druhou otázkou zůstává, zda by se dostal vůbec do kin.
Jaký je normální rozpočet na film a jak funguje financování?
Opět jsou zde dva rozdílné případy. Je to střední proud, který je zaměřen na kasovní úspěch a nezávislý film, který je určen pro festivaly. Samozřejmě že i nezávislý film by rád měl finanční úspěch a šel do hlavních kin, ale distribuce se u nás stává skoro monopolem, stejně jako provoz velkých kin. Existují u nás pouze dva hlavní distributoři a velká kina se přesouvají do nákupních středisek velkých obchodních domů, kde je třeba 8-9 sálů a všechny jsou v rukách jedné nebo dvou společností, které uvádějí hlavně americké blockbustery nebo velké turecké projekce středního proudu. A pokud jsou tyto filmy zde uváděny, už není žádný prostor pro nezávislé filmy. Ve velkých kinech to způsobuje problémy, protože to samozřejmě snižuje možnost financování nezávislých filmů, když jedna z prvních věci, kterou potencionální sponzor řekne je „Stejně se to do kin nedostane“. Je to jako začarovaný kruh. Co se financování filmů týče, na jedné straně je to Ministerstvo kultury, které financuje zhruba dvacet filmů ročně a pokud je mi známo, nejvyšší příspěvek od ministerstva byl 350 000 euro, ale může to být i méně, až kolem 100 000.
Já jsem členkou asociace herců v otázkách autorských práv. V Turecku je velký problém v tom, že systém autorských práv vůbec nefunguje. Žádný režisér, scénárista nebo herec nedostane ani pětník, pouze skladatelé něco dostanou. Vyplácení autorských honorářů je uzákoněné, ale prostě to nefunguje. Když jako herec podepisujete smlouvu, podepisujete i klauzuli, kde se svých práv dobrovolně vzdáváte. Udělali jsme dohodu s našimi kolegy např. ve Španělsku, což mělo za výsledek to, že pokud se vysílá náš film u nich, dostanou naši herci autorské honoráře. Já jsem před pěti hrála ve velkém tureckém megahitu. Dostala jsem dobrou gáži, skvělé podmínky, ale film byl uváděn několikrát na mnoha kanálech a nic jsem z toho už nedostala.
Jedna stránka autorských práv je privátní kopírování, kdy si já, vy nebo kdokoliv může film jakkoliv okopírovat. V každé zemi, nějaké procento z daně za přístroje sloužících k pořizování záznamů a kopií jde do státní pokladny, která je pošle do filmového průmyslu. Protože u nás, jak už jsem říkala, nefunguje systém vyplácení autorských honorářů, vládní filmová podpora jde z těchto daní, takže nám dávají vlastně peníze, které nám tak jako tak patří. Tyto peníze jsou používány na financování nezávislých filmů, zatímco kasovní trháky financují velká studia.
Váš film UZAK byl oceněn na festivalu v Cannes v roce 2003. Co na něm bylo tak jiného, že se dostal až na tento prestižní festival? Jsou vaše filmy jen v rodném jazyce a nejsou určené k prodeji do ciziny, nebo jsou i v angličtině, aby si našly trh i venku, ale není o ně moc velký zájem?
Režisér toho snímku Nuri Bilge Ceylan natočil hodně jiných filmů, které si odnesly Zlatou palmu a i letos vyhrál v Cannes. Francie je kolébkou filmu a myslím si, že někdo uviděl kvality jeho filmů a pozval ho na festival. No, a když vyhrál, tak jej pozvali znovu. Naše filmy byly nejen na festivalu v Cannes, ale také na Berlinale, takže samozřejmě titulky mají, aby se mohli dostat k velkému mezinárodnímu publiku.
Jsem herečka a režisérka, a abych se uživila, musím hrát v televizních sériích. Vydělala bych peníze, pokud bych hrála ve velkých kasovních hitech, ale protože se jich u nás netočí tolik jako v Hollywoodu, jeden film mě neuživí celý rok.
Abyste se hraním uživila, musíte hrát ve filmu, divadle i v TV jako je tomu u nás v Čechách nebo u vás to tak nefunguje?
V Turecku je to podobné. Jsem herečka a režisérka, a abych se uživila, musím hrát v televizních sériích. Vydělala bych peníze, pokud bych hrála ve velkých kasovních hitech, ale protože se jich u nás netočí tolik jako v Hollywoodu, jeden film mě neuživí celý rok. Dabování byla také možnost, jak si vydělat peníze, ale toho již ubývá. Také v televizních sériích docházelo k případům, kdy si tvůrci vybrali někoho, kdo dobře vypadal, ale neuměl hrát, takže herci často dabovali turecké neherce, což zní trochu absurdně.
Jaká je situace nezávislého filmu v Turecku, je zde pro něj nějaká platforma?
Pro mladé tvůrce je to velmi obtížné, pokud chtějí začít točit. Film většinou požádá o státní dotace. Pak jde na festival, a pokud vyhraje nebo získá ocenění, má šanci zaujmout mezinárodního distributora, což je velká šance, jak svůj film mohou prodat televizi. Ale jedna dobrá věc se jmenuje BASKA Cinema, což je aktivita založená turskými distributory. Udělali dohodu s jedním majitelem těch velkých kin a tak alespoň jeden velký sál bude promítat nezávislý film. Také mají vyhotovený měsíční program všech nezávislých filmů, co se budou promítat a tak zajistí zájem diváků.