Studoval jste na universitě v Leedsu. Jaký to mělo vliv na vaše psaní, a byl jste nějak aktivní v umění?

Odešel jsem do Leedsu studovat anglickou literaturu a toto oddělení bylo na universitě velmi tradicionalistické, velice formální a byla to nuda. Na uměleckém oddělení tam hořel opravdový oheň a já, jako nejméně talentovaný umělec na škole, jsem toho chtěl být součástí, protože jsem cítil, že tady se dějí ty opravdové věci. Takže jsem tam přestoupil, bylo to tam velmi radikální a olej do ohně přilévali naši dva profesoři, muž a žena, kteří byli velice ambiciózní a chtěli předhonit jeden druhého. Toto všechno vytvořilo fantastickou atmosféru a energii a od té doby si myslím, že není důležité, co studujete, ale jaká je atmosféra na oddělení.

Osobně jsem znal lidi, kteří získali Oskara příliš brzo, a pak jsem viděl, co to s nimi udělalo

Film Queen (Královna), ke kterému jste napsal scénář, přinesl Oscara pro hlavní představitelku Helen Mirren, zatímco vy jste nominaci neproměnil. Byl jste rád, že to vyhrála Helen nebo zklamaný, že jste na jejím místě nestál vy?

Samozřejmě, že jsem byl rád, že to vyhrála a byl jsem na to velmi hrdý. Když jsem noc před slavnostním udílením ležel v hotelovém pokoji a přemýšlel o tom, uvědomil jsem si, kolika lidem zničil Oscar kariéru. Takže jsem nikdy nelitoval toho, že jsem sošku nevyhrál, stejně jako Helen Mirren nikdy nelitovala toho, že ji získala. Ten rok jsem měl štěstí, protože Helen vyhrála sošku za Královnu, zatímco Forrest Whitaker získal sošku za film Last King of Scotland (Poslední skotský král), takže mám jak krále, tak královnu, což si nemyslím, že se někomu předtím podařilo. Osobně jsem znal lidi, kteří získali Oskara příliš brzo, a pak jsem viděl, co to s nimi udělalo a sám jsem se nechtěl dostat do jejich situace.

Je rozdíl, když píšete pro divadlo, televizi nebo film?

Jsou spisovatelé, kteří píší jen pro divadlo, nebo jen pro televizi či pro film. Já mám to štěstí, že jsem pracoval pro všechna tři média. Když máte nějaký námět, musíte přemýšlet, pro jaký druh média by to bylo nejlepší. Když jsem psal Nixon/ Frost, chtěl jsem, aby z toho vznikl film a nikdo to nechtěl natočit. Tak jsem to chtěl napsat pro televizi a nikdo to do televize nechtěl. No a tak jsem to napsal jako divadelní hru a každý z toho chtěl natočit film. Pokaždé je ta cesta úplně jiná, ale proces psaní jako takový je úplně stejný. Ale třeba v divadle můžete hru modifikovat, protože žije svůj vlastní život, vyvíjí se a také podle reakcí publika. U filmu se to prostě jednou natočí a je hotovo a pak, když se na film díváte, tak můžete říct: „Tohle bych udělal jinak“. Já se teď převážně věnuji psaní pro film než pro divadlo.

Jakou radu byste dal budoucímu scénáristovi. Je zde nějaký zavedený vzorec, který se musí dodržovat nebo prostě buď psát umíte anebo ne?

Scénáristé prostě musí psát. Na jedné straně bych každému přál úspěch s jejich prvním scénářem, ale na druhé straně jsem viděl lidi, kteří měli velký úspěch hned se svým prvním scénářem, a to úplně zničilo celou jejich kariéru, protože se jim už nikdy nepodařilo úspěch zopakovat. Největším cílem vaší kariéry by umělecká dlouhověkost, na čemž musíte pracovat již od samého začátku a bez ohledu na tom, jak to dopadne, zda dostanete finance nebo jak se to bude lidem líbit. Je to mimo vaši kontrolu. Jediná věc, kterou máte absolutně pod kontrolou je to, že ráno vstanete a začnete psát. Pokud to nedokážete udělat, tak nejste ani scénárista, ani spisovatel.

Napsal jsem 32 filmových scénářů a 50% se nikdy nerealizovalo

Máte 5 dětí a 16 filmů, co vás uspokojuje více, být plodným otcem nebo plodným autorem?

Za větší kompliment považuji být lepším otcem než spisovatelem. Ale ať tak nebo tak, v obou oborech jste přesvědčen o tom, že jste zklamal. Vždycky si budete říkat, že jste to mohl udělat lépe. Abych vás opravil, napsal jsem 32 filmových scénářů a 50% se nikdy nerealizovalo. Často přemýšlím o tom, kde bych dnes byl, kdyby se natočily scénáře, které se neprosadily a naopak. Byl bych úspěšnější?? To se asi nikdy nedozvím.

Myslím, že dost spisovatelů se vzdává svých práv příliš rychle

Máte nějaký vliv na to, kdo bude hrát ve filmu, který se točí podle vaší knihy, a můžete protestovat, pokud je film hodně odlišný od vašeho scénáře a ve vašich očích to devalvuje příběh a hlavní postavy?

Je to na vás. Můžete si vytvořit určité podmínky a máte privilegium byt toho všeho součástí. Jednou mi někdo řekl, že každý projekt je jako party a na každé party je i hostitel. A kamkoliv na večírek přijdete, vždy tam jsou jiná pravidla. Pokud přijmete pozvání od herců nebo režisérů, kteří chtějí přenést na plátno váš příběh, musíte akceptovat pravidla, která jsou na večírku daná. Ve filmu Rivalové, což byl projekt, který jsem inicioval, jsem byl často na place a po ruce Daniela Brühla a Ron Howarda a měl jsem právo do toho mluvit, protože jsem na tom trval. Přišli za mnou lidé s finanční nabídkou a já jsem je odmítl, než jsem si pozval na večírek hosta, se kterým jsem chtěl být, a tím byl Ron Howard. Byli jsme tedy spolu hostitelé večírku. Musíte být tedy připraven nejen na pravidla, ale také na to, že můžete peníze odmítnout, pokud chcete mít věci pod kontrolou. Myslím, že dost spisovatelů se vzdává svých práv příliš rychle. Myslím, že čím déle budou trvat na svých právech, tím déle budou součástí projektu. Jedna moudrost říká, že na divadle je Bohem spisovatel, v televizi je Bohem producent, a v kině, že je Bohem režisér. Myslím, že je to absolutní nesmysl. Po pravdě si myslím, že v každém projektu jsou momenty, kdy to není moc příjemné a kdy se lidé snaží zjistit, kde je opravdová moc, kdo je opravdu režisér, producent či spisovatel, což je velký konflikt ve spolupracujících médiích. Každou chvíli jsou pravidla jiná. Lidé, kteří jsou neflexibilní ve spolupracujících médiích, by měli raději psát romány a ne pracovat pro televizi nebo film. Mít nějakou hierarchii je nesmysl a vždycky zde bude nutnost spolupráce, což je dle mého názoru jediný způsob, jak to celé může fungovat.

Měl jsem možnost se poznat s Nikim blíže a díky tomu jsem ho mohl do hloubky prostudovat

Zmínil jste se o filmu Rivalové, jak jste vlastně tvořil příběh?

Nejdříve jsem musel přijít nato, jak chci příběh vystavět. Byla to rivalita, ale i přátelství a vzájemný respekt dvou odlišných lidí, jako byl James Hunt a Niki Lauda. Měl jsem možnost se poznat s Nikim blíže a díky tomu jsem ho mohl do hloubky prostudovat. Bohužel, James Hunt umřel před 20 lety a tak jsem musel dávat dohromady střípky jeho osobnosti tím, že jsem potkal a mluvil s mnoha lidmi, kteří se kolem něj pohybovali a žili. 

Váš film Damned United (Prokletý klub) je velmi zajímavý. Měl jste možnost se setkat s některými lidmi, kteří zde vystupují a pokud sám fandíte fotbalu, tak kdo je váš oblíbenec?

Bohužel, většina lidí, kteří jsou v tomto filmu znázorněni, jsou již mrtví. Film režíroval ten samý člověk, co natáčel Královu řeč a trávili jsme spolu spoustu nepříjemných dní na fotbalových hřištích na severu Anglie, kde bylo velmi špatné počasí. Fotbal mého dětství se nedá srovnat s tím dnešním. Když jsme dělali výzkum pro náš film, přišli jsme na to, že tehdy měli hráči v šatnách i popelníky. Fandím celku West Ham United a moje děti a manželka fandí Chelsea, což jsou naši úhlavní nepřátelé.

Co je na tom pravdy, že jste prý měl režírovat Jamese Bonda, ale když do projektu přišel Sam Mendes, tak jste vycouval?

To se má trochu jinak. Pracoval jsem na scénáři a projekt se stopnul, takže jsem začal pracovat na scénáři o Freddie Mercurym a oni se pak ozvali, ale já už byl ponořen do práce, takže jsem nabídku odmítl.

Nemám rád sci-fi, nerozumím tomuto světu, jeho zákonitostem, prostě jsem tvrdý realista

Většina vašich filmů je podle skutečných událostí, jak k tématu přistupujete?

Nemám rád sci-fi, nerozumím tomuto světu, jeho zákonitostem, prostě jsem tvrdý realista. Hodně čtu a dělám výzkum a to je právě výhoda oproti sci-fi, kde lidé nejsou skuteční, že tady se mohu podívat do archívu, nebo se setkat s přáteli hlavního hrdiny či s hrdinou samotným. O Niki Laudovi jsme už mluvili, ale třeba u Freddy Mercuryho jsem trávil hodně času se zbytkem kapely Queen a ti byli pro mě velkým a cenným zdrojem informací. Když jsem psal o královně, tak jsem ji také chtěl ukázat jako obyčejnou lidskou bytost, která je dost nemluvná, a která vládne déle než jakákoliv jiná panovnice. Podobné to bylo i u filmu Frost/Nixon. Mě nezajímá ideologie a ani nehledám pravdu, chci jen psychologicky vykreslit postavy takové, jaké opravdu jsou.